Rohan musel k nemu tisknout vsi silou. Motor nebylo temer slyset, pouze vitr mu svistel kolem hlavy, do oci mu padala zrnicka pisku, po obou stranach stroje vyletaly gejziry pisku a tvorily neproniknutelnou stenu, takze ani nevedel, kdy vyjel z krateru. Zrejme pronikl jednim z pisecnych prusmyku v jeho severnim valu.
Rohan nahle uslysel priblizujici se zpevavy signal; byl to vysilac telesondy, vystrelene do takove vyse, ze ji nespatril, ani kdyz napjal zrak. Musela se vznest tak vysoko, aby ji mrak nezpozoroval. Jeji pritomnost byla vsak nezbytna — jinak by hvezdolet nemohl ridit pohyby vozu. Na zadni stene stroje byl pripevnen tachometr, aby mu usnadnil orientaci. Ujel uz devatenact kilometru a kazdou chvili ocekaval, ze se objevi prvni skaly. Nizko stojici slunecni kotouc, ktery mel dosud po prave strane a ktery se s namahou prodiral rude zvirenym prachem, se presunul trochu dozadu. Zatacel tedy nalevo — Rohan se marne snazil rozpoznat, zda oblouk odpovida predem urcenemu kursu, nebo zda je vetsi, coz by znamenalo, ze v ridici kabine postrehli nejaky nepredvidany manevr mraku a chteji se mu vyhnout. Slunce za chvili zmizelo za prvnim skalnim hrebenem. Potom se znovu objevilo. V sikmem osvetleni vypadala krajina divoce a vubec se nepodobala krajine, kterou si pamatoval ze sve posledni vypravy. Tehdy ji vsak pozoroval z vetsi vyse, nebot stal ve vezi transporteru. Vuz sebou zacal nahle hazet tak strasne, ze se nekolikrat bolestive uhodil do prsou o pancir. Musel napnout vsechny sily, aby jej tyto prudke narazy, ktere ucinne netlumily ani pneumatiky, neshodily z uzkeho sedatka. Kola tancila na kamenech, vyhazovala vysoko do vzduchu sterk, ktery se ritil hlucne dolu po svahu; stroj obcas dostal smyk, takze Rohan mel dojem, ze ta pekelna jizda musi byt napadna v okruhu mnoha kilometru. Zacal vazne uvazovat o tom, zda nema zastavit — hned u ruky mel paku brzdy — a seskocit. V tom pripade by ho vsak cekala mnohakilometrova cesta pesky, jeji delka by zmensila i tak nepatrnou nadeji na rychly uspech. Se zatatymi zuby sviral krecovite drzadla, ktera mu uz nepripadala tak pevna jako predtim, a hledel primhourenyma ocima pres plochy povrch vozu vzhuru do svahu. Zpev radiosondy chvilemi utichal, musela se vsak neustale vznaset nad nim, protoze vuz opatrne manevroval, mijel zricene skaly, obcas se naklanel, zpomaloval a opet se drapal vsi silou vzhuru.
Tachometr ukazoval, ze zdolal dvacet sedm kilometru. Urcena draha na mape merila sedesat kilometru, musela vsak byt urcite delsi, jizda byla klikata a plna zatacek. Ted uz nebylo po pisku ani stopy; obrovske a temer nehrejici slunce viselo tezce a jakoby hrozive, jeho kotouc se stale dotykal skalnich hrebenu. Stroj otrasajici se jako v zimnici se uporne dral pres balvany, obcas sklouzl i s rachotici suti, kola skripala, jak se bezmocne trela o kameny neustale strmejsiho svahu. Dvacet devet kilometru — krome zpevaveho signalu sondy neslysel nic. Nepremozitelny mlcel. Proc? Zdalo se mu, ze cernou carou vyznaceny nevyrazny obrys, ktery vidi pod cervenym sluncem, je horni okraj kanonu, do nehoz miri, ze vsak misto, kde ma sestoupit, lezi mnohem dale na sever. Tricet kilometru. V kazdem pripade nebylo po cernem mraku ani stopy. Uz se asi vyporadal s obema stroji. Nebo je proste opustil a spokojil se tim, ze zablokoval spojeni, a tim je odrizl od korabu? Vuz sebou hazel jak zoufale zvire; chvilemi se Rohanovi zvedal zaludek otresy motoru pracujiciho na maximalni obratky. Rychlost stale klesala, ale i tak postupoval vpred prekvapive rychle; mel snad pouzit vznasedlo? To vsak byl stroj prilis velky a tezky, ostatne je zbytecne na to myslit, ted uz se neda nic zmenit…
Chtel se podivat na hodinky, ale nemohl — ani na vterinu nemohl priblizit ruce k ocim. Snazil se pokrcenymi koleny tlumit strasne otresy, ktere mu prevracely vnitrnosti. Stroj se nahle se zvednutym predkem vrhl soucasne stranou a dolu, brzdy zaskripaly, ale to uz ze vsech stran letal sterk a hlucne bubnoval na tenkem panciri. Vuz krecovite zatocil, chvili klouzal zaplavou sutin bokem napred a nakonec se zastavil…
Pak se pomalu vyprostil a znovu uminene lezl nahoru do svahu. Rohan uz videl kanon. Poznaval ho podle nacernaleho, kosodrevine podobneho ohavneho housti, pokryvajiciho okolni skaly. Od okraje kanonu jej delilo stezi pul mile. Tricaty ctvrty kilometr…
Svah, ktery musel jeste zdolat, pripominal more chaoticky nahromadenych rozvalin. Zdalo se nemozne, aby stroj nasel mezi nimi cestu. Prestal proto hledat mozne pruchody, stejne nemohl sam manevrovat. Spise se snazil nespoustet oci z okolnich skal. Kazdou chvili se odtud mohl vynorit cerny mrak.
