zranitelny, tak bezradny, ze instinktivne poklekl, aby se pritiskl ke kamenum a stal se tak jakoby jednim z nich. Bylo to nesmyslne, nehrozilo mu prece, ze bude zpozorovan. To, ceho se musel obavat, nemelo oci. Lezel na mirne zahrate kamenne desce a hledel dolu. Fotogrammetricka mapa poskytovala neuzitecne udaje, protoze zachycovala teren z ptaci perspektivy, s velkym kolmym zkreslenim. Sestup uzkou prurvou mezi dvema masivy cerneho krovi neprichazel v uvahu. Musel by mit ne petadvacetimetrove, ale nejmene stometrove lano a jeste by potreboval skoby a cepin. Nemel vsak nic, nebyl vybaven na horolezeckou turu. Tesny zlab se svazoval zpocatku dosti mirne, potom se ztracel z oci pod skalnim previsem a objevoval se hluboko dole. Napadla ho nesmyslna myslenka, ze kdyby mel padak…
Vytrvale prohlizel svahy v obou smerech od mista, na kterem lezel pritisknut k velikemu hribovitemu balvanu. Teprve ted pocitil, ze z hluboke propasti, ktera se pod nim rozevira, stoupa lehky proud zahrateho vzduchu. Houstina byla akumulatorem slunecnich paprsku. Take obrys protilehleho svahu se mirne chvel. Kdyz presunul pohled na jih, objevil vrcholy sloupu, ktere tvorily skalni branu na miste katastrofy. Nepoznal by je, nebyt toho, ze na rozdil od ostatnich skal byly uplne cerne a leskly se jako pokryty silnou glazurou — jejich povrch musel pri utkani Kyklopa s mrakem varit… Ze sveho stanoviste nemohl postrehnout na dne kanonu ani transportery ani stopy atomove exploze. Tak lezel a nahle ho zachvatilo zoufalstvi: musi sestoupit dolu a cesta neexistuje. Namisto ulevy, ze se muze vratit a oznamit astrogatorovi, ze udelal, co mohl, mu napadlo reseni.
Vstal. Jakysi pohyb v hloubi kanonu, ktery postrehl koutkem oka, ho primel lehnout na kameni, ale znovu se narovnal. Budu-li kazdou chvili padat k zemi, poridim malo…, pomyslel si. Postupoval nyni po skalnim hrebenu a hledal pruchod; kazdych nekolik set metru se naklanel nad hlubinu a videl stale stejny obraz — tam, kde byl svah mirny, byl pokryt cernym houstim, na holych mistech spadal kolmo. Jednou uvolnil nohou kamen, ktery letel dolu a strhl s sebou dalsi. Mala lavina s rachotem uderila do hunate steny asi sto metru pod nim; vyplazila se odtud stuzka leskleho dymu, ve vzduchu se rozvinula a chvili tak setrvavala, jako by pozorovala okoli; asi za minutu zridla a nehlucne se vsakla do leskleho housti.
Blizila se devata hodina, kdyz pri pohledu od dalsiho balvanu postrehl dole, na samem dne udoli, ktere se tu znacne rozsirovalo, jasnou pohybujici se skvrnu. Tresouci rukou vynal z kapsy maly skladaci dalekohled, namiril jej…
Byl to clovek. Zvetseni bylo prilis male, nemohl tedy spatrit jeho tvar, dobre vsak videl pravidelne pohyby nohou. Clovek kracel pomalu a lehce klopytal, jako by mel zmrzacena chodidla. Ma na nej zavolat? Neodvazil se. Opravdu se o to pokousel: hlas mu neprosel hrdlem. Nenavidel sam sebe za ten proklety strach. Vedel, ze ted uz urcite neodejde. Zapamatoval si dobre mista, kudy ten druhy postupoval — miril rozsirujicim se udolim vzhuru k belavym kuzelum sesuvu. Rohan se rozbehl po hrebenu stejnym smerem, preskakoval balvany a rozsedliny, az ho svistici dech zacal dusit a srdce se mu silne rozbusilo. To je silenstvi, takhle to nejde…, pomyslel si bezradne. Zpomalil a tu se primo pred nim lakave rozevrel siroky zlab. Z obou stran ho pokryvalo nizke krovi. Smerem dolu byl svah stale prikrejsi… je tam snad previs?
