pouzdra leskly, jakoby prave vycisteny weyr. Rohan si jej ponechal. Chtel identifikovat nalezeneho muze, bylo to vsak nemozne. Sel tedy dale vzhuru kanonem, jehoz vychodni svah uz rudl a cerveny svit jako planouci opona stoupal stale vyse, jak slunce zapadalo za horsky hreben. Bylo tri ctvrte na sedm.
Rohan nevedel, co ma delat. Dosud mel stesti, prinejmensim v tom smyslu, ze splnil svuj ukol, nic se mu nestalo a mohl se vratit zpet na zakladnu. Smrt ctvrteho cloveka byla podle jeho presvedceni nepochybna, avsak nebyla nesmirne pravdepodobna uz na Nepremozitelnem? Prisel sem, aby ziskal jistotu. Ma uz pravo na navrat? Zasoba kysliku, za kterou vdecil Regnarovi, stacila na dalsich sest hodin. Mel vsak pred sebou celou noc, behem niz nemohl nic delat, ani ne tak kvuli mraku, jako proto, ze byl blizek naprostemu vycerpani. Snedl dalsi povzbuzujici tabletu, a nez se projevil jeji ucinek, pokousel se vymyslet nejaky aspon trochu rozumny plan dalsiho postupu.
Cerne housti vysoko nad nim u okraje skal zalevala stale rudejsi zare zapadu, v niz kere nepravidelne opalizovaly temne fialovou barvou.
Rohan se stale jeste nemohl rozhodnout. Jak tak sedel pod velkym balvanem, uslysel, jak se zdalky s temnym bzucenim blizi mrak. Zvlastni vec — vubec se nelekl. Jeho vztah k mraku se behem tohoto jedineho dne podivuhodne zmenil. Vedel, ci spise tusil, co si muze dovolit, asi jako alpinista, ktereho neodstrasi smrt cihajici ve stenach ledovcu. Sam se sice prilis nevyznal ve zmene, ktera se v nem udala, nepamatoval si uz totiz, kdy poprve zacal vnimat ponurou krasu cerneho housti, hrajiciho na skalach vsemi odstiny fialove barvy. Ted, kdyz uvidel, jak se blizi dva cerne mraky, ktere se vynorily z protilehlych horskych svahu, vubec se nepohnul, nehledal uz ukryt s tvari pritisknutou ke skale. Pozice, kterou zaujimal, nemohla mit koneckoncu vyznam, pokud ukryty pristroj jeste stale fungoval. Dotkl se konecky prstu jeho kulateho dna a pres latku kombinezy pocitil jemne chveni. Nechtel provokovat nebezpeci, posadil se tedy pohodlneji, aby nemusel zbytecne menit polohu tela. Mraky uz zakryly oba svahy kanonu. Zdalo se, ze cernymi klubky prochazi usmernujici proud, nebot na okrajich houstla a tvorila temer kolme sloupy, kdezto vnitrni casti mraku se k sobe stale vic priblizovaly. Vypadalo to, jako by je rychle tvaroval neviditelnymi pohyby nejaky titansky rezbar. Nekolik kratkych vyboju prorizlo vzduch mezi nejblizsimi body obou mraku, ktere se k sobe zdanlive blizily, a prece zustavaly kazdy na sve strane, pouze jejich centra vibrovala stale rychlejsim tempem. Svetlo techto blyskavic bylo podivne temne a oba mraky se v nem na okamzik zaleskly jako miliardy cernostribrnych krystalku ustrnulych v letu. Skaly nekolikrat slabe a tlumene opakovaly ozvenu hromu, jako kdyby byly zakryty latkou pohlcujici zvuk. Potom se oba okraje vibrujiciho, do krajnosti napjateho cerneho more spojily a pronikly. Vzduch pod nimi ztemnel, jako kdyby zaslo slunce, a soucasne se v nem objevily nepochopitelne klikate cary. Rohan teprve po dlouhe chvili pochopil, ze je to groteskne znetvoreny odraz skalniho dna udoli. Toto vzdusne zrcadlo pod mrakem se vlnilo a sirilo; a nakonec uvidel obrovskou, az do mraku sahajici lidskou postavu, ktera na nej nehybne hledela. Tento obraz neustale kmital, jako kdyby stale hasl a opet byl tajemnym rytmem znovu vyvolavan. A opet uplynuly vteriny, nez v nem poznal svuj vlastni obraz, ktery cnel v prazdnu mezi bocnimi okraji mraku. Byl nepochopitelnou cinnosti mraku tak