krev.

Jason se zvedl a ovinul si kolem tela kuze, aby se chranil pred vetrem — konce kuzi svazal k sobe. Pak odkopaval pisek, dokud nenarazil na hladky kamen, ktery se mu presne vesel do pesti tak, ze kamene vycnival jen jeden konec, a takto vyzbrojen se prodiral mezi vrticimi se postavami spacu.

Kdyz se vratil, Mikah byl opet pri vedomi a slunce notny kus nad obzorem. Ted uz byli vzhuru vsichni — potacejici se nesouroda tlupa asi triceti muzu a zen s detmi. Vsechny spojovala spina a surova kuze slouzici za odev — neurcite prechazeli sem a tam, nebo s tupym vyrazem sedeli na zemi. O dva cizince neprojevovali nejmensi zajem. Jason podal Mikahovi kalisek z dehtovane kuze a drepl si vedle neho.

„Na, pij. Je to voda, a to je zrejme to jedine, co je tady na piti k dostani. K jidlu jsem nenasel nic.” Kamen dosud drzel v dlani, a jak hovoril, otiral ho o pisek — jeden jeho konec byl vlhky a cerveny a lpelo na nem nekolik dlouhych vlasu.

„Dobre jsem se po tabore rozhledl, ale neni v nem k videni o moc vic nez tady odtud. Sestava z houfu znicenych lidi s nekolika ranci ze surove kuze, a nekteri maji kozene vaky s vodou. Plati zde zasada «kdo driv prijde, ten driv mele», tak jsem si pospisil, abych byl u mleti vcas — a proto mame co pit. Jidlo je dosud v poradi.”

„Co jsou to zac? Co delaji?” zeptal se Mikah. Artikuloval ponekud nezretelne, zrejme se dosud z nasledku uderu do hlavy plne nezotavil. Jason si jeho zranenou lebku prohledl, ale usoudil, ze udela lip, kdyz se ji nebude dotykat. Rana jeste pred chvili krvacela, ted se krev uz vysrazela. Sotva by neceho dosahl, kdyby ji vymyl dost podezrelou vodou — k jejich problemum by mohla pribyt starost o infekci.

„Jedine vim jiste,” pokracoval Jason. „Jsou to otroci. Nevim, proc tady jsou, ani co delaji, nebo kam maji namireno, ale o jejich ubohem postaveni nelze pochybovat — ani o nasem ne. Ten krasavec na kopecku tady sefuje. My ostatni jsme otroci.”

„Otroci!” vykrikl Mikah hruzou — to slovo ho deptalo vic nez zraneni na hlave. „To je primo odporne! Otroci museji ziskat svobodu!”

„Jen zadne prednasky, prosim, a snaz se byt realista — i kdyz to bude bolet. Tady jsou jen dva otroci, kteri museji ziskat svobodu: ty a ja. Jak to vypada, ti ostatni jsou tak paradne prizpusobeni tomu, cim jsou, ze nevidim duvod, proc bych na tom neco menil. Nezacnu zadnou abolicionistickou kampan, dokud mi nebude jasne, jak se z te mizerie dostanu sam, a pravdepodobne ani potom ne. Tahle planeta fungovala beze me hodne dlouho a bude zrejme fungovat, i kdyz uz tady nebudu.”

„Zbabelce! Za pravdu musi bojovat a pravda te osvobodi.”