Rozhodly hodinky: bylo temer pul desate. Zacal sestupovat, nejprve tvari k propasti, pak se obratil, nebot svah byl nahle prilis strmy. Slezal krok za krokem, pomahal si rukama, cerne housti bylo blizko, zhnulo nehybnym a mlcicim horkem. Ve spancich mu busilo. Zastavil se na sikme skalni hrane, zaprel se levou nohou a pohledl dolu. Asi o ctyricet metru niz videl siroky previs, z nehoz spadal dolu mohutny holy skalni utes, precnivajici nezive stetiny cernych keru. Od teto spasne hrany jej vsak oddeloval vzduch. Podival se nahoru, sestoupil uz nejmene dve ste metru. Srdce mu prudce busilo. Nekolikrat zamrkal. Pomalymi navyklymi pohyby zacal rozvijet lano. Nebud tak nervozni…, rikal si. Posunul se sikmo dolu k nejblizsimu keri. Jeho ostre vetvicky byly pokryty rzi, ktera pri dotyku prasila. Dotknul se ho. Ocekaval, ze se neco stane, nestalo se vsak nic. Uslysel pouze suchy, skripavy selest, zatahl tedy silneji, ker drzel pevne, ovinul jej lanem, jeste jednou zatahl… V nahlem prilivu odvahy ovinul zakladnu druheho a tretiho kere, oprel se a trhl ze vsech sil. Drzely pevne, vzrostle do popraskanych kamenu. Zacal se spoustet, zpocatku se jeste mohl opirat nohama o skalu, ale pak se odrazil a zustal viset. Popoustel lano stale rychleji. Pravou rukou brzdil a pozorne se dival dolu, az pristal na hrane utesu. Pokusil se uvolnit lano zatazenim za jeden konec. Kere nepovolily. Zatahl nekolikrat. Zaseklo se. Posadil se tedy rozkrocmo na hranu a zatahl vsi silou. Lano nahle s pronikavym svistem protalo vzduch a uderilo ho do krku, az se zapotacel. Zustal sedet jeste nekolik minut, nebot mel nohy prilis nejiste, nez aby se mohl vydat na delsi cestu. Opet spatril figurku cloveka, ktery sel dole. Byla uz trochu vetsi. Pripadalo mu divne, ze je tak jasna; i ve tvaru hlavy, ci spise v pokryvce jeho hlavy bylo neco zvlastniho.
Mylil se, kdyz se domnival, ze nejhorsi ma uz za sebou. Presneji receno na to nemyslel. Jen doufal, ukazalo se vsak, ze marne. Dalsi cesta byla technicky mnohem snadnejsi, ale mrtve, rezave housti vystridaly leskle, mastne cerne kere, jejichz dratene vetvicky byly misty ztlustele, jako obsypane drobnymi plody, ktere okamzite poznal.
Chvilemi se z nich vyrojily slabe bzucici dymy, ktere krouzily ve vzduchu. Tehdy Rohan ztuhl, ne vsak na dlouho, protoze by se jinak nikdy nedostal na dno kanonu. Postupoval urcitou dobu rozkrocmo jako na koni, potom se utes zacal rozsirovat a byl mene strmy, takze uz mohl po nem sestupovat, nikoli vsak bez namahy. Musel si pomahat rukama, stezi si vsak uvedomoval prubeh tohoto dlouheho sestupu, nebot musel venovat pozornost obema stranam soucasne. Chvilemi slezal tak blizko rojicich se keru, ze jejich stetickovite dratky zachytavaly zahyby jeho kombinezy. Nahore plynuly prouzky dymu, jiskrici ve slunci, k nemu se vsak ani jednou nepriblizily. Kdyz konecne stanul na kamenite suti jen nekolik desitek metru ode dna, kde se belave leskly suche oblazky pripominajici kosti, blizila se dvanacta. Byl uz pod pasmem cernych keru. Svah, kterym sestoupil, osvetlovalo do poloviny slunce. Ted mohl ocenit delku zdolane cesty, ale ani se neohledl. Bezel dolu co nejrychleji, snazil se prenaset vahu tela z nohy na nohu, z kamene na kamen, ale ohromna masa uvolnene suti zacala sjizdet i s nim. Rachotila stale hlasiteji, az najednou, uz docela blizko vyschleho potoka, mu sterk ujel pod nohama a Rohan upadl tak prudce, ze mu sklouzla kyslikova maska, a nekolik metru se kutalel. Zvedal se, aby bezel dal; na modriny se neohlizel, protoze se bal, ze mu zmizi z oci postava, kterou