podruhe a chtel ho uchopit za kovovou tlapu, ale ten mu ji lhostejnym pohybem vytrhl a kracel dal. Rohan pochopil, ze i tento arktan se stal obeti utoku a ze s nim nemuze pocitat. Bylo mu vsak zatezko zanechat bezradny stroj vlastnimu osudu a navic zacal byt zvedav, kam vlastne robot miri, vybiral si totiz co nejrovnejsi cestu, jako kdyby mel vyhlednuty cil. Po kratke uvaze, behem niz se robot vzdalil o nekolik metru, se vydal za nim. Robot dosel ke kamenite suti a vstoupil na ni. Kameni, ktere mu letalo zpod sirokych chodidel, nevenoval nejmensi pozornost. Vylezl asi do poloviny kameniteho svahu a pak se zritil. Klouzal dolu a stale pritom kracel ve vzduchu, coz by za jinych okolnosti vypadalo smesne. Potom se zvedl a opet zacal stoupat do svahu.
Rohan se obratil a rychle se vzdalil, ale jeste dlouho za nim dolehal hluk sypajiciho se kameni a neustaly tezkopadny kovovy dupot, ktery si skalni steny predavaly s mnohonasobnou ozvenou. Postupoval nyni rychle, protoze cesta po plochych balvanech, zakryvajicich koryto potoka, byla pomerne rovna a pouze obcas nepatrne chveni vzduchu nad svahy svedcilo o aktivite skryte v cernem housti. Tak dosel k nejsirsi casti kanonu, ktery zde prechazel v udoli obklopene skalnatymi svahy. Asi o dva kilometry dal se nalezala skalni brana, misto katastrofy. Teprve ted poznal, jak velice mu bude chybet olfaktometricky indikator, ktery by mu pomohl pri hledani lidskych stop. Byl to vsak pristroj prilis tezky, musil si tedy poradit bez nej. Zastavil se a postupne prejizdel zrakem po skalach. O tom, ze by se mohl nekdo ukryt v kovovem housti, nebylo ani reci. Zustavaly pouze jeskyne a skalni pukliny. Ze sveho stanoviste napocital ctyri; jejich vnitrek zakryvaly pred jeho zrakem vysoke prahy s kolmymi stenami, ktere naznacovaly, ze vystup nebude snadny. Rozhodl se proto prozkoumat nejprve jeskyne. Jeste na palube uvazoval s lekari a psychology, kde by mel hledat zmizele, ci lepe receno, kde by se mohli skryvat. Ta porada mu vsak prilis nepomohla, chovani ochrnutych bylo prece nevypocitatelne. To, ze se ti ctyri vzdalili od ostatnich Regnarovych lidi, naznacovalo, ze jejich aktivita byla jina nez u ostatnich. Do jiste miry i to, ze se stopy techto lidi az k prozkoumanemu mistu nerozesly, ponechavalo nadeji, ze je najde pohromade. Samozrejme — pokud jeste ziji a pokud za skalni branou nezamirili na ruzne strany.
Rohan postupne prohledal dve male a ctyri vetsi jeskyne, jejichz vchody byly pomerne dobre pristupne. Znamenalo to pouze nekolik minut bezpecneho vystupu po sikmych velkych skalnich tabulich. V posledni z techto jeskyni se setkal s kovovymi ulomky zatopenymi vodou. Zpocatku je povazoval za skelet druheho arktanu, byly vsak velmi stare a nepripominaly zadne konstrukcni reseni, ktere znal. V melke kaluzi, viditelne diky tomu, ze se trochu denniho svetla odrazelo od hladkeho, jako vylesteneho stropu, lezelo podivne podlouhle teleso, trochu podobne petimetrovemu krizi. Platy, ktere jej pokryvaly, se uz davno rozpadly a rez vytvorila na dne kaluze rudou usazeninu. Rohan si nemohl dovolit delsi prohlidku neobvykleho nalezu, asi pozustatku nektereho z onech makroautomatu znicenych mrakem, ktery zvitezil v nezive evoluci. Zapamatoval si pouze jeho tvar, rozmazane obrysy nejakych spoju a dratu, ktere slouzily spise k letani nez k chuzi. Hodiny jej nutily ke stale vetsimu spechu, neotalel tedy a prohledaval dalsi jeskyne. Bylo jich mnoho, nektere vypadaly ze dna udoli jako cerna okna ve vysokych skalnich stenach; podzemni chodby a sine, casto zatopene vodou, ustily nekdy do kolmych propasti a sifonu s ledovymi sumicimi bystrinami a byly tak klikate, ze se nesmel odvazit prilis daleko od vchodu. Mel bohuzel jen malou baterku, ktera davala pomerne slabe svetlo, bezmocne zejmena v rozlehlych jeskynich s vysokymi klenbami a mnoha patry, do jakych se nekolikrat dostal. Nakonec nesmirne unaven usedl na ohromnem, slunecnimi paprsky vyhratem plochem kameni u usti prave prohledane jeskyne, zvykal tabulky lisovaneho koncentratu a zapijel sucha sousta vodou z potucku. Nekolikrat se mu zdalo, ze slysi sum bliziciho se mraku, ale byla to asi jen ozvena sisyfovskeho usili arktanu z horni casti udoli. Kdyz snedl svoje skrovne zasoby, citil se mnohem lepe. Sam se nejvice divil tomu, ze si stale mene dela z desiveho okoli — cerne housti se totiz vypinalo na vsech svazich, na ktere pohledl.