udiven, tak zarazen, ze zapomnel na vsechno. Napadlo ho, ze mrak o nem mozna vi, vi o mikroskopicke pritomnosti posledniho ziveho cloveka mezi balvany, vubec se vsak teto myslenky nelekl. Ne proto, ze byla malo pravdepodobna: nic uz nepovazoval za nemozne, touzil se proste ucastnit tohoto vecerniho mysteria, jehoz vyznam — tim si byl jist — nikdy nepochopi. Jeho giganticky obraz, kterym slabe prosvitaly vzdalene svahy skal v horni casti udoli, kam stin mraku nedosahoval, se rozplyval. Soucasne z mraku vyslehla nescetna ramena; kdyz vtahl jedna, zaujala jejich mista jina. Stale husteji z nich zacal padat cerny dest. Drobne krystalky padaly i na neho, zasahovaly ho zlehka do hlavy klouzaly po kombineze a hromadily se v jejich zahybech. Cerny dest stale padal a hlas mraku, ono huceni, zaplnujici uz nejen udoli, ale snad celou atmosferu planety, zesililo. V mraku vznikly lokalni viry, mezery, ve kterych se objevilo nebe, nakonec se cerny prikrov uprostred roztrhl a ve dvou vlnach se tezce, temer neochotne pohyboval smerem k nehybnemu housti, az do nej zapadl a zmizel. Rohan sedel nehybne dal. Nevedel, zda muze setrast krystalky, kterymi byl posypan; spousty jich lezely na skalach, cele dosud bile koryto potoka vypadalo jako postrikane inkoustem. Uchopil opatrne jeden z trojuhelnikovitych krystalku do prstu. Krystalek nahle jako by ozil, jemne mu dychl teplem do dlane, a kdyz Rohan reflexivne otevrel pest, vznesl se drobny utvar do vzduchu.
Tu se jako na dane znameni zahemzilo cele udoli. Pohyb byl chaoticky pouze v prvni vterine. Potom cerne body vytvorily pri zemi vrstvu dymu, seskupily se a stoupaly ve sloupech vzhuru. Vypadalo to, jako by samy skaly dymaly obrovskymi temnymi obetnimi pochodnemi. Potom se stalo neco nepochopitelneho: kdyz vzletajici roj strnul jako kulovity oblak presne nad stredem udoli, takze pripominal na pozadi pomalu tmavnouciho nebe ohromny, nafoukly cerny balon, z housti se vynorila tamta mracna a silenou rychlosti se na nej vrhla. Rohanovi se zdalo, ze zaslechl nezvykly, skripavy zvuk vzdusne srazky, ale byl to prelud. Domnival se, ze uvidi bitvu, ze mraky vyvrhly na dno kanonu tu cast neziveho hmyzu, ktere se touzily zbavit. Ke stretnuti vsak nedoslo. Mraky se rozptylily a po balonu nezustalo ani stopy. Pohltily jej. Za okamzik uz jen skalni stity krvave svitily v poslednim odlesku slunce a rozlehle udoli bylo tiche a prazdne.
Rohan se postavil na ponekud nejiste nohy. Nahle si pripadal smesny se svym weyrem, ktery vzal mrtvemu, a co vic, citil se zbytecny v teto krajine absolutni smrti, kde mohly vitezne pretrvat pouze nezive formy, aby vykonavaly tajemnou cinnost, kterou nemely spatrit zadne zive oci. Ne podesen, ale omamen udivem se zucastnil pred chvili toho, co se tu odehravalo. Vedel, ze zadny z vedcu nebude schopen sdilet jeho pocity, nyni se vsak chtel vratit nikoliv jako zvestovatel zahuby zmizelych lidi, ale i jako clovek, ktery bude pozadovat, aby planeta zustala nedotcena. Ne vsechno a ne vsude je pro nas, pomyslel si, kdyz pomalu sestupoval dolu. Obloha byla jasna a tak mohl rychle dorazit k bojisti. Teprve tam musel pridat do kroku, protoze zareni z otavenych skal, jejichz priserne siluety jiskrily v houstnoucim seru, stale sililo. Nakonec se rozbehl; kamenne steny opakovaly ozvenou jeho kroky, predavaly ji dalsim a on v tomto nepretrzitem echu, ktere zvysovalo jeho spech, skakal z balvanu na balvan. Kdyz minul k nepoznani roztavene zbytky stroju, dostal se na nerovny svah, ale i tu rucicka indikatoru rubinove zarila.