zahledl seshora — oba svahy byly totiz plne cernych otvoru jeskyni —, kdyz ho neco varovalo, ani hned nepochopil co, vrhl se zpet na ostre kameny a zustal lezet s roztazenyma rukama. Z vysky na nej padl lehky stin a ve vzrustajicim monotonnim hukotu, ktery zahrnoval vsechny rejstriky, od hvizdani az po basy, jej obklopilo cerne beztvare klubko. Snad mel zavrit oci, ale neudelal to. Jeho posledni myslenka se tykala toho, zda pristroj, ktery mel zasity do kombinezy, neutrpel prudkym padem. Premohl se a zustal bezvladne lezet. Nepohnul ani okem, a prece videl, jak nad nim visi hucici mracno, jak dolu vysouva pomalu se rozvinujici chapadlo, spatril zblizka jeho konec, ktery vypadal jako usti inkoustove leskleho viru. Kuzi lebky, tvaremi, celym oblicejem pocitil tisice teplych dotyku vzduchu jako dech rozdrobeny na miliony casti. Neco se mu otrelo o kombinezu na prsou, obklopila ho temer uplna tma. Nahle se toto vzdusne chapadlo, stale prohnute jako miniaturni chobot, vratilo zpet do mraku. Bzuceni zesililo. Mravencilo mu od nej v ustech, citil je kdesi uprostred lebky. Pak zeslablo. Mrak stoupal temer kolmo vzhuru a menil se v cernou mlhu, rozprostrenou od jednoho svahu k druhemu. Ta se rozpadla na jednotliva rotujici klubka, ktera vklouzla do nehybneho kozichu housti a zmizela. Jeste dlouho lezel bez pohnuti jako mrtvy. Napadlo ho, ze uz k tomu mozna doslo, ze snad nebude vedet ani kdo je, ani kde se tu vzal, ani co ma delat, a z te myslenky dostal takovy strach, ze prudce usedl. Nahle mu bylo do smichu. To, ze tak mohl uvazovat, znamenalo, ze je zachranen. Mrak mu neublizil, dal se tedy oklamat. Snazil se ovladnout nesmyslny smich, ktery se mu zvedal v hrdle a zacinal jim otrasat, az se dusil. To je hysterie, pomyslel si a zvedl se. Zdalo se mu, ze uz je zcela klidny. Upravil si kyslikovou masku a rozhledl se. Clovek, ktereho videl seshora, byl pryc. Slysel vsak jeho kroky. Zrejme uz minul toto misto a zmizel za zricenou skalou sahajici do poloviny dna kanonu. Bezel za nim. Kroky se stale vic blizily a byly podivne hlucne. Jako kdyby ten clovek kracel v zeleznych botach. Bezel a citil jehly bolesti pronikajici od kotniku ke kolenu. Urcite jsem si vymknul nohu, pomyslel si; maval zoufale rukama, opet se mu nedostavalo vzduchu, uz se zacinal temer dusit, kdyz jej spatril. Kracel primo vpred mechanickym, dlouhym krokem, postupoval z balvanu na balvan. Blizke skalni steny tleskavou ozvenou opakovaly zvuk jeho kroku. Nahle se v Rohanovi zhroutila nadeje. Byl to robot, a ne clovek. Jeden z arktanu. Vubec nepremyslel o jejich osudu, o tom, co se s nimi stalo po katastrofe; pri utoku mraku se nalezaly v prostrednim transporteru. Byl od nej uz jen nekolik desitek metru. Tu zpozoroval, ze leva robotova ruka je roztristena a bezvladne visi a ze jeho kdysi leskly pancir je poskraban a pomackan. Rohanovo zklamani bylo velike, avsak za chvili ho napadlo, ze bude mit aspon pri dalsim patrani spolecnika. Chtel na robota zavolat, ale neco jej od toho odradilo, pridal tedy do kroku, predesel ho, postavil se mu do cesty a cekal. Avsak dva a pul metru vysoky obr jako by jej vubec nevidel. Rohan zblizka postrehl, ze ma rozbite miskovite ucho, kde byla ulozena radarova antena, a v miste objektivu leveho oka zel otvor s nerovnymi okraji. Kracel vsak dost jiste na svych ohromnych nohach, pouze na levou kulhal. Kdyz se vzdalenost mezi nimi zkratila na nekolik kroku, Rohan na nej zavolal, ale stroj miril primo k nemu, jako kdyby byl slepy, takze mu musel v posledni chvili ustoupit z cesty. Pribehl k robotovi