Sestoupil z pahorku pred jeskyni, kde odpocival, a tu postrehl na vyprahlych skalach druhe strany udoli jakysi tenky rezavy pas. Kdyz se priblizil, poznal v techto skvrnach stopy krve. Byly uz uplne suche, zmenily i barvu, a nebyt skala tak ciste bila, belejsi nez vapno, urcite by si jich nevsiml. Chvili se pokousel urcit, kterym smerem sel krvacejici clovek, ale neuspesne. Vydal se tedy nazdarbuh nahoru udolim, nebot predpokladal, ze to mohl byt clovek raneny pri souboji Kyklopa s mrakem a ze se vzdaloval od centra boje. Stopy se klikatily, na nekterych mistech mizely, az jej dovedly do blizkosti jeskyne, kterou prohledal jako jednu z prvnich. Tim vetsi bylo jeho prekvapeni, kdyz zjistil, ze vedle jejiho vchodu se otevira kolma, studni pripominajici uzka rozsedlina, ktere si predtim nepovsiml. Prave k ni vedla krvava stopa. Rohan poklekl a naklonil se nad tmavy otvor. Trebaze byl pripraven na nejhorsi, prece se mu nepodarilo zadrzet zduseny vykrik — uvidel totiz hlavu Bennigsena s vycenenymi zuby. Hledel primo na nej prazdnymi ocnimi dulky. Poznal ho podle zlatych bryli, jejichz skla slepou ironii nahody zustala cela a leskla se v pablescich vapencove desky, naklonene nad tuto skalni rakev. Geologovo telo uvizlo kolmo, zaklineno rameny mezi balvany kamenne studny. Rohan nechtel nechal jeho pozustatky v tomto stavu a snazil se mrtvolu vyzvednout, pocitil vsak pres silnou latku kombinezy, jak se mu rozpada pod rukama. Rozklad urychleny pusobenim slunce, ktere do tohoto mista svitilo kazdy den, uz dokoncil sve dilo. Rohan tedy pouze otevrel leskly zip naprsni kapsy kombinezy a vynal z ni vedcovu identifikacni znamku. Pred odchodem zvedl ze vsech sil jednu z nedalekych skalnich desek a prikryl ji skalni hrobku.
Tak nasel prvniho. Kdyz se od tohoto mista vzdalil, napadlo Rohana, ze mel prozkoumat radioaktivitu mrtvoly. Jeji stupen mohl do urcite miry osvetlit osudy Bennigsena i ostatnich. Radioaktivita by totiz nasvedcovala tomu, ze zemrely se nalezal blizko mista atomoveho stretnuti. Zapomnel vsak na to a ted uz by ho nic nedonutilo znovu zvednout nahrobni kamen. Soucasne si Rohan uvedomil, jak velkou ulohu hraje pri jeho hledani nahoda, domnival se totiz, ze okoli onoho mista prohledal predtim velmi dukladne.
