Druha olaneta smrti

posvatne sily pripravene k cinnosti, a svoji ochotu dat vozidlo do pohybu oznamily pronikavym hvizdanim a vypoustenim bilych vydechu do vzduchu. Ctyri otroci zajeceli jako ozvena a omdleli, ostatni se tvarili, jako by jim byla milejsi smrt.

Jason mel urcite zkusenosti s primitivnimi parnimi stroji jiz z drivejska a nyni ho tedy signaly pojistnych ventilu kotle nijak neprekvapily. A neprekvapilo ho, ani kdyz se vozidlo otraslo a zvolna vyrazilo do pouste. Podle mnozstvi koure a spousty pary unikajici z pride usoudil, ze jejich parni stroj ucinnosti nijak nevynika — avsak pres svou primitivnost pohanel caro s nakladem tolika cestujicich plizivou, ale rovnomernou rychlosti po pousti.

Z rad otroku se ozvaly dalsi vykriky — nekolik otroku se pokouselo prelezt bocnice, ale kyje je srazily zpet na podlahu. Radami svych zajatcu se bezohledne prodirali d’zertanoj v dlouhych robach a naberackami jim nasilim nalevali do ust tmavou kapalinu. Nekteri zajatci se zhroutili v bezvedomi, nebo byli zabiti — i kdyz pro bezvedomi hovorila mnohem vetsi pravdepodobnost, protoze d’zertanoj nemeli duvod, aby otroky pripravovali o zivot, kdyz uz si dali takovou praci, aby je chytili. Jason tomu veril, ale vydeseni otroci se takovou uvahou neutesovali, a proto se branili — mysleli si, ze bojuji o svuj zivot.

Kdyz vsak prisla rada na Jasona, nepoddal se tak snadno, jak by se podle sveho racionalniho uvazovani poddat mel — podarilo se mu pokousat par prstu a kopnout jednoho d’zertano do bricha, nez se na neho posadili, pridrzeli mu nos a nalili do hrdla notnou davku palici kapaliny. Pocitil bolest a zavra? a poslednimi zbytky sil se pokusil kapalinu vyvrhnout, ale to bylo take to posledni, na co si pamatoval.

7

„Dej si par loku,” rekl nejaky hlas, a Jasonovi strikla do obliceje voda — neco z ni mu steklo do hrdla a primelo k zachvatu kasle. Do zad ho tlacilo neco tvrdeho, zapesti mu svirala bolest. Jen zvolna si uvedomil, co se stalo — zapas, zajeti a ten elixir, co do neho nasilim vpravili. Kdyz otevrel oci, spatril nad sebou zlute blikajici lampu, visici na retezu. Zamzikala pokousel se sebrat tolik sil, aby se mohl posadit. Do svetla vplula duverne znama tvar a Jason na ni vytrestil oci a zastenal.

„To jsi ty, Mikahu — nebo je to jenom vyjev z desiveho preludu?”

„Pred spravedlnosti neni uniku, Jasone. Jsem to ja a musim ti polozit nekolik zavaznych otazek.”

Jason znovu zastenal. „Fakticky, je to on. Ani ta nejdesivejsi nocni mura by se neco podobneho neodvazila vyslovit. Ale nez mi budes klast zavazne otazky, nemohl bys mi rict par slov o tom, jak to tady vypada? Mel bys byt trochu v obraze, protoze ses stal otrokem d’zertanoj mnohem driv nez ja.” Uvedomil si, ze bolest v zapestich pochazi z tezkych zeleznych okovu, kterymi prochazi retez uchyceny k silne drevene desce, na ktere mel polozenou hlavu. „Na co ten retez — a jak je to s mistni pohostinnosti?”

Na zadost, aby poskytl zakladni informace, Mikah nereagoval, tvrdosijne se drzel sveho.

„Kdyz jsme se naposledy videli, byl jsi otrokem Ch’aky, a dnes v noci te privlekli s ostatnimi Ch’akovymi otroky a prikovali, kdyz jsi byl v bezvedomi, ke klade s retezy. Vedle me bylo volne misto, a ja jsem jim rekl, ze se o tebe postaram, kdyz te tam daji, a oni to udelali. Ale ted se musim od tebe neco dozvedet. Nez te svlekli, videl jsem, ze mas na sobe Ch’akovu obrnenou vystroj a helmu. Kde je Ch’aka — co se mu stalo?”

„Ja jsem Ch’aka,” zakrakal Jason a sucho v hrdle ho primelo ke kasli. Dlouze se napil vody z misky. „Podle toho, jak se ptas, soudim, ze jsi hrozne pomstychtivy, ty stary podvodniku. Kam se podel ten tvuj uslechtily povahovy rys? Nerikej, ze bys dokazal nenavidet blizniho jen proto, ze te prastil do hlavy, prorazil ti lebku a prodal te tam dole u reky jako nepouzitelneho otroka? V pripade, zes nad takovym bezpravim hloubeji premyslel, muzes se ted radovat z toho, ze zly Ch’aka uz neexistuje. Odpociva v zemi na blize neurcenem miste v pustine, a po odpadnuti dalsich kandidatu jsem jeho misto vzal ja.”

„Tys ho zabil?”

„Kratce receno — ano. Ale nemysli si, ze to bylo jednoduche, protoze on mel na sve strane veskere materialni vyhody, zatimco ja jsem se mohl opirat jen o svou vrozenou dusevni cipernost, ktera se nastesti ukazala byt dostacujici. Zpocatku to vypadalo na rychlovku, kdyz jsem se rozhodl, ze ho zabiju ve spanku…”

„Ze ho co?” prerusil Jasona Mikah zvysenym hlasem.

