Harry Harrison
Treti planeta smrti
Shanin s nekolika desitkami bojovniku se prodral davem a dival se neduverive na mrtveho muze. „Tva zena ho zabila jeho vlastnim nozem?“
„Ano — a byla to jeho vina. Strkal do ni, zacal ji obtezovat a pak ji napadl. Byla to pouha sebeobrana. Zeptej se kohokoliv tady.“ Z davu se ozvalo souhlasne mruceni.
Nacelnik vypadal spis udivene nez rozzlobene. Odvratil pohled z mrtvoly na Metu, pak se k ni priblizil, vzal ji za bradu, otacel ji hlavou a pritom si ji zkoumave prohlizel. Jason videl, jak ji zbelely klouby, ale ovladala se.
„Z jakeho je kmene?“ zeptal se Shanin. „Je z daleka, z hor, daleko na sever. Ten kmen se jmenuje… Pyrrane. Velice zdatni bojovnici.“…
© HARRY HARRISON 1968
Prelozil © Jiri Sirotek, 1991
Ilustroval © Karel Soukup, 1991
ISBN 80-85384-06-X
Kingsleymu a Jane -
s vdecnosti
1
Porucik Talenc ze strazni hlidky sklonil elektronicky dalekohled a pootocenim regulacni objimky zvysil jas, aby vyrovnal ubytek svetla. Zhnouci bile slunce vklouzlo za hustou vrstvu mracen a vecer se blizil, avsak dalekohledovy zesilovac obrazu prinasel drsne kontrastni cernobily pohled na zvlnenou planinu. Talenc tise zaklel a prudce zalomcoval tezkym pristrojem. Trava, hladina vetrem cechrane, ojinene travy. Nic vic.
„Lituji, pane, ale nevidel jsem to,“ priznal hlidkujici vahave. „Tady je to vzdycky takove.“
„Ja to vsak videl — a to musi stacit. Neco se pohnulo, a ja zjistim, co to je.“ Sklopil dalekohled a kratce pohledl na hodinky. „Puldruhe hodiny do setmeni, spousta casu. Reknete dustojnikovi, ktery ma sluzbu, kam jsem sel.“
Strazny otevrel usta, aby neco rekl, ale pak si to rozmyslel. Talencovi se nevyplacelo davat rady. Kdyz se brana s draty, jimiz prochazel proud, otevrela, Talenc prudce stocil svou laserovou pusku vzhuru, utahl si na opasku pouzdro s granaty a razne vykrocil — clovek jisty si svou silou, sveho casu prebornik v souboji beze zbrani a veteran bezpoctu sarvatek. A presvedceny o tom, ze na teto prazdne, rozlehle rovine neexistuje nic, s cim by se nedokazal vyporadat.
Pred chvili zahledl nejaky pohyb, o tom nepochyboval, pohyb trvajici jen okamzik, ktery upoutal jeho pozornost. Mohlo to byt zvire, mohlo to byt cokoliv. To, ze se rozhodl patrat, podnitila stejnym dilem nuda z bezne strazni sluzby a zvedavost. Nebo povinnost. Raznym krokem se prodiral praskave sustici travou a otocil se pouze jednou, aby se ohledl na drateny obvod tabora. Hrstka nizkych budov a stanu, nad nimiz cnela kostra vrtne veze — a to vse stinila velka kosmicka lod jako utes. Talenc nebyl citlivy clovek, avsak i on si uvedomil, jak je tento osamely tabor, zasazeny do prazdnoty roviny sahajici az k obzoru, nepatrny. Jestli tam pred nim neco skutecne je, zabije to.
Asi sto metru od plotu byla terenni vlna s malou prohlubni, pudni nerovnost, do niz z tabora nebylo videt. Talenc se doplahocil na vrcholek vyvyseniny a s uzasem se zahledel na skupinu jezdcu, kteri byli za nim ukryti.
