Druha olaneta smrti

„Zavri hubu!” vykrikl nekdo.

„…a na to si nemuzete stezovat,” pokracoval nedotcene poucovatel. „A ted spolecne… raz… sehnete se a uchopte rukama kladu, pevne ji drzte a… dva… nadzvednete ji poradne od zeme — tak, to je ono. A… tri… povstante a mars vchodem ven.”

Vysourali se na svetlo a studeny vitr ranniho rozbresku pronikl Jasonovi pyrranskou kombinezou a zbytky z Ch’akovych kozenych pruhu, ktere mu nechali, az na kuzi. Ti, co Jasona zajali, mu vytrhali z nohou vsechny bodce a spary, ale jeho kozenymi obinadly se neobtezovali, takze nezjistili, ze ma boty. To byl taky jediny svetly moment v jinak bezutesne pochmurnem vyhledu do budoucich dni. Jason se snazil, aby i z malickosti mel radost, ale podarilo se mu jen zachvet. Bude muset situaci co nejdrive zvratit, protoze si jiz svou sluzbu jako otrok na teto zpatecnicke planete odslouzil, a je prece predurcen pro uslechtilejsi cile.

Na dvorku otroci kladu na povel polozili na zem a posadili se na ni. Naprahli ruce s miskami jako ubozi kajicnici a jiny otrok jim naberackou nadeloval do misek vlaznou polevku z kade na kolech, kterou podel nich postrkoval a k niz byl pripoutan retezem. Kdyz Jason tu brecku ochutnal, okamzite ho pomysleni na jakekoli jidlo preslo. Polevka byla z krenoj, a ty poustni hlizy servirovane jako polevka chutnaly jeste odporneji — i kdyz si jeste nedavno myslel, ze neco takoveho mozne neni. Avsak vule prezit je silnejsi nez vybiravost v jidle, a Jason ten zlovestny lektvar spolykal.

Po snidani vypochodovali z brany do jineho plotem obehnaneho dvora, a veskere Jasonovy obavy vystridala vzrusujici zvedavost. Uprostred dvora stal vysoky otocny spalek, do ktereho prvni skupina otroku jiz upevnovala konec sve klady. Jasonova a dalsi dve skupiny se prisouraly a zasunuly svoje klady, takze z otocneho kulu cnela ted ctyri ramena jako paprsky kola. Vrchni dozorce neco vykrikl a otroci se neochotne se stenanim opreli do klad — chveli se namahou, nez dali kolo do pohybu, a pak ho pri pomale, namahave chuzi v pohybu udrzovali.

Kdyz prace dostala svuj vycerpavajici rytmus, Jason obratil pozornost na primitivni mechanismus, ktery pohaneli. Z otocneho spalku vycnivala kolmo vzhuru hridel a otacela skripajicim drevenym kolem, ktere udelovalo pohyb soustave kozenych remenu. Nektere z remenu mizely v otvoru velke kamenne budovy, a nejsilnejsi z nich otacel vykyvnym ramenem neceho, co mohlo jedine byt vyvazene cerpadlo. Delat neco tak sloziteho jen kvuli cerpani vody se zdalo byt hodne nesikovne, protoze nekde pobliz by se urcite nasly prirodni studne nebo jezirka. Pronikavy zapach, ktery se linul dvorem, pripominal neco velice znameho, a Jason prave dospel k zaveru, ze jejich namaha neplati vode, kdyz se z hrdla stoupajiciho potrubi ozvalo zachrceni a vyvalil husty cerny pramen.

„Ropa — no jasne!” uniklo Jasonovi nahlas. Kdyz se vsak na neho hlavni dozorce zaskaredil a praskave prohnul svuj bic, opet se sklonil a venoval tlaceni klady.

Tajemstvim d’zertanoj a zdrojem jejich energie byla tedy ropa. Nad okolni zdi vycnivaly kopce a v nevelke vzdalenosti bylo videt hory. Avsak zajati otroci dostali poradnou davku uspavaci drogy, aby nepoznali, z ktereho smeru se do tohoto utajeneho mista dostali, ani jak dlouho cesta trvala. Zde ve strezenem udoli cerpali surovou ropu, kterou jejich pani pouzivali k pohonu svych poustnich vozidel. Nebo k pohonu ropu zpracovavali? Ropa ted bublave tryskala silnym proudem a tekla otevrenym korytem, ktere mizelo ve zdi stejne budovy jako dvojice remenu. Co primitivne dabelskeho se tam odehrava? Z budovy trcel silny komin, z nehoz stoupala mracna cerneho koure, a z ruznych otvoru ve zdi vychazel odporny zapach, z ktereho cloveku trestila hlava.

Ve stejnem okamziku, kdy si uvedomil, co se v budove odehrava, strezene dvere do ni se otevrely a vynoril se z nich Edipon — svuj abnormalne velky nos mel zaboren do kusu hadru a smrkal do neho. Kolo se skripave otacelo, a kdyz Jason prosel dalsi kolecko, zvolal na Edipona.

„Hej, Edipone, pojd sem! Chci s tebou mluvit. Jsem byvaly Ch’aka, pokud me nahodou v teto uniforme nepoznavas.”

Edipon mu venoval jen jediny pohled, pak se odvratil a poklepaval si prstem na nos. O otroky zjevne zajem nemel, bez ohledu na to, kdo z nich mel jake postaveni pred svym spolecenskym padem. Hlavni dozorce se s revem a zvednutym bicem rozbehl, ale Jason v pomalem krouzeni uz zmizel z dosahu — a zvolal pres rameno:

„Poslouchej — hodne znam a muzu ti pomoct.”

