Druha olaneta smrti

„A tam necham skokovy pohon opravit a budu pokracovat v ceste na Cassylii. Nepolepsil jste si.”

„Mozna,” odpovedel Jason tak lhostejnym tonem, jakeho byl jen schopen, i kdyz na pokracovani cesty nemel nejmensi zajem, nech? si Mikah Samon myslel cokoli.

Ten vsak dospel ke stejnemu zaveru. „Polozte ruku znovu na operku sedadla,” porucil a opet uchylku zamkl. Zaklopytal, kdyz kosmicky pohon naskocil a lod zmenila smer. „Co to je?” polekal se.

„Nouzove rizeni. Palubni pocitac pochopil, ze se stalo neco nenormalniho, a prevzal rizeni. Muzete ho vyradit z cinnosti tim, ze prepnete na rucni rizeni. Ale zatim se neznepokojujte, lod se svymi senzory a udaji v pameti to dokaze lip nez kdokoli z nas. Vyhleda planetu, o kterou nam jde, vypocte kurs a dopravi nas tam co nejekonomicteji, pokud jde o cas a palivo. Az se dostaneme do atmosfery, muzete rizeni prevzit a poohlednout se po nejakem miste, kam pristat.”

„Ted uz neverim ani jedinemu slovu, ktere vyslovite,” prohlasil Mikah ponure. „Rizeni prevezmu hned a zapnu vysilani v tisnovem pasmu. Nekdo nas uslysi.”

Kdyz vykrocil, lod sebou znovu trhla a vsechna svetla zhasla. V nastale tme bylo videt, jak uvnitr ridiciho panelu bleskaji plaminky. Pak zasycela pena a plaminky zmizely. Za slabeho cvaknuti se rozsvitilo nouzove osvetleni.

„Nemel jsem pouzit knihu od Ramona Lulla,” usoudil Jason. „Lod ji nemuze stravit, jak jsem ji nemohl stravit ja.”

„Jste neuctivy a rouhate se,” pronesl Mikah se sevrenymi zuby a zamiril k ridicimu panelu. „Pokousite se nas oba zabit. Nemate zadnou uctu ke svemu ani k memu zivotu. Jste clovek, ktery si zaslouzi nejvyssi trest, jaky zakon umoznuje ulozit.”

„Jsem hrac,” zasmal se Jason, „a vubec ne tak spatny, jak si myslite. Riskuji — ale jen kdyz je riziko umerne. Vy jste me vezl vstric jiste smrti. Nejhorsi, co muze vyplynout z toho, ze jsem zlikvidoval ridici panel, je tentyz osud. Proto jsem riskoval. U vas je samozrejme rizikovy faktor vetsi, ale to jsem bohuzel nebral do uvahy. Koneckoncu, do teto situace jsme se dostali vasim pricinenim. Nesete jen dusledky sveho pocinani, a mne kvuli nim nenadavejte.”

„Mate naprostou pravdu,” uznal tichym hlasem Mikah. „Mel jsem byt ostrazitejsi. Ted mi laskave reknete, co mam udelat, abych zachranil oba nase zivoty. Zadny z ridicich prvku nefunguje.”

„Zadny? Zkusil jste nouzove zrychleni? Ten velky cerveny spinac pod ochrannym krytem?”

„Zkusil. Ani ten nefunguje.”

Jason se na sedadle zhroutil. A chvili trvalo, nez promluvil. „Vezmete si, Mikahu, nekterou z vasich knizek na cteni,” rekl konecne. „Hledejte utechu ve sve filozofii. Nemuzeme nic delat. Ted vsechno zavisi na pocitaci a na tom, co z elektroniky zustalo.”

„Nemuzeme si pomoci — nemuzeme neco opravit?”

„Jste lodni technik? Ja ne. Pravdepodobne bychom nadelali vic skody nez uzitku.”

Trvalo dva dny lodniho casu, nez se po velice nevyrovnanem letu dostali k jedne planete. Atmosferu clonil mracny opar. Priblizili se z nocni strany, a nic urciteho nebylo videt. Ani svetla ne.

„Kdyby tam byla mesta, videli bychom jejich svetla — je to tak?” zeptal se Mikah.

„Nemuseli bychom. Mohou tam byt boure. Mesta mohou byt zastresena. Nebo je na teto polokouli jenom ocean.”

„Nebo to muze byt tak, ze tam neziji zadni lide,” dodal Mikah. „I kdyz nas lod snese dolu bezpecne, co na tom bude zalezet? Na teto ztracene planete na konci vesmiru stravime zbytek zivota.”

„Nebudte takovy nadseny optimista,” rekl Jason. „Co kdybyste mi ty naramky sundal, dokud jeste letime? Pristani bude pravdepodobne tvrde, a ja bych chtel mit urcitou sanci.”

Mikah se na neho zamracil. „Date mi cestne slovo, ze se behem pristani nepokusite o utek?”

„Ne. A kdybych vam ho dal, veril byste mi? Jestlize me rozvazete, bude to vase riziko. Zadny z nas si nemysleme nic jineho.”

„Musim splnit svou povinnost,” presvedcoval se Mikah nahlas. A Jason zustal k sedadlu pripoutan.

Zaborili se do atmosfery a tiche stenani, narazejici na trup, se brzy vystupnovalo na pronikave skuceni. Nahle prestal fungovat pohon a lod se dostala do volneho padu. Trenim o vzduch se povrch trupu rozzhavil dobela a navzdory usili chladiciho systemu, teplota v interieru rychle stoupala.

