Druha olaneta smrti

dodal rychle, kdyz Mikah zacal brunatnet a snazil se vztycit, a stlacil ho k zemi. „Tohle je moc zvlastni svet — ty jsi zranen, nemame potraviny ani vodu a nemame ani poradnou predstavu o tom, jak prezit. Jedine, co muzeme udelat, abychom zustali nazivu, je souhlasit s tim, co ten hastros rika. Jestli nas chce mit za otroky, fajn — jsme jeho otroci.”

„Lepe zahynout jako svobodni lide nez zit v okovech!”

„Prestan s takovym nesmyslem! Je lepsi zit v okovech a vymyslet, jak se jich zbavit. Tak clovek zustane nazivu a nakonec ziska i svobodu, coz je mnohem lakavejsi predstava nez status svobodne mrtvoly. Ted zavri zobak a jez! Nemuzeme nic podniknout, dokud nepovysis do stavu schopnych chodcu.”

Po zbytek dne se plouzili piskem a Jason krome toho, ze pomahal Mikahovi, nasel dva krenoj, jedle koreny. Pred setmenim se zastavili a vdecne se natahli na pisek. Kdyz se rozdelovala potrava, dostali o neco vetsi porce — snad jako uznani, ze Jason pracoval. Byli vycerpani a usnuli, ihned jak se setmelo.

Nasledujiciho rana je cekal prvni oddech, prestavka v rutinnim chozeni. Pri hledani korenu se stale pohybovali podel oceanu, na ktery pro duny nevideli, a kdyz jeden otrok duny prekrocil, musel zahlednout neco zajimaveho, protoze seskocil z vrcholku naspu a zurive gestikuloval rukama. Ch’aka se k nemu nemotorne rozbehl a o necem s nim rozmlouval, pak ho s kopancem propustil.

Jason se s rostoucim zajmem dival, jak Ch’aka rozbaluje objemny vak, ktery mel zaveseny na zadech, a vytahuje z neho neco, co vypadalo jako dobre fungujici samostril — natahl jej o vestavenou paku. Ten slozity nastroj na zabijeni se do otrokarske spolecnosti dost dobre nehodil, a Jason si rikal, ze by stalo za to, kdyby si ho mohl lip prohlednout. Z jineho vaku vytahl Ch’aka naslepo sip a zasadil ho do samostrilu.

Otroci sedeli beze slova na pisku, kdyz se jejich pan rozvazne sunul podel upati dun, pak preplazil po brise jejich vrcholky a zmizel z dohledu. O nekolik minut pozdeji zaznel zpoza dun vykrik bolesti a vsichni otroci vyskocili na nohy a rozbehli se presvedcit na vlastni oci. Jason nechal Mikaha lezet, kde lezel, a patril k tem zvedavcum, kteri prvni zdolali vrcholky dun a dorazili na pobrezi.

Zastavili se, jako obvykle, v uctive vzdalenosti a pochvalne vykrikovali, ze to byl perfektni zasah a ze Ch’aka je vynikajici lovec. Jason musel pripustit, ze je na tom dost pravdy. V mistech, kam sahala voda, lezel velky hunaty obojzivelnik, ze silneho krku mu vycnival opereny konec sipu a do pulsujicich vln stekal praminek krve.

„M’so! M’so! Dnes m’so!”

„Ch’aka zbil rosmaro! Ch’aka je b’rec!”

„A? zije Ch’aka, velky zivitel!” vykrikl Jason, aby se pripojil k halasnemu oslavovani. „Kdy budeme jist!”

Pan nebral otroky na vedomi, ochable sedel na dune, dokud nenabral po loveckem vykonu dech. Pak znovu samostril natahl, a kdyz se sklonil ke zvireti, vyrizl z neho nozem sip, z nehoz dosud odkapavala krev, a zalozil jej do samostrilu.

„Don’ste dr’vo na’hen,” rozkazal. „Ty, Opisweni, vem si star’st o rez’ni.”

Pozpatku se vysoural na vrcholek duny a ukazal samostrilem na jednoho otroka, ktery pristoupil k obeti. Ch’aka predtim nechal ve zvireti nuz, a nyni jej Opisweni vytahl a zacal zvire systematicky stahovat a rozrezavat. Po celou dobu, co pracoval, se neustale natacel k Ch’akovi a namirenemu sipu zady.

„Ten nas sef je ale neduveriva duse,” usoudil Jason pro sebe, kdyz se pridal k ostatnim hledat na pobrezi vyplavene drevo. Ch’aka mel zbrane, ale mel taky neustaly strach z toho, ze ho nekdo zabije. Kdyby se Opisweni pokusil pouzit nuz k necemu jinemu nez k tomu, co mel delat, Ch’aka by ho strelil zezadu sipem do hlavy. Paradne efektivni.

Dreva na docela velky ohen nasli dost, a kdyz se Jason vratil se svym poslednim prispevkem, byl rosmaro uz rozrezan na velke kusy. Ch’aka zahnal kopanci otroky od hromady dreva a z jednoho ze svych vaku vytahl jakysi pristroj. To Jasona zaujalo. Prodral se do prvni rady kruhu zvedavcu tak blizko, jak jen se odvazil. Jeste nikdy sice kresadlo nevidel, ale jeho funkci ihned pochopil. Pruzinou ovladane rameno pritlacovalo ulomek kamene ke kousku oceli, jiskry letaly do misky s troudem, do nehoz Ch’aka foukal, dokud troud nezacal horet.

Odkud se tady vzalo kresadlo a samostril? Oba pristroje svedcily o vyssi urovni civilizace, nez jaka by prislusela kocovnym otrokum. Toto byl prvni urcity dukaz, ktery Jason videl a ktery daval tusit, ze se zivot na teto planete asi neomezuje jen na uroven, jake byli od havarie svedky. Pozdeji, kdyz se ostatni cpali pripalenym masem, odtahl Mikaha stranou a poukazal na to.