Nesmel se zastavit, trebaze se dusil, proto nezpomalil, otevrel pouze ventil bomby naplno. Kdyby mel kyslik vycerpat u usti kanonu a potom dychat vzduch planety, bylo by to urcite lepsi nez zustavat zde, kde kazdy kousek skaly vysilal smrtici zareni. Kyslik mu proudil do ust ve studenych vlnach. Bezelo se mu dobre, povrch ztuhleho potoka lavy, ktery zanechal po sve porazce ustupujici Kyklop, byl hladky, misty temer jako sklo. Nastesti mel na botach horolezecke podrazky, takze neklouzaly. Byla uz takova tma, ze jen svetle kameny, misty prosvitajici zpod skelneho povlaku, ho vedly dolu, stale dolu. Vedel, ze ma pred sebou jeste nejmene tri kilometry takove cesty. Bylo nemozne pri tomto usilovnem behu provadet jakekoliv vypocty, presto vsak obcas mrkl na cervene pulsujici stupnici indikatoru. Mohl byt mezi temito devastovanymi skalami jeste hodinu, pak celkova davka neprekroci dve ste rentgenu. Rekneme hodinu a ctvrt; pokud za tu dobu nedorazi k okraji pouste, nebude mit uz proc spechat.
Asi ve dvacate minute nastala krize. Srdce citil jako krute nepratelske teleso, ktere mu drasalo a sviralo hrud, kyslik mu spaloval hrdlo a hrtan zivym ohnem, v ocich se mu mihaly jiskry, ale nejhorsi bylo, ze zacal klopytat. Zareni bylo sice trosku slabsi, indikator svitil ve tme jen jako hasnouci uhlik, ale i tak vedel, ze musi bezet, bezet dal, a nohy uz odmitaly poslusnost. Kazda bunka jeho tela byla unavena, vsechno v nem volalo, aby se zastavil, aby zustal stat nebo padl na ty zdanlive chladne a neskodne platy taveneho skla. Kdyz se jednou podival nahoru na hvezdy, zakopl a letel dopredu na roztazene ruce. Se zaupenim lapal po dechu. Nadzvedl se, pak vstal, kulhave ubehl nekolik kroku, a pak se rytmus vratil a opet ho unasel. Ztratil pojem casu. Jak se vubec orientovat v te naproste tme? Zapomnel na vsechny mrtve, ktere nalezl, na Bennigsenuv kosteny usmev, na Regnara spocivajiciho pod kamenim vedle roztristeneho arktanu, na onoho muze bez hlavy, ktereho se mu nepodarilo identifikovat, zapomnel i na mrak. Byl docela pohlcen tou temnotou, jeho krvi podlite oci nevnimave hledely na velke hvezdnate nebe pouste, jejiz pisecna prazdnota mu pripadala spasna. Bezel poslepu dal s vicky zalitymi slanym potem, unasen silou, jejiz neustavajici pritomnosti v sobe se chvilemi sam divil. Ten beh, ta noc nemely zdanlive konce.
Nevnimal uz temer nic, kdyz nahle jeho kroky ztezkly, boril se do pudy, naposledy pocitil prival zoufalstvi, zvedl hlavu a tu pochopil, ze je na pousti. Nad horizontem uvidel hvezdy. Nez se pod nim podlomily nohy, vyhledal jeste pohledem cifernik indikatoru, ale nespatril jej: byl temny, mlcel, neviditelnou smrt nechal vzadu, ve ztuhlem potoku lavy. To byla jeho posledni myslenka. Kdyz na tvari ucitil drsny chlad pisku, poddal se nikoliv spanku, ale strnulosti, v niz se cele jeho telo jeste stale zoufale namahalo — hrud se zvedala, srdce tlouklo a tyto mrakoty naprosteho vycerpani se prohlubovaly, az ztratil vedomi.
Nahle se probral a nevedel, kde je. Pohnul rukama a ucitil v nich chladny pisek, ktery se mu sypal mezi prsty. Usedl a mimovolne zastenal a zalapal po dechu. Vzpamatoval se. Fosforeskujici rucicka manometru ukazovala nulu. Ve druhe lahvi zbyvalo jeste osmnact atmosfer. Otevrel ventil a vstal. Byla jedna hodina v noci. Hvezdy na cernem nebi jasne svitily. Vyhledal na kompasu spravny smer a vykrocil vpred. Ve tri hodiny snedl posledni tabletku. Pred ctvrtou mu dosel kyslik. Odhodil tedy kyslikovy pristroj a vykrocil dal. Zpocatku dychal
