Druha olaneta smrti

ale jakmile jim zmizelo more z dohledu, mel o spravnem smeru jen neurcitou predstavu. S tim se samozrejme otrokum nesveril, a ti se bezmyslenkovite ubirali dal cestou, kterou zrejme dobre znali. Cestou nasbirali a zkonzumovali velky pocet krenoj, narazili na dve studanky, z nichz si doplnili kozene vaky na vodu, a uvideli nejakeho zivocicha, schouleneho u nory, ktereho se Jasonovi k nevyslovenemu rozhorceni vsech — podarilo sipem ze samostrilu uplne minout. Tretiho dne rano spatril Jason na zplostelem obzoru demarkacni caru a jeste pred polednim jidlem dorazili k mori ze vzdouvajiciho se modrave sediveho pisku.

Pro Jasona byla zmena razu krajiny, o niz si navykl uvazovat jako o pousti, velice prekvapujici. Tady meli pod nohama pisek a sterk, tu a tam se neprilis darilo nizkym kerum, ale take trave a zivotodarnym krenoj. Tady zila zvirata a take lide, a i kdyz o svou existenci museli bojovat, presto zili. V pousti, ktera se pred nimi rozprostirala, nebyl na pohled ani ve skutecnosti zadny zivot mozny — ale podle vseho tam urcite zili d’zertanoj. To znamenalo, ze za pousti, ktera vypadala jako bez konce — a Ijale verila, ze skutecne je — musi byt urodna puda. A mozna take pohori, protoze ne vzdalenem obzoru bylo nyni videt radu sedivych vrcholku — pokud to ovsem nebyly pouze mraky.

„Kde najdeme ty d’zertanoj?” zeptal se Jason nejblizsiho otroka, ktery se jenom zamracil a odvratil pohled. Jason mel s kazni problemy. Otroci neudelali to nejmensi, pokud je nepobidl kopancem. Meli v sobe dukladne zakorenene presvedceni, ze rozkaz, ktery neni doprovazen kopancem, proste neni minen vazne, a to, ze Jason i nadale vydaval povely, aniz by je zduraznoval fyzickym natlakem, se povazovalo za znamku slabosti. Nekteri zdatnejsi jedinci si na neho jiz brousili zuby. Jeho usili o zlepseni zivota otroku zcela ztroskotalo na otrocich samotnych. Ted jejich nezdolnou zatvrzelost tichym hlasem proklel a spickou boty otroka nakopl.

„Jsou tam u te v’lke sk’ly,” zaznela ochotna odpoved.

Ve smeru, kterym otrok ukazal, byla u kraje pouste tmava skvrna, a kdyz se k ni priblizili, Jason zjistil, ze je to skalni vychoz doplneny o zdi z cihel a kamenu na jednotnou vysku. Za zdmi se mohlo ukryt hodne lidi, a Jason nehodlal riskovat svoje vzacne otroky nebo jeste vzacnejsi kuze tim, ze by se ji prilis priblizil. Na jeho hlasity povel se rada zastavila a otroci klesli do pisku, zatimco on postoupil o nekolik kroku vpred, pevne sevrel kyj a podezrivave si stavbu prohlizel.

Tuseni, ze je nekdo skryte pozoruje, se potvrdilo — zpoza rohu se vynoril nejaky muz a zamiril k Jasonovi. Muz mel na sobe volne roucho a na jednom rameni kos, a kdyz dorazil zhruba do poloviny vzdalenosti mezi Jasonem a stavbou, zastavil se a posadil se zkrizenyma nohama do pisku. Kos polozil vedle sebe. Jason se rozhledl kolem dokola a usoudil, ze mu nehrozi zadne velke nebezpeci. Nikde nebylo nic, kde by se ozbrojeni muzi mohli ukryt, a z osameleho jednotlivce strach nemel. Vykrocil a zastavil se od neho cele tri kroky.

„Bud vitan, Ch’ako,” pozdravil muz. „Obaval jsem se, ze te uz neuvidim po te… po tom mensim nedorozumeni, co jsme spolu meli.”

