Druha olaneta smrti

„Tu je jed’n,” doprovodil kopanec slovy. „Vyp’da moc vyz’ble. Neni pr’ma.”

„Ale je, je to svaln’c. Moc pr’cuje, moc ne’ji.”

„Jsi 1’har!”

„Nen’vidim te, Fasimbo!”

„Nen’vidim te, Ch’ako! Kde mas druh’ho?”

„Mam jednoho pr’ma. Ciz’ka z oc’anu. Muze ti vypr’vet hist’rky na zab’vu. Moc pr’cuje.”

Jason uhnul prave vcas, aby zmirnil naraz kopance, ktery ho presto zasahl takovou silou, ze se natahl na zem s rukama a nohama roztazenyma. Ch’aka uchopil Mikaha Samona za rameno a tahl ho pres neviditelnou hranici k druhe skupine otroku. Fasimba se rozvazne priblizil, aby si ho prohledl, dloubal do neho bodcem na spicce boty.

„Nevyp’da pr’ma. Ma na hl’ve v’lkou diru.”

„Pr’cuje moc,” nedal se Ch’aka. „Dira je sk’ro pryc. Je to sil’k.”

„Das mi jin’ho, kdyz zh’bne?” zeptal se Fasimba pochybovacne.

„Dam. Nen’vidim te, Fasimbo!”

„Nen’vidim te, Ch’ako!”

Otroci obou skupin, nevybirave vyzvani svymi pany, aby se zvedli, vyrazili zpatky cestou, po niz prisli.

Jason vykrikl na Ch’aku: „Pockej! Neprodavej meho kamarada. Spolu se nam dela lip. Muzes se zbavit nekoho jineho…”

Pri jeho nahlem vykriku otroci strnuli s otevrenymi usty a vytrestenyma ocima a Ch’aka se prudce otocil a pozvedl kyj.

„Ty mlc! Tys otr’k. Op’kuj, co mam ud’lat, a ja te zab’ju!”

Jason na to uz nic nerekl, protoze bylo jasne, ze nic delat nemuze. O tom, co muze Mikaha potkat, si nedelal zadne iluze: jestlize prezije zraneni, urcite se nesmiri s nezbytnymi ustupky, ktere otrok musi delat. On se vsak pokusil, aby ho zachranil, a ted bude muset chvili myslet na sebe.

Do setmeni nedosli daleko, zastavili se v takove vzdalenosti, odkud nebylo na druhou skupinu otroku videt — zastavili se, aby prenocovali. Jason si nasel misto v zavetri naspu otupujiciho ponekud stu vetru a vybalil kus ozehnuteho masa, ktere si schoval z drivejsi hostiny. Maso bylo tuhe a mastne, ale chutnalo nesrovnatelne lip nez stezi pozivatelne krenoj, ktere predstavovaly stezejni cast domorodeho menu. Hlucne okusoval kost a rozhlizel se, kdyz se k nemu prikradl jeden otrok.

„Das mi tr’chu m’sa?” zeptal se otrok plactivym hlasem, a teprve nyni, kdyz uslysel hlas, si Jason uvedomil, ze je to divka vsichni otroci se svymi mastnymi vlasy a v hrubych kuzich vypadali stejne. Odtrhl kus masa.

„Tu mas. Posad se a jez. Jak se jmenujes?” Za svou stedrost chtel od divky ziskat alespon nejake informace.

„Ijale.” Zustala stat, s vervou ukusovala maso, ktere svirala v jedne ruce, a ukazovackem volne ruky se skrabala ve vlasech.

„Odkud jsi? Zijes tady celou dobu… a takhle?” Jak se zeptat otrokyne, jestli je otrokyni odjakziva?

„Tu ne. Ze zac’tku Bul’wajo, pak Fasimba, ted me ma Ch’aka,”

„Kdo to je Bul’wajo? Nekdo jako nas nacelnik Ch’aka?”

Prikyvla, okusovala maso.

„A d’zertanoj, odkud ma Fasimba sipy — co je to zac?”

„Moc nevim,” priznala, kdyz dojedla maso a olizovala si mastne prsty,

„Ja vim, jak to zaridit, abych mel maso, kdyz vy uz zadne nemate — tak nezneuzivej mou pohostinnost. Kdo jsou d’zertanoj?”

„To vi kazdy, kdo jsou.” Pokrcila nechapave rameny a hledala v pisku nejake vhodne misto, kam by si sedla. „Z’ji v pisk’ve pousti. A chodi v caroj. Smrdi. Maji moc kr’snych veci. Jed’n z nich mi dal tu nejl’psi vec, jakou mam. Kdyz ti ji uk’zu, nes’beres mi ji?”

„Ne, ani se ji nedotknu. Na, tady mas jeste kousek masa. A ted mi tu svou nejlepsi vec ukaz.”

Vsunula ruku do kapsy skryte v zahybech kuze a vytahla neco v za?ate pesti. Hrde ruku vystrcila pred sebe a pest rozevrela. Dosud se nesetmelo natolik, aby Jason nepoznal, ze ji na dlani lezi hruby koralek z cerveneho skla.