„Jeste mame nadeji. Tihle negramotni chudaci by nikdy samostril nebo kresadlo nevyrobili. Musime zjistit, odkud ty veci maji, a postarat se, abychom se tam dostali. Dobre jsem si ten sip prohledl, kdyz ho Ch’aka vytahoval, a prisahal bych, ze je vysoustruzeny z kusu zeleza.”

„Znamena to neco?” zeptal se Mikah zarazene.

„To znamena prumyslovou spolecnost a mozna i mezihvezdne kontakty.”

„Musime se tedy Ch’aky zeptat, odkud ty veci ziskal, a ihned se tam vydat. Tam budou vladni urady — spojime se s nimi, vysvetlime jim svou situaci, sezeneme dopravu na Cassylii. Do te doby te znovu nezatknu.”

„To je od tebe ohleduplne,” uznal Jason a pozvedl jedno oboci. Mikah byl uplne nemozny, a Jason si rekl, ze jeho moralni brneni vyzkousi, aby se presvedcil, zda v nem nema nejaka slaba mista. „Nebudes pochovat vinu, kdyz me privedes zpatky, aby me zabili? Vzdy? jsme spolu ve stejne brynde — a vzdy? jsem ti zachranil zivot.”

„Bude me to trapit, Jasone. Poznal jsem, ze i kdyz jsi spatny, neni to s tebou zcela beznadejne, a kdyby se ti dostalo spravne vychovy, mohls zastavat ve spolecnosti nejake uzitecne postaveni. Avsak moje osobni neprijemne pocity nesmeji beh udalosti zmenit — zapominas, ze jsi spachal zlocin a ze za nej musi pykat.”

Ch’aka ve svem opancerovanem chranici hlavy dute rihl a zajecel na otroky.

„Dost zr’ni, prasata! Ztlo’stnete. M’so zab’lte a neste — je svetlo a mus’me hl’dat krenoj! Hn’te sebou!”

Opet vytvorili radu a vydali se na pomaly pochod pustinou. Nasli dalsi jedle koreny a jednou se na chvili zastavili, aby z praminku vyverajiciho z pisku naplnili vaky s vodou. Slunce se sklonilo k obzoru a tu trochu tepla, kterou vydavalo, zachycovala hradba mracen. Jason se rozhledl a zachvel — pak si povsiml rady tecek pohybujicich se na obzoru. S?ouchl do Mikaha, ktery se o neho dosud ztezka opiral.

„Zda se, ze dostaneme spolecnost. Rad bych vedel, jak asi zapadaji do naseho programu.”

Mikah, otupeny bolesti, nereagoval, a kupodivu nereagovali ani ostatni otroci, ba ani Ch’aka. Tecky se zvetsovaly, az se z nich stala jina rada kracejicich otroku zaujatych stejnou cinnosti jako Ch’akova tlupa. Plouzili se vpred, beze spechu, patrali ocima v pisku — za nimi sla osamela postava jejich pana. Obe rady se k sobe podel pobrezi zvolna priblizovaly.

Nedaleko dun stala kupa neurovnanych kamenu, a kdyz k ni Ch’akovi otroci dorazili, zastavili se a se spokojenym mrucenim klesli do pisku. Ta kupa zrejme predstavovala hranicni znacku, a Ch’aka k ni pristoupil, aby si na jednom kameni odpocinul, a rozhlizel se, zatimco se priblizila druha rada otroku. Ti se tam rovnez zastavili a posadili na zem — obe skupiny na sebe hledely s tupym vyrazem, bez zajmu, a jen na otrokarich byla patrna urcita zivost. Druhy otrokar zustal stat dobrych deset kroku od Ch’aky a zamaval hrozive vypadajici kamennou palici nad hlavou.

„Nen’vidim te, Ch’ako!” zahrimal.

„Nen’vidim te, Fasimbo!” zaburacelo v odpoved.

Vzajemne osloveni bylo stejne formalni jak pas de deux a stejne tak agresivni. Oba otrokari potrasli svymi zbranemi a vymenili si par hlasitych nadavek, pak se posadili a tlumene spolu hovorili. Fasimba mel na sobe stejne odporny a hruzostrasny kostym, ktery se od Ch’akova lisil jen v malickostech. Misto zobakovite koule mel na hlave lebku jednoho z obojzivelnych rosmaroj, vylepsenou o nekolik dlouhych tesaku a rohu. Jinak to byly rozdily zcela bezvyznamne, vetsinou se tykaly ozdob a provedeni zbrani. Jako otrokari si oba muzi byli zrejme rovni.

„Dnes jsem z’bil rosmaro, to je dr’ hy za d’set dni,” pochlubil se Ch’aka.

„Mas pr’ma kus br’hu. Moc rosmaroj. Kde mas ty dva otr’ky, co mi mas dat?”

„Ja ti mam dat dva otr’ky?”

„Ty mi mas dat dva otr’ky. Ned’lej ze sebe hl’paka. Mam pro tebe od d’zertanoj zel’zne sipy. Ten otr’k, cos s nim pl’til, zhe’1. J’ste mi dl’zis dva.”

„Mam pro tebe dva otr’ky. Mam dva otr’ky, co jsem vyt’hl z oc’anu.”

„Mas pr’ma kus br’hu.”

Ch’aka zamiril podel rady svych otroku k tomu, ktereho minuleho dne za drzost zpola zmrzacil kopancem. Chytil ho a postavil na nohy, pak ho nakopnutim poslal k druhe skupine.