Nevstal, mluvil v sede, jen se tahal za nekolik praminku sveho ridkeho plnovousu. Lebku mel hladce vyholenou a stejne opalenou a koznatou jako oblicej, jehoz nejvyraznejsim rysem byla spicka nosu, ktera se zvedala nad nosnimi dirkami a slouzila k tomu, aby se o ni opiraly masivni bryle. Pri blizsim pohledu mohl clovek zjistit, ze ty bryle jsou cele vyrezane z kosti a ze tesne prilehaji k obliceji; misto skel mely silne, rovne desticky s tenkymi vyrezy. Takovy druh bryli mohl slouzit pouze k ochrane slabych oci. A hluboke, huste vrasky naznacovaly, ze je to muz docela stary a ze z jeho strany zadne nebezpeci nehrozi.

„Chtel bych n’co,” zacal Jason, po vzoru Ch’aky primocare.

„Novy hlas a novy Ch’aka — zdravim te. Stary Ch’aka byl darebak, a doufam, ze zemrel ve velkych bolestech — tvou rukou. Tak se posad, priteli Ch’ako, a napij se se mnou.” Opatrne otevrel kos a vytahl z neho kamenny hrnec a dva hrnecky.

„Kde ber’s otr’vene piti?” zeptal se Jason podle mistniho zvyku. Tento d’zertano nebyl zadny hlupak, z Jasonova hlasu dokazal okamzite usoudit na promenu otrokare Ch’aky. „A jak se jmen’jes?”

„Edipon,” odpovedel letity muz, a aniz by se zatvaril urazene, dal servis na piti zpatky do kose. „Co to je, co by sis pral? Tedy v rozumnych mezich. Otroky potrebujeme stale a k obchodovani jsme vzdy pripraveni.”

„Chtel bych otr’ka, kter’hos dost’1. Dam ti za n’ho dva.”

Sedici muz se chladne usmal zpoza krytu na svem nose. „Nemusi mluvit tak nespisovne jako pobrezni barbari, protoze podle tveho vyjadrovani soudim, ze jsi vzdelany clovek. Ktereho otroka si prejes?”

„Toho, ktereho jsi nedavno dostal od Fasimby. Ten patri mne.” Jason upustil od lingvisticke pretvarky a stal se jeste ostrazitejsim — rychle se po prazdnem pisku v okoli rozhledl. Ten vysuseny staresina byl mnohem mazanejsi, nez vypadal, a Jason bude muset ve strehu zustat.

„A vic nechces?” zeptal se Edipon.

„Na vic si momentalne nemohu vzpomenout. Dej mi toho otroka a pak si treba jeste popovidame o necem jinem.”

Z Ediponova smichu zaznely falesne tony, a Jason uskocil, kdyz starik vlozil dva prsty do ust a pronikave hvizdl. Ozval se sustivy zvuk z presypaneho pisku — Jason se otocil na podpatku a spatril, jak z poustniho pisku doslova vyrustaji postavy — muzi nadzvedavali drevena kryci vika, zamaskovana vrstvou pisku. Bylo jich sest, meli stity a kyje, a Jason se proklinal za to, ze byl tak hloupy a pristoupil na setkani v miste, ktere zvolil ten druhy. Ohnal se kyjem za sebe, ale starik jiz smeroval hopkavym behem ke skale do bezpeci. Jason zajecel vzteky a rozbehl se k nejblizsimu muzi, ktery se ze sveho ukrytu vynoril jen zpola. Ten sice Jasonuv uder o pozvednuty stit zachytil, ale pod jeho silou se zhroutil zpet do diry. Jason bezel dal, ale pred nim se objevil dalsi — bojovne maval pripravenym kyjem. Nebylo kam uhnout, a Jason do neho narazil plnou rychlosti — vsechny ty zuby a rohy, ktere mel na sobe, skripaly a rincely. Kdyz muz pod narazem upadl na zada, Jason mu kyjem roztristil stit a byl by napachal jeste dalsi skody, kdyby v te chvili neprispechali zbyvajici muzi a on se jim nemusel postavit.