„Ze je kr’sny?” rekla temer zbozne.

„Je to moc hezke,” souhlasil Jason, a kdyz si tu dojimavou tetku prohlizel, na okamzik ho premohl pocit, ktery nemel k opravdovemu soucitu daleko. Divcini predkove sem prileteli v kosmicke lodi, vyzbrojeni poslednimi technickymi a vedeckymi poznatky. Jejich potomci, odriznuti od civilizace, zdegenerovali na sotva vedome otroky, kteri si nade vse ceni obycejneho kousku skla.

„Tak jo,” rekla nahle Ijale a lehla si na pisek zady. Rozvazala si nekolik kousku kuzi a zacala si stahovat dalsi u pasu.

„Uklidni se,” pospisil si Jason. „To maso jsem ti venoval nemusis za ne platit.”

„Ty me nechc’s?” zeptala se prekvapene a opet si pretahla kuze pres hole nohy. „Nel’bim se ti? Mysl’is, ze jsem moc skar’da?”

„Jsi puvabna,” zalhal Jason. „Proste rekneme, ze jsem prilis unaven.”

Je oskliva, nebo puvabna? Nedokazal rict. Nemyte a zcuchane vlasy ji zakryvaly polovinu obliceje, druha mizela pod vrstvickou spiny. Rty mela silne popraskane a na jedne tvari cerveny sram.

„Nech me u s’be dnes na noc, i kdyzs moc st’ry, a proto me nechces. Mzil’kazi me chce p’rad, ale ubl’zuje mi. Koukni, ted je tam.”

Muz, na ktereho ukazala, je z uctive vzdalenosti pozoroval, a kdyz Jason vzhledl, odtahl se jeste dal.

„Mzil’kaziho se neboj,” rekl Jason. „S tim jsem se domluvil na vzajemnem vztahu hned ten den, co jsem se sem dostal. Mozna sis vsimla, ze ma na hlave bouli.” Natahl se pro kamen a Mzil’kazi radeji utekl z dohledu.

„Mam te r’da. Uk’zu ti svou nejl’psi vec zn’va.”

„Ja te mam taky rad. Ale neukazuj — prilis mnoho hezkych veci by me jenom zkazilo. Dobrou noc.”

5

Pristiho dne se Ijale Jasona drzela, a kdyz zacalo nekonecne hledani krenoj, stoupla si v rade vedle neho. Vyptaval se ji, kdykoli se vyskytla vhodna prilezitost, a pred polednem z ni vytahl vse z toho mala, co vedela o deni za pustou pobrezni planinou, po ktere se pohybovali. Ocean byl pro ni zahadou, ktera poskytovala jedla zvirata, ryby a obcas i lidskou mrtvolu. Nekdy bylo videt u pobrezi lode, ale o tech nic nevedela. Na druhe strane hranicilo jejich uzemi s pousti, pustinou jeste nehostinnejsi nez ta, v niz zapasili o existenci — pustinou z pisku bez zivota, obyvanou pouze d’zertanoj a jejich zahadnymi caroj. Ta caroj mohla byt zvirata, nebo mozna nejaky druh mechanickeho dopravniho prostredku — z Ijalina neurciteho popisu se nic z toho nedalo vyloucit. Ocean, pobrezi a pous? — to byl cely jeji svet, a nedokazala pochopit, ze by mohlo existovat jeste neco jineho.

Jason vsak vedel, ze existuje — dostatecnym dukazem byl sip a uminil si, ze se vsemozne vynasnazi zjistit, odkud pochazi. A aby to zjistil, bude muset svoje postaveni otroka zmenit, az nastane vhodna chvile. Rozvijel si urcitou obratnost, jak se vyhnout Ch’akove tezke bote — prace nebyla nijak namahava a jidla byl celkem dostatek. Jako otrok nema jine povinnosti nez delat to, co se mu rekne. Ma tedy obrovskou prilezitost dozvedet se o teto planete vse, co bude mozne zjistit.

Pozdeji toho dne zahledli v dalce jinou skupinu otroku, ktera se pohybovala ve stejnem smeru jako oni, a Jason si myslel, ze se bude opakovat setkani podle vzoru z predchoziho dne. Prijemne ho prekvapilo, ze tomu tak nebylo. Pohled na druhou partu otroku privedl Ch’aku okamzite do stav zurivosti — jeho otroci se radeji rozprchli vsemi smery do bezpecne vzdalenosti. Ch’aka vyskakoval za zuriveho kvileni do vzduchu, busil kyjem do sveho kozeneho brneni, az se mu podarilo dostat do spravneho rozpolozeni — pak se dal do uporneho behu. Jason, ktereho tento novy vyvoj situace silne zaujal, se drzel v nevelke vzdalenosti za nim.

Tlupa otroku pred nimi se rozptylila a z jejiho stredu se vyloupla jina ozbrojena postava v podobnem