oddychujicich zvirat jim poskytovaly vyborny vyhled na cile. Muzi umirali nebo s utrpenym zranenim klesali k zemi. Jeden sip se dokonce zaryl do zejiciho otvoru sireny, ktera pak zarachotila a se zastenanim zmlkla.
Uderili rychle a stejne tak zmizeli z dohledu v rokli za navrsim utopene ve stinu, a v ohromujicim tichu, ktere nasledovalo, zaznivalo stenani ranenych neuveritelne hlasite.
Nyni jiz obloha temer zcela ztmavla a temnota zmatek jen zvysila. Kdyz se nahle rozsvitily vybojky, z tabora se stalo tratoliste krve po vrazdeni obklopene noci. Poradek se podarilo obnovit pouze zcasti, kdyz Bardovy, vedouci expedice, zacal rvat do megafonu rozkazy. Kdyz zdravotnici oddelili umirajici od mrtvych, byly spesne vytazeny a rozmisteny minomety. Jeden z hlidkujicich varovne vykrikl, rozzaril se velky reflektor — a odkryl pohled na temnou masu jezdcu, kteri se opet shromazdovali na hrbetu vyvyseniny.
„Minomety — pal!“ vykrikl velitel v zachvatu zurivosti. „A napalte to do nich!“
Jeho hlas zanikl s prvnimi vybuchy granatu, salva stihala salvu, az prach a kour stoupaly virive do vysky a vybuchy se prevalovaly jako boure.
Jeste si neuvedomili, ze prvni utok byl pouze predstirany a ze hlavni utok je smerovan z protilehle strany tabora. Teprve kdyz se ta divoka zvirata dostala mezi ne a oni zacali umirat, pochopili, co se prihodilo. Avsak to jiz bylo prilis pozde.
„Zavrete vstupy!“ zvolal sluzbu konajici pilot z bezpeci ridici kabiny kosmicke lode vysoko nad nimi a soucasne bouchal rukou do spinacu pretlakovych uzaveru. Videl, jak se vali vlny utocniku, a citil, jak apaticky je pomaly pohyb robustnich vnejsich dveri. Neustale tiskl sepnute spinace.
S pronikavymi vykriky se utocnici divoce valili pres plot, jimz prochazel proud. Ti prvni umirali a zvirata, dusajici za nimi, je zaslapavala, jak lezla pres jejich tela a silnymi spary se do nich zaryvala, aby nesklouzla. Nekteri z jezdcu rovnez umirali, a zdalo se, ze jsou stejne postradatelni jako zvirata, na nichz jeli, protoze se v nekonecnych vlnach objevovali dalsi. Zaplavili tabor, zaplnili jej a znicili.
„Hovori druhy dustojnik Weiks,“ oznamil pilot, kdyz zapnul vsechny ampliony na lodi. „Je na palube nejaky dustojnik, ktery ma vyssi hodnost nez ja?“ Naslouchal prodluzujicimu se tichu, a kdyz znovu promluvil, hlas mu znel priskrcene a dute.
„Hlaste se postupne, dustojnici a muzstvo, pocinaje ridici kabinou na sever. Sparksi, zaznamenavejte!“
Vahave, jeden po druhem, se hlasy prihlasovaly, zatimco Weiks zapinal snimace na trupu a dival se na divokou rez pod nimi.
„Sedmnact… vic nikdo,“ ohlasil radista ohromene, jako by tomu neveril, a drzel ruku na mikrofonu. Podal seznam druhemu dustojnikovi, ktery na nej zachmurene pohledl a pak zvolna sahl po mikrofonu.
„Velitelske stanoviste,“ rekl. „Prebiram veleni. Zahrejte ke startu motory.“
„Nepomuzeme jim?“ ozval se nekdo. „Nemuzem se na ne jen tak vykaslat.“
„Neni tam nikdo, na koho bychom se vykaslali,“ odpovedel zvolna Weiks. „Prohledl jsem si to vsemi kamerami a neni tam videt nic jineho nez…. utocniky a ty bestie. Ale i kdyby nekdo z nasich zustal, pochybuji, ze bychom mu mohli nejak pomoct. Opustit lod by se rovnalo sebevrazde. A jak to vypada, je nas na palube prave tolik, abychom mohli letet.“
Kostra lode se zachvela, jako by chtela jeho slova potvrdit. „Jedna z obrazovek vyhasla — a ted dalsi. Necim do kamer vrazili. A ted upevnuji k pristavacim konzolam provazy. Nevim, jestli nas mohou prevratit — a nemam zajem se o tom presvedcit. Zajistete start za sedesat pet sekund.“
„Pod nasimi tryskami shori, vsechno shori. Vsichni, co jsou dole,“ poznamenal radista, kdyz se upoutaval popruhy.
„Nasi to citit nebudou,“ ujistil ho zarputile pilot, „a podivame se, kolik tech ostatnich dostaneme.“
Kdyz se kosmicka lod chrlici ohen vznesla, zanechala pod sebou kourici kruhovy pahrbek smrti. Jakmile vsak puda dostatecne vychladla, cekajici jezdci se na to misto prodirali a dupali v popelu. Z temnoty se vynorovali dalsi a dalsi. Jako by jejich pocet nemel konce.