Nasledoval kratky, urputny zapas, pri nemz Jason rozdal o neco vic, nez utrzil. Dva z utocniku se valeli na zemi a treti se drzel za rozbitou hlavu, nez Jason klesl pod vahou presily k zemi. Volal na otroky, aby mu pomohli, pak je proklel, kdyz zustali necinne sedet, zatimco mu vitezove privazovali ruce k telu a zbavovali ho zbrani. Jeden z nich pokynul otrokum a ti poslusne vyrazili do pouste. Jasona, siliciho vztekem, tahli stejnym smerem.

Ve zdi ze strany pouste byl siroky otvor, a jakmile jim prosli, Jasona vztek okamzite presel. Uvnitr stalo jedno z caroj, o kterych mu vypravela Ijale — o tom se nedalo pochybovat. Ted pochopil, proc si nevzdelana Ijale nemohla byt jista, zda je to zivocich, nebo neco jineho. To vozidlo bylo na deset metru dlouhe a tvarem pripominalo lod. Predni cast tvorila velka, pravdepodobne umela zvireci hlava s chlupy, radou vyrezanych zubu a lesknoucima se krystalovyma ocima. Kozene kryty a neprilis realisticke nohy, zavesene na vozidle jako kamuflaz, by sestilete dite z civilizovaneho sveta urcite nezmatly. Takove maskovani snad mohlo presvedcit nevedome divochy, ale civilizovane dite by okamzite poznalo vozidlo, jakmile by si v jeho spodni casti povsimlo sesti velkych kol. Kola mela vyrezany hluboky vzorek a byla vyrobena z nejakeho na pohled odolneho materialu. Hnaci jednotka nebyla videt, ale Jason temer vykrikl radosti, kdyz zachytil cichem zapach po spalenem palivu. Ten primitivni stroj musel mit nejaky umely zdroj energie, ktery mohl byt vysledkem zdejsi prumyslove revoluce, nebo dukazem obchodnich styku s jinymi svety. Obe moznosti slibovaly nadeji, ze z teto bezejmenne planety bude mozno uniknout.

Otroky, z nichz se nekteri krcili hruzou z neznama, dostrkali pomoci kopancu pres nastupni lavku do caro. Ctyri ze svalovcu, kteri Jasona premohli a svazali, vynesli ho ted nahoru a polozili na podlahu. Jason jen lezel a pokousel se z mechanismu poustniho vozidla postrehnout co nejvice. Z predni paluby vycnival sloupek, na jehoz horni hranatou cast upevnoval jeden clen posadky neco, co mohlo byt kormidlo, nebo volant. Jestlize se tedy toto monstrum ridilo natacenim dvojice prednich kol, urcite je pohaneno zadnimi koly — Jason se svijenim otacel na podlaze, dokud nevidel na zad. Tam stala kabina impozantni sirky, bez oken a s jednoduchymi vsazenymi dvermi hyricimi celou sbirkou zamku a zapadek. Jakekoli pochyby o tom, ze se jedna o strojovnu, rozptylil cerny kovovy komin prochazejici strechou kabiny a cnejici nad ni.

„Pojedeme!” zajecel Edipon a zamaval svyma hubenyma rukama ve vzduchu. „Uvolnete vchod. Narisi, postav se dopredu a ukazuj, kudy ma caro jet. Tak — a ted se vsichni modlete, zatimco ja se odeberu do svatyne primet posvatne sily k tomu, aby nas nesly smerem k Putl’ku.” Vykrocil ke kabine, vzapeti se zastavil a ukazal na jednoho muze ozbrojeneho kyjem. „Erebo, ty lina mrcho, nezapomnels tentokrat naplnit kalich pro bohy, kteri dostali velkou zizen?”

„Naplnil jsem ho, naplnil,” zabrucel Erebo mezi zvykanim ukoristeneho kreno.

Vse bylo tedy pripraveno — Edipon vstoupil do sklapeciho prostoru pred dvermi a zatahl za sebou zaves. Ozvalo se ruznorode rinceni a rachoceni, kdyz odemykal zamky a povoloval zapadky, nez vstoupil do strojovny. Za nekolik minut se z komina vyvalil cerny mrak mastneho koure, ktery odnesl svezi vitr. Trvalo temer hodinu, nez byly