Odpovedi byla jen otocena zada, a bic se ihned se svistenim snesl dolu.

Nastal okamzik, kdy se musi pokusit o prulom za kazdou cenu. „Udelas lip, kdyz me vyslechnes — ja totiz vim, ze to, co vyteka prvni, je nejlepsi. Au!” Citoslovce pridal nedobrovolne — to uz dopadl bic.

Pro otroky, ani pro dozorce, ktery uz zvedal bic k dalsi rane, nemela Jasonova slova zadny smysl, ale na Edipona zapusobila jako prvni krok po reravem uhli — se zachvenim se zastavil a prudce otocil, a navzdory vzdalenosti, ktera je delila, Jason videl, ze jeho normalni hnedy odstin pokozky vystridala chorobna sed.

„Zastavte kolo!” vykrikl Edipon.

Nenadaly rozkaz vyrazil kazdemu dech. Dozorce zustal s otevrenymi usty stat a ruku s bicem nechal klesnout, otroci klopytave zastavili a kolo se vzapeti se zastenanim prestalo otacet. Do nahleho ticha zaznela ozvena rychlych kroku — Edipon spesne zamiril k Jasonovi a zastavil se u neho na vzdalenost dechu, rty mel stazene a zuby odhalene, jako kdyby se pripravoval, ze Jasona kousne.

„Cos to rekl”? Otazku na Jasona primo vychrlil, zatimco prsty povytahl z opasku nuz.

Jason se usmal, tvaril se a jednal chladnokrevneji, nez odpovidalo jeho skutecnemu dusevnimu stavu. Slovni navnada zabrala, ale ted bude muset pokracovat obezrele, jinak se dostane ke slovu Ediponuv nuz — skonci v Jasonove brise. Na dane tema byl Edipon zrejme citlivy.

„Slysels, co jsem rekl… a mam dojem, ze bys nechtel, abych to opakoval pred vsemi temi nezasvecenci. Vim, co se tady dela, protoze pochazim z daleka, kde se neco takoveho provozuje docela bezne. Mohu ti pomoci. Mohu ti predvest, jak z toho nejlepsiho dostat jeste lepsi a jak to udelat, aby vase caroj fungovaly lip. Jen to se mnou zkus. Ted me odvaz od klady, a odebereme se nekam do soukromi, kde si muzeme hezky popovidat.”

Nebylo tezke uhodnout, o cem Edipon premysli. Kousal se do rtu, Jasona premeroval pronikavym pohledem a prsty ?ukal na ostri sveho noze. Jason odpovidal andelsky nevinnym usmevem a prsty poklepaval na kladu, jako by odmeroval cas cekani na svoje osvobozeni. A presto, ze bylo chladno, po spancich mu stekaly praminky potu. Vsadil vse na Ediponovu inteligenci, veril, ze zvedavost zvitezi nad bezprostrednim popudem umlcet otroka, ktery toho o velkem tajemstvi tolik vedel, a doufal, ze si uvedomi svoje pravo otroka kdykoli zabit, ale ze neuskodi polozit mu nejdriv nekolik otazek. Zvedavost zvitezila, nuz vklouzl zpet do pochvy — a Jason si oddechl ulevou. I na profesionalniho hrace to byl prilis vysoky hazard — riziko, pri nemz slo o jeho vlastni zivot, bylo ponekud vyssi, nez aby mu pusobilo poteseni ze hry.

„Odvazte ho od klady a privedte za mnou,” rozkazal Edipon a pak, rozrusen, se raznymi kroky vzdalil.

Ostatni otroci civeli s ocima dosiroka otevrenyma na to, jak je rychle privaden kovar a jak je za znacneho zmatku, v nemz se misily hlasite povely, Jasonuv retez odrezavan od klady v miste, kde ho kotvila silna skoba.

„Co to delas?” zeptal se Mikah, a jeden ze straznych ho hrbetem ruky srazil k zemi. Jason se pouze usmal a dotkl prstem svych rtu — to ho jiz odvazali a odvadeli. Stal se vlastne svobodnym, a svobodnym zustane, jestli se mu podari presvedcit Edipona, ze bude lepsi, kdyz vyuzije jeho schopnosti k jine cinnosti nez k otupujici drine.

Mistnost, do niz ho zavedli, prozrazovala prvni naznaky smyslu pro upravenost, nebo rozmarilost, jake na teto planete videl — dobre remeslne zhotoveny nabytek s obcasnym vyrezavanim, ktere mu dodavalo radostnejsi raz, a na posteli tkany prehoz. Edipon stal u stolu a nervozne ?ukal prsty na tmavou, lesklou desku.

„Privazte ho!” porucil straznym, kteri Jasona zrucne pripoutali k silnemu sroubu vycnivajicimu ze steny. Jakmile strazni odesli, Edipon se postavil pred Jasona a vytahl nuz. „Povez mi, co vis., nebo te bez vahani zabiju.”

„Nemam, co bych ze sve minulosti pred tebou skryval. Prichazim ze zeme, kde lide znaji veskera tajemstvi prirody.”

„Jak se ta zeme jmenuje? A nejsi appsalsky vyzvedac?”

„To bych ani nemohl byt, protoze jsem o Appsale nikdy ani neslysel.” Jason napnul jazykem spodni ret, uvazoval, do jake miry je Edipon inteligentni a nakolik s nim muze hovorit uprimne. Nenachazi se v situaci, aby se mohl zapletat do lzi o mistnim zemepise — asi udela nejlip, kdyz zkusi, jak na neho zapusobi mensi davka pravdy.

„Kdybych ti rekl, ze jsem prisel z jine planety, z jineho sveta, co je na obloze mezi hvezdami, veril bys mi?”