Okamzite uskocil, ale ne dost rychle. Nejblizsi jezdec mu probodl dlouhym kopim stehno, pootocil ozubenym ostrim v rane a tahl ho pres okraj brehu. Talenc pri padu vytahl pistoli, ale jine kopi mu ji vyrazilo z ruky, kdyz mu propichlo dlan a prispendlilo ji k zemi. To vse se odehralo velice rychle, behem jedne dvou sekund, a kdyz se pokousel dosahnout na svoje radio, zaplavila ho nahla vlna bolesti — zapesti te ruky mu provrtalo treti kopi.
Porucik Talenc ze strazni hlidky, lezici s rukama a nohama roztazenyma na zemi, zraneny a omraceny otresem, otevrel usta, aby hlasite vykrikl, ale ani to mu nebylo doprano. Nejblizsi jezdec se nedbale sklonil a vrazil mu kratkou savli mezi zuby, hluboko do patra, a umlcel jeho hlas navzdy. Jedna jeho noha sebou krecovite trhla, jak umiral, a chomac travy zasustil, ale to byl take jediny zvuk, ktery doprovazel jeho skon. Jezdci na neho beze slova pohledli, pak se s naprostym nedostatkem zajmu odvratili. Jejich usta se sice znepokojene zachvela, ale zustala stejne ticha jako porucikovo telo.
„O co vlastne jde?“ zeptal se dustojnik strazni hlidky a pripinal si opasek se zbranemi.
„Jde o porucika Talence, pane. Sel do terenu. Rekl, ze neco zahledl, a pak prekrocil vyvyseninu. Od te doby jsem ho nevidel — to uz je mozna deset patnact minut — a radiem se ho nemuzu dovolat.“
„Neni mi jasne, jak by se tam mohl dostat do nejakeho maleru,“ usoudil dustojnik, kdyz vyhlizel na tmavnouci planinu. „Presto — radeji ho sem privedeme. Serzante!“ Osloveny pristoupil bliz a zasalutoval. „Vypravte se do terenu s druzstvem a najdete porucika Talence!“
Byli to profesionalove, podepsali smlouvu se spolecnosti John Co. na tricet let, a nyni od obsazovane nove planety ocekavali jen problemy. Rozvinuli rojnici a opatrne postupovali planinou vpred.
„Stalo se neco?“ zeptal se metalurg, kdyz vystoupil z kabiny vrtne veze se vzorkem horniny na podnose.
„Nevim…“ zacal dustojnik, a prave v tom okamziku ze skryte prolakliny a po obou stranach vyvyseniny vyrazili jezdci.
Bylo to otresne. Strazni, vycviceni, smrtelne nebezpecni a dobre ozbrojeni, byli premozeni a zniceni. Nekolik vystrelu padlo, ale jezdci na dlouhokrkych zviratech se prudce sklaneli a schovavali za tluste krky svych zvirat. Ozval se drnkavy akord nahle uvolnenych tetiv luku, a kopi se zabodla a zabijela. Jezdci prejeli pres tela straznych a jeli dal — za nimi zustalo devet zkroucenych mrtvol.
„Tamhle prijizdeji!“ zvolal metalurg, upustil podnos a prchal opacnym smerem. Zacala vyt poplasna sirena a strazni se rojili ze stanu.
Utocnici uderili na tabor jako nahly zachvev zemetreseni. Na pripravu na nej vsak nebyl cas, a muzi pobliz plotu zemreli, driv nez mohli zvednout zbrane. Zvirata utocniku se svymi paraty na nohou, velkych jako sloupy, zaryvala do zeme a ritila se vpred v jednom okamziku vzdalena hrozba, v pristim zdrcujici pritomnost. Prvni zvire narazilo na plot, svou vahou plot strhlo, a i kdyz elektrinou nabite draty jasne zazarily a zvire zabily, jeho dlouhy, tlusty krk dopadl se zadunenim k zemi rovnou pred strazniho dustojnika. Ten na nej vytrestil oci, ale jen na okamzik, nez mu jezdec vpalil do oka sip — pak zemrel.
Vrazda, hvizdajici smrt. Utocnici uderili jednou a zmizeli priritili se tesne k plotu, preskakovali telo mrtveho zvirete a z jejich kratkych laminatovych luku proudily svazky sipu. Prestoze bylo polosero, hrbety hrmoticich, ztezka