„Zase slysim to velke pe,” zastenal Jason. „Jedine, co me prave tady a ted osvobodi, jsem ja sam. Coz mozna nezni zrovna vznesene, ale je to pravda. Nase situace je hodne beznadejna, ale nikoli ztracena, tak poslouchej a vem si z toho ponauceni. Zda se, ze ten nacelnik — jmenuje se Ch’aka — odesel, aby neco ulovil. Neni daleko a brzy se vrati, takze se ti pokusim jen v rychlosti vysvetlit, jak to tady vypada. Mel jsem dojem, ze jsem poznal, jakou reci mluvi, a nemylil jsem se. Je to trochu zkomolene esperanto, rec, jakou pouzivaji vsechny teridske svety. Ta pozmenena rec a skutecnost, ze se tady zije jen trochu kulturneji nez v dobe kamenne, jsou skoro jistym dukazem, ze tady zadny kontakt s ostatnimi svety neexistuje — i kdyz doufam, ze tomu tak doopravdy neni. Treba je tady nekde obchodni zakladna, a jestli je, najdeme ji pozdeji. Ted nas trapi spousta jinych zalezitosti, ale aspon ze se domluvime. Oni sice polykaji spoustu hlasek a nektere vynechavaji — a dokonce zavedli raz, coz je neco, co zadny jazyk nepotrebuje — ale kdyz se budeme jen trochu snazit, budeme jim rozumet.”

„Ja esperanto neovladam.”

„Tak se ho naucis. Neni to nijak tezke ani v jejich barbarskem podani. Ted bud zticha a poslouchej. Ti lide se rodi a jsou vychovavani jako otroci, a nic jineho neznaji. Rozdily v postaveni mezi nimi prakticky nejsou, i kdyz silnejsi prehravaji praci na slabsi, kdyz se Ch’aka zrovna nediva, ale to zvladnu. Nas nejvetsi problem se jmenuje Ch’aka, a my se toho musime dovedet mnohem vic, nez se do neho pustime. On je pro tu smecku nacelnikem, bojovnikem, otcem, chlebodarcem a osudem a zda se, ze svoje remeslo dobre ovlada. Tak koukej, a? je z tebe na cas dobry otrok.”

„Otrok! Ja?” Mikah se prohnul v zadech, jak se pokousel vstat. Jason ho drsne pritiskl opet k zemi — drsneji, nez bylo nutne.

„Jo, ty — a ja taky. Tohle je jedina moznost, jak za dane situace prezit. Delej vsechno to, co budou delat ostatni, a uchovas si nadeji, ze vydrzi do doby, nez zjistime, jak se z te bryndy dostat.”

To, co Mikah odpovedel, zaniklo v hrdelnim revu Ch’aky, ktery se vratil k dunam. Otroci se rychle vztycili, uchopili svoje uzly a v sirokych rozestupech se zacali formovat do rady. Jason pomohl Mikahovi na nohy a ovazal mu kolem nohou cary kuze, pak nesl vetsinu jeho vahy, kdyz se potaceli k rozvinute formaci. Jakmile byli vsichni na svych mistech, Ch’aka nakopl nejblizsiho otroka, a vsichni vyrazili zvolna vpred — za chuze se pozorne divali na zem. Jason nechapal, jaky to ma vyznam, ale dokud jeho a Mikaha nikdo neobtezoval, bylo mu to jedno — stalo ho dost namahy, aby udrzel zraneneho Mikaha na nohou, i kdyz tomu se podarilo najit v sobe tolik sil, ze udrzel postavu zprima.

Jeden z otroku ukazal k zemi a vykrikl, a cela rada se zastavila. Byl vsak prilis daleko, nez aby Jason zjistil, co je pricinou jeho vzruseni. Otrok se predklonil a kratkym, spinavym kusem dreva hloubil do zeme diru. Za nekolik sekund vytahl neco obleho a velkeho temer jako paze. Svuj nalez zvedl nad hlavu a pokorne se rozbehl, aby ho predal Ch’akovi. Otrokar predmet uchopil a kus z neho odkousl, a kdyz se s?astny nalezce otocil, ustedril mu poradny kopanec. Rada se opet pohnula vpred.

Dalsi dva takove zahadne predmety, ktere nalezli, Ch’aka rovnez zkonzumoval. Teprve az kdyz zahnal nalehavy hlad, zacal s roli hodneho chlebodarce. Pote, co se dockali dalsiho nalezu, Ch’aka si privolal jednoho otroka a hodil nalez do primitivne pleteneho kose, ktery mel otrok na zadech. Od te chvile kracel nosic kose primo pred Ch’akou, ktery ostrazite dohlizel na to, aby se kazdy vykopany predmet dostal do kose. Jason se v duchu podivoval, co to muze byt — ale da se to jist, pripomenulo mu kruceni v brise.