„Ze ho dostanu v noci. Snad si nemyslis, ze by se nekdo, kdo to ma v hlave v poradku, pokusil s takovou stvurou utkat tvari v tvar? I kdyz k tomu nakonec doslo, protoze on si na noc natahoval takovy signalizacni system, ktery ho varoval, kdyz se k nemu nekdo priblizil. Abych to neprotahoval, bojovali jsme spolu, vyhral jsem a stal se Ch’akou, i kdyz moje panovani nevynikalo ani delkou trvani, ani uslechtilosti. Patrani po tobe me zavedlo az do pouste, kde jsem vlezl do pasti, kterou ukazkove pripravil vykutaleny starik jmenem Edipon. Ten me taky degradoval a vzal do zajeti i s mymi otroky. To je tak vse, co se mi prihodilo. Povez mi ted o sobe — kde jsme, o co vlastne jde…”

„Vrah! Otrokar!” Mikah se od Jasona odtahl, jak mu to retez jen dovolil, a v opovrzlivem gestu na neho namiril prst. „Ke tvym hanebnym zlocinum se museji pripsat dalsi dve obvineni. Je mi z toho, Jasone, nanic, ze jsem k tobe citil sympatie a ze jsem se ti snazil pomoci. Budu ti pomahat i nadale, ale jen proto, abys zustal nazivu a mohl byt dopraven na Cassylii, souzen a popraven.”

„Takovy priklad nezaujate spravedlnosti se mi moc libi — soud a poprava.” Jason se znovu rozkaslal a dopil vodu z misky. „Slysels nekdy o tom, ze plati presumpce neviny, dokud se vina nedokaze? Coz je nahodou hlavni pilir pravni vedy. A jak bys mohl dopustit, aby me postavili pred soud na Cassylii za neco, co se stalo na teto planete, kdyz to neco se tady za zlocin nepovazuje? To je jako odvlect lidozrouta od jeho kmene a soudit ho za kanibalismus.”

„Co je na tom spatneho? Pojidani lidskeho masa je zlocin tak odporny, ze se chveji, kdyz na nej jen pomyslim. Samozrejme ze clovek, ktery kanibalismus praktikuje, musi byt odsouzen k smrti.

„Jestlize se ti vplizi do baraku a sezere nektereho z pribuznych, pak mas samozrejme k takovemu jednani duvod. Ale to neplati v pripade, kdyz si s ostatnimi kumpany sveho veseleho kmene dopreje biftek z nepritele. Nechapes, co tim chci zduraznit — totiz ze chovani cloveka lze posuzovat pouze ve vztahu k jeho prostredi? Chovani je relativni. Kanibal ve sve spolecnosti je stejne moralni jako nabozensky zalozeny clovek ve spolecnosti, z niz pochazis ty.”

„Rouhaci! Zlocin je zlocin! Existuji moralni zakony, ktere stoji vys nez jakykoli typ lidske spolecnosti.”

„Ale to ne. Ne, nestoji. To je presne to, v cem tvoje stredoveke moralizovani neobstoji. Vsechny zakony a ideje jsou spjaty se svou historickou dobou, neplati absolutne. Vztahuji se ke sve dobe a mistu — kdyz se vytrhnou ze souvislosti, pozbyvaji opodstatneni. A v souvislosti s takovou mizernou spolecnosti, v niz se nachazime, jsem jednal velice primocarym a pocestnym zpusobem. Pokusil jsem se ukladne zavrazdit sveho pana — coz je jediny zpusob, jak se ctizadostivy chlapek muze v tomto drsnem svete prodrat vys, a byl to pravdepodobne zpusob, jakym se kdysi dostal ke korytu Ch’aka. Muj plan na ukladnou vrazdu nevysel, ale v souboji jsem uspel — vysledek byl stejny. A jak jsem se dostal na trun, zachazel jsem se svymi otroky vlidne, i kdyz ti to samozrejme neocenili, protoze o vlidne zachazeni nestoji, a naopak meli zajem o moje misto — takovy je zdejsi zakon. To jedine, v cem jsem chybil, spocivalo prave v tom, ze jsem se nechoval jako otrokar a nehonil jsem je po pobrezi sem a tam. Misto toho jsem patral po tobe a vlezl do pasti, dostal jsem se tak proti sve vuli zase do otroctvi — kam vlastne patrim, kdyz uz jsem vyvedl takovou pitomost.”

Dvere se s rachotem rozletely a do bezokenni budovy pronikly paprsky ostreho slunecniho svetla.

„Zvedat se, otroci, zvedat!” zvolal otevrenymi dvermi jeden z d’zertanoj. Okamzite se ozvala monotonni smesice stenani a souravych zvuku, jak se lide probouzeli k zivotu, a teprve nyni Jason zjistil, ze je jednim z jednadvaceti otroku prikovanych k dlouhe klade, zrejme celemu kmenu docela slusne vzrostleho stromu. Otrok prikovany ke klade na vzdalenem konci pusobil zrejme jako velitel, protoze s klenim pobizel ostatni k rychlejsimu pohybu, a kdyz vsichni stali na nohou, vystekl svoje rozkazy sekyrnickym tonem.

„A jde se na to! Nejdriv vyborny pochutnani. Nezapomente na misky. Polozte je tak, aby nespadly. Nezapomente, ze kdyz nebudete mit misku, nebudete celej den jist a pit. A dnes budem makat spolecne, kazdy zabere celou svou vahou, tak se to bude delat. To plati pro vas pro vsecky, zejmena pro ty novy. Odevzdate jim tady denni praci a oni vam daji denni pridel jidla…”