„Co se deje?” zeptal se Mikah. „Vy se v tech vecech vyznate. Jsme vyrizeni — ceka nas havarie?”

„Mozna. Mohou to byt jenom dve veci. Bud selhaly vsechny funkcni prvky — a v tomto pripade nas to roztrousi po kousickach po cele planete — nebo se pocitac setri na posledni bravurni kousek. Doufam v tu druhou moznost. Dneska se staveji chytre pocitace, schopne resit vsechny problemy. Trup a motory jsou v dobrem stavu, ale nektere ridici prvky nefunguji, nebo nefunguji spolehlive. V situaci, v jake jsme se ocitli, by dobry pilot nechal lod klesnout co nejniz po co mozna nejdelsi draze, nez by zapnul brzdeni. Pak by motor zatizil na plny vykon — trinact ge nebo vic podle toho, co by si myslel, ze pasazeri na lehatkach vydrzi. Trup by dostal poradne zabrat, ale co na tom? Ridici prvky by se pouzily jen po nejkratsi dobu nejjednodussim zpusobem.”

„Myslite si, ze prave toto se deje?” zeptal se Mikah, kdyz se pripravoval k ulehnuti na antigravitacni lehatko.

„Doufam, ze se to deje. A nez se odeberete na loze, nehodlate mi odemknout naramky? Pristani nemusi byt zrovna komfortni a treba se budem potrebovat honem dostat jinam.”

Mikah uvazoval, pak vytahl pistoli. „Pustim vas, ale jestli se o neco pokusite, budu strilet. Jakmile pristaneme, opet vas spoutam.”

„Diky za ty dary,” poznamenal Jason, kdyz mel ruce volne a trel si zapesti.

Prudka decelerace na ne dolehla nahle, zdimala jim vzduch z plic v neovladatelnych, trhavych vydechnutich, stlacovala je hloubeji do poddajnych lehatek. Mikah mel pistoli pritisknutou k hrudi tak silne, ze ji nemohl nadzvednout. Nemusel ji vsak zvedat — Jason se nemohl postavit, ani pohnout. Potacel se na hranici bezvedomi, videl jen utrzkovite pres cernou a cervenou mlhu.

Tizivy tlak ustal tak rychle, jak se dostavil.

Dosud padali. Ze zade se ozvalo zastenani motoru — ty vsak uz nenaskocily. Oba muzi se ani nehybali, jen po nemeritelnou delku casu, kdy lod padala, na sebe uprene hledeli.

Nez lod dopadla, stocila se, takze narazila pod uhlem. Pro Jasona mel konec podobu pohlcujici vlny zahrmeni, otresu a bolesti. Nahly naraz ho pritlacil ke svirajicim popruhum, ktere vlivem setrvacnosti jeho tela praskly, a vrhl ho napric pilotni kabinou. Jeho posledni myslenka platila varovani, ze si musi chranit hlavu. Pozvedl pred sebe ruce, kdyz narazil na stenu.

Existuje chlad, ktery je tak pronikavy, ze se nemeri teplomerem, ale bolesti. Chlad, ktery se zarezava do masa, nez otupi a zabije.

Jasona probral z bezvedomi zvuk jeho vlastniho hlasu, chraptive vzlykajiciho. Ten chlad byl tak vsezahrnujici, ze vyplnoval vesmir. A pochazi z mrazive vody, uvedomoval si, kdyz vykaslaval vodu z usta nosu. Neco ho sviralo, a musel vynalozit znacnou namahu, nez si uvedomil, ze je to Mikahova ruka. Mikah plaval a drzel Jasonovi oblicej nad vodou. Zmensujici se tvar ve vode, ve tme dost neurcity, nemohl byt nic jineho nez jejich lod, z niz pri pohrbivani unikaly bubliny a ozyvalo se stenani kovu. Chladna voda jiz nepusobila bolest, a Jason se pokousel odpocivat, kdyz ucitil pod nohama neco pevneho.

„Stoupni si, sakra, a jdi,” vydechl Mikah chraptive. „Neunesu…neunesu te…sam te neunesu…”

Z vody se vypotaceli bok po boku jako ctyrnozi plazove, kteri nedovedou chodit vzprimene. Vsechno vypadalo hodne neskutecne, a Jason se nedokazal primet k zadne rozumne uvaze. Nesmi se zastavit, to vedel urcite, ale co jineho ma delat?

Temnotou problesklo nejake svetlo — trepetave svetlo, ktere se k nim priblizovalo. Jason nemohl ze sebe vypravit ani hlasku, slysel, jak Mikah vola o pomoc. Svetlo se priblizilo — byla to vlastne jakasi pochoden, kterou nekdo drzel nad hlavou. Kdyz se pochoden dostatecne priblizila, Mikah se vztycil na nohy.

Z reality se stal zly sen. Pochoden nedrzel clovek, ale nejaka hrozna bytost s ostre rezanym oblicejem, ktera prastila Mikaha kyjem tak silne, ze ten beze slova klesl k zemi, a pak se otocila k Jasonovi.

Jason nemel na boj dost sily, i kdyz se vsemozne snazil, aby se postavil na nohy. Prsty zaryval do zmrzleho pisku, ale zvednout se mu nepodarilo — a pri poslednim pokusu klesl vycerpane tvari k zemi.

Pokouselo se o neho bezvedomi, ale odolal. Plapolajici pochoden se priblizila jeste vic a s ni sourave zvuky kroku v pisku. Pomysleni, ze se k nemu zezadu priblizuje neurcita hruza, bylo nesnesitelne — s vynalozenim