Napadla ho nova myslenka: Postupoval spesne po krvave stope a hledal jeji zacatek. Sestupoval udolim temer primo dolu, smerem k atomovemu bojisti. Ale uz o nekolik set kroku dale nahle zabocila stranou. Geolog ztratil ohromne mnozstvi krve a tim vice udivovalo, ze presto dosel tak daleko. Balvany, jichz se od katastrofy nedotkla ani kapka deste, byly zbroceny krvi. Rohan se vysplhal po vratkych kamenech a ocitl se v siroke melke prolakline pod holym skalnim vystupkem. Prvni vec, kterou spatril, byly obrovske podesve kovoveho obuti robota. Spocival na boku, temer prepulen davkou vystrelenou zrejme z weyra. O kus dal se polosede opiral o balvan zhrouceny clovek v prilbe, ktera byla na temeni cerna sazemi. Byl mrtev. V dlani drzel jeste emitor, ktery se dotykal lesklou hlavni pudy. Rohan se mrtvoly zpocatku neodvazil dotknout a pouze se v klece pokousel pohlednout do jeho tvare; byla vsak znetvorena rozkladem stejne jako Bennigsenova. Vtom poznal sirokou a plochou geologickou tornu, ktera visela mrtvemu pres rameno. Byl to sam Regnar, velitel expedice napadene v krateru. Mereni radioaktivity prokazalo, ze arktan byl roztristen weyrem: indikator zaregistroval charakteristickou pritomnost izotopu vzacnych zemin. Rohan chtel opet odebrat geologovi identifikacni znamku, ale tentokrat to nedokazal. Odepjal pouze tornu, pri tom se totiz nemusel dotykat jeho tela. Torba vsak byla plna ulomku mineralu. Po kratkem uvazovani vylomil tedy nozem geologuv monogram, pripevneny na kuzi, schoval jej do kapsy, jeste jednou si prohledl nehybnou scenu a snazil se pochopit, co se tu vlastne stalo. Zdalo se, ze Regnar strelil do robota. Utocil snad robot na nej nebo na Benningsena? Copak se mohl clovek postizeny amnezii branit jakemukoliv utoku? Videl, ze zahadu nevyresi, a cekalo jej jeste dalsi hledani. Opet se podival na hodinky: blizila se pata. Kdyby mel pocitat pouze s vlastni zasobou kysliku, musel by se uz vratit. Tu ho napadlo, ze muze pouzit kyslikove bomby z Regnarova pristroje. Sundal tedy kyslikovy pristroj ze zad mrtvoly, presvedcil se, ze jedna bomba je jeste plna, vlastni prazdnou tu nechal a zacal kupit na mrtvolu kameny. Trvalo to temer hodinu, minil vsak, ze mrtvy se mu i tak bohate odvdecil, kdyz mu poskytl svou zasobu kysliku. Kdyz byla mala mohyla hotova, napadlo Rohana, ze by bylo vhodne opatrit si zbran a Regnaruv weyr byl urcite jeste nabity. I tento napad vsak prisel pozde, a Rohan musel proto odejit s prazdnou.
V sest hodin byl tak unaven, ze sotva vlacel nohy. Mel jeste ctyri tabletky povzbuzujiciho preparatu, jednu snedl a za minutu pocitil priliv sil. Nemel nejmensi tuseni, kde ma hledat dal, sel tedy primo dopredu ke skalni brane. Delil ho od ni jeste asi kilometr, kdyz ho indikator upozornil na stoupajici radioaktivitu. Prozatim byla dosti nizka, kracel tedy dale a pozorne se rozhlizel na vsechny strany. Ponevadz kanon byl klikaty, povrch skal byl roztaven pouze misty. Pri dalsim postupu charakteristicke glazury stale pribyvalo, az nakonec spatril ohromne balvany se ztuhlymi bublinami, jak jejich povrch zarem varil. Vlastne uz tu nemel co pohledavat, a prece sel stale vpred; indikator na zapesti mirne tikal, tikot stale silil, az rucicka skakala po stupnici jako silena. Konecne spatril zdalky zbytky skalni brany, ktere se zritily do vznikleho kotle, pripominajiciho jezirko ztuhle pri onom mocnem vybuchu. Skala se zmenila v tlustou vrstvu lavy a kdysi cerna kozesina kovoveho housti byla sezehnuta na popel. V dalce probleskovaly mezi skalnimi stenami obrovske svetlejsi prurvy. Rohan se spesne vratil.
Kdyz se blizil k dalsi, mnohem sirsi skalni brane, prisla mu opet na pomoc nahoda: blizko mista, ktere uz jednou minul, zahledl nejaky leskly kovovy predmet. Byl to hlinikovy reduktor kyslikoveho pristroje; v melke prohlubni mezi skalou a vyschlym korytem potoka se cernala zada v ozehle kombineze. Mrtvola nemela hlavu. Vybuch straslive sily ji prehodil pres hromady kamenu a mrstil na skalu. Opodal lezel zasunut do neposkozeneho