2
„To je pekna pitomost, nechat se prastit pilozobcem,“ prohlasil Brucco, kdyz pomahal Jasonu dinAltovi stahnout protrzeny kovovy kabatec pres hlavu.
„To je pekna pitomost, pokusit se na teto planete v klidu najist!“ utrhl se Jason v odpoved a jeho hlas znel pres tezky prevlek tlumene. Stahl si kabatec a zamzikal, jak se mu ostra bolest zaryla do boku. „Jen jsem se pokousel doprat si trochu polevky, a kdyz jsem musel vystrelit, do drahy se mi dostala miska.“
„Je to jenom na povrchu,“ konstatoval Brucco, kdyz si prohlizel rudy sram na Jasonove boku. „Pilozobec se odrazil od zeber, aniz je zlomil. Mels velkou kliku.“
„Chces rict kliku, ze me nezabil. Kdo kdy slysel o pilozobci ve spolecne jidelne?“
„Na Pyrru se vzdycky priprav na necekane. To vedi i deti.“ Brucco nastrikal na ranu antiseptikum, a Jason stiskl pevne zuby. Zazvonil telefon a na obrazovce se objevil ustarany Metro oblicej.
„Jasone… slysela jsem, ze jsi zranen,“ rekla.
„Umiram.“
Brucco hlasite odfrkl. „Blbost. Povrchove skrabnuti, ctrnact centimetru dlouhe, zadny toxin.“
„To je vsechno?“ protahla Meta, a obrazovka potemnela.
„Jo, to je vsechno,“ povzdechl trpce Jason. „Litr krve a kilo masa — to neni vic nez treba zadera. Co mam udelat, abych si tady ziskal trochu ucasti? Prijit o nohu?“
„Kdybys prisel o nohu v boji, ucasti by ses treba dockal,“ konstatoval Brucco nevzrusene a pritiskl na ranu adhezni obvaz. „Ale kdybys obetoval nohu nebo ruku pilozobci v jidelne, dockal by ses tak leda opovrzeni.“
„To staci!“ zajecel Jason a opet si kabatec navlekl. „Neber me tak doslova a — jo, o tom, jake sladke uvahy muzu od vas pyrranskych pratel ocekavat, je mi vsechno znamo. Mam dojem, ze se mi po teto planete vubec nebude styskat, ani pet minut ne.“
„Ty mas namireno nekam jinam?“ zeptal se Brucco a zatvaril se radostne. „Kolem toho ma byt ta schuze?“
„Netvar se pri te myslence tak sklicene. Pokus se zkrotit svou netrpelivost az do patnacti nula nula, kdy se sem dostavi ostatni. Ja nikoho nepreferuju. Teda, krome sebe,“ dodal a topornym krokem opustil mistnost, snazil se zraneny bok namahat pohybem co nejmene.
Je cas na zmenu, pomyslel si, kdyz vyhlizel z vysokeho okna pres ochranny val na dzungli, v niz cihala smrtelna nebezpeci. Nektera z bunek citlivych na svetlo musela zjistit pohyb, protoze jedna vetev stromu se vymrstila a transparentni kovove okno zarincelo pod nahlym naporem sipkovitych trnu. Nyni mel jiz tak vypestovane reflexy, ze nepohnul ani svalem.
Na zmenu bylo jiz pozde. Kazdym dnem se na Pyrru kolo casu pootocilo. Vitezstvi se rovnalo zachovani stavajiciho stavu, a kdyz na cloveka prisla rada, rovnalo se to jiste smrti. Kolik lidi prislo o zivot od doby, kdy sem prisel? Zacinal ztracet prehled, staval se vuci smrti stejne netecny jako kterykoliv Pyrran.
Kdyby melo k nejakym zmenam dojit, on by byl tim, kdo by je musel provest. Pred casem si myslel, ze vsechny smrtelne nebezpecne problemy teto planety vyresil, kdyz Pyrranum dokazal, ze za tu krutou, nekonecnou valku mohou oni sami. Valka vsak pokracovala. Dozvedet se, jaka je pravda, vzdy neznamena se ji ridit. Pyrrane, kteri dokazali pochopit, jaka je zde existencni realita, opustili mesto a odesli dostatecne daleko, aby unikli tlaku fyzicke a dusevni nenavisti, ktera mesto stale obklopovala. Zbyvajici Pyrrane se snad mohli poslusne vyjadrovat o tom, ze jsou to jejich vlastni emoce, ktere udrzuji valku v chodu, ale ve skutecnosti tomu neverili. A pokazde, kdyz pohledli na svet, k nemuz citili nenavist, nepritel ziskal cerstvou silu a obnovil utocny tlak. Kdyz si Jason uvedomil, k jakemu jedinemu konci mesto speje, zesilil v nem pocit sklicenosti. Zustalo zde tolik lidi, kteri nove pomery neakceptovali — ani pomoc jakehokoliv druhu. Patrili natolik k teto valce a byli na ni tak zvykli jako hyperspecializovane druhy zivota tam venku, zformovani tymz zpusobem tymiz generacemi, v nichz se misila nenavist se strachem.
Jeste jedna zmena mela nastat. Byl zvedav, kolik z nich se s ni vyrovna.
Bylo patnact dvacet, kdyz se Jason dostavil do Kerkovy pracovny, zdrzel se na posledni chvili vymenou zprav