Otrok jdouci v rade vedle Jasona vykrikl a ukazal do pisku. Jasona nechal Mikaha klesnout do drepu, kdyz se zastavili, a se zajmem pozoroval, jak otrok ryje kouskem dreva do zeme a odhrabava pisek kolem drobne snitky zelene, ktera vykukovala na povrch. Po odhrabani se objevil vrascity sedivy predmet, koren nebo nejaka hliza, z nehoz vyrustaly zelene listky. Jasonovi pripadal jedly jako kus kamene, ale otrokovi, ktery podlehl pokuseni a ke korenu pricichl, stekaly z ust sliny. Ch’aka zareagoval zlobnym zavytim, a kdyz dotycny otrok hodil koren do kose, dockal se tak silneho kopance, ze na svoje misto v rade musel namahave dokulhat.

Brzy pote zavelel Ch’aka zastavit, a zatimco hrabal v kosi, otrhani otroci se natlacili kolem neho. Vyvolaval jednoho po druhem a podle sveho vlastniho systemu hodnoceni prideloval jeden nebo vice korenu. Kos mel uz temer prazdny, kdyz dloubl kyjem do Jasona.

K’e nam h’vas vi?” zeptal se.

„Mia namo estas Jason, mia amiko estas Mikah.”

Jason odpovedel spravnym esperantem, kteremu Ch’aka zrejme porozumel, protoze neco zabrucel a prehrabaval zbytky v kosi. Pres maskovany oblicej na neho uprene shlizel, a Jason citil tlak neviditelnych, ostrazitych oci. Ch’aka znovu naprahl kyj.

„O’kud jste? To vase lod h’rela, pot’pila se?”

„To byla nase lod. Jsme z daleka.”

„Druh’ str’na oc’anu?” To byla zrejme nejvetsi vzdalenost, jakou si otrokar dokazal predstavit.

„Ano, z druhe strany oceanu.” Jason nemel na prednaseni lekce z astronomie naladu. „Kdy budeme jist?”

„Tys b’haty muz ve v’si z’mi, mels lod, mels b’ty. Ted mam ja tvy b’ty. Tys tu otr’k. Muj otr’k. Jste ob’ mi otr’ci.”

„Jsem tvuj otrok, jsem tvuj otrok,” potvrdil Jason rezignovane. „Ale i otroci musi jist. Kde je jidlo?”

Ch’aka v kosi lovil, dokud nenahmatl zakrsly korinek. Rozlomil ho na dve casti a hodil do pisku pred Jasona.

„Pr’cuj moc, b’des mit vic.”

Jason oba kousky zvedl a setrel z nich co nejdukladneji hlinu. Jeden podal Mikahovi a sam si ukousl z druheho: mezi zuby mu zaskripal pisek a pak pocitil pachu? mirne zlukleho vosku. Dostat do sebe takovy dar prirody stalo hodne premahani, ale podarilo se mu to. Nade vsi pochybnost to jidlo bylo, by? odporne, a jidlem zustane, dokud se neobjevi neco lepsiho.

„O cem jste hovorili?” chtel vedet Mikah, kdyz drtil svuj pridel mezi zuby.

„Povidali jsme si jen tak. Mysli si, ze jsme jeho otroci, nechal jsem ho pri tom. Jen na prechodnou dobu,”

Вы читаете Druha olaneta smrti
Добавить отзыв
ВСЕ ОТЗЫВЫ О КНИГЕ В ИЗБРАННОЕ

0

Вы можете отметить интересные вам фрагменты текста, которые будут доступны по уникальной ссылке в адресной строке браузера.

Отметить Добавить цитату