„Rohane… Rohane…,“ uslysel nahle. Srdce mu zabusilo rychleji. Poznal Horpachuv hlas.
„Vuz te pravdepodobne nedoveze az k cili. Nemuzeme odtud urcit sklon svahu dostatecne presne, ale zda se, ze ti zbyva uz jen pet az sest kilometru sjizdne cesty — kdyz se vuz zastavi, budes musel jit dale pesky… Opakuji…“
Horpach opakoval totez jeste jednou. Nanejvys ctyricet dva az ctyricet tri kilometry… Zbude mi asi sedmnact — v tomto terenu jsou to nejmene ctyri hodiny, jestli ne vic, vypocital Rohan bleskove. Ale snad se myli, snad projedu…
Hlas utichl a opet bylo slyset jen rytmicky se opakujici zpevavy hlas sondy. Rohan se zahryzl do naustku masky, ktery mu pri prudkych narazech bolestive odiral rty. Slunce se uz nedotykalo nejblizsi hory, ale ani nestoupalo. Pred ocima mel vetsi i mensi balvany, skalni steny, chvilemi jej poleval jejich chladny stin; stroj nyni jel velice pomalu. Zvedl oci a spatril nepatrna nacechrana oblaka, rozplyvajici se v nebi, na kterem zarilo nekolik hvezd. Nahle se s vozem zacalo dit neco divneho. Jeho zadni cast poklesla, predni se zvedla vzhuru… okamzik se vzpinal jako kun na zadnich nohou… jeste vterinu a snad by se byl zritil a pohrbil Rohana pod sebou, kdyby Rohan rychle neseskocil. Padl na ruce a kolena, pres ochranne rukavice a chranice holeni ucitil bolestivy naraz a klouzal dva metry po kameni, nez se konecne zastavil. Vuz jeste jednou zaskripal koly a znehybnel.
„Pozor… Rohane… jsi na devetatricatem kilometru… stroj dal neprojede… musis jit pesky… orientuj se podle mapy… vuz zustane na tomto miste pro pripad, ze by ses nemohl vratit jinak… jsi na pruseciku souradnic ctyricet sest a sto devadesat dva…“
Rohan pomalu vstal. Vsechny svaly ho bolely. Obtizne byly vsak jen prvni kroky, pak se rozchodil. Chtel se co nejvice vzdalit od vozu, ktery uvazl mezi dvema skalnimi prahy. Pod velikym obeliskem usedl, vynal z kapsy mapu a pokousel se podle ni urcit, kde je. Nebylo to snadne, ale nakonec se mu to podarilo. Od horni casti kanonu jej delil vzdusnou carou asi kilometr, ale v tomto miste nemohl na sestup ani pomyslet, protoze svahy pokryvala jednolita vrstva kovoveho housti. Postupoval tedy dal a stale premyslel, nema-li se pokusit sestoupit do kanonu nekde bliz nez na urcenem miste, ke kteremu by musel jit nejmene ctyri hodiny. I kdyby se mu podarilo vratit se k vozu a odjet, musel pocitat s dalsimi peti hodinami na zpatecni cestu — a kolik casu mu zabere jen sestup do kanonu, o hledani uz ani nemluve?
Najednou mu cely plan pripadal naprosto absurdni. Bylo to proste stejne marne jako heroicke gesto, kterym jej Horpach obetoval, aby uklidnil vlastni svedomi. Na okamzik se ho zmocnila zurivost — dal se obelstit jako usmrkanek, vsechno prece urcil astrogator predem — ze temer nevnimal okoli. Potom pomalu ochladi. Neni navratu, opakoval si, zkusim to. Jestlize se mi nepodari sestoupit, nenajdu-li nikoho do tri hodin, vratim se.
Bylo sedm hodin patnact minut. Snazil se jit dlouhym a pravidelnym krokem, ne vsak rychle, protoze spotreba kysliku pri namaze prudce stoupala. Kompas si pripevnil k zapesti prave ruky, aby neztratil smer. Nekolikrat vsak musel obchazet rozsedliny s kolmymi svahy. Pritazlivost byla na Regis mnohem mensi nez na Zemi, coz mu poskytovalo urcitou volnost pohybu i v tomto obtiznem terenu. Slunce stoupalo. Jeho sluch, privykly neustalemu doprovodu vsech zvuku, ktere jej jako ochranna bariera obklopovaly pri dosavadnich vypravach, mu pripadal jakoby obnazeny a neobvykle ostry. Jen obcas zaslechl rytmicky zpev sondy, mnohem slabsi nez driv. Kazdy zavan vetru, rozrazejici se o skalni brity, jitril jeho pozornost. Pripadalo mu totiz, ze v nem slysi slabe huceni, ktere si tak dobre pamatoval. Pomalu si zvykl na zaludnost cesty a ziskal tak volnost k premysleni, protoze prechazel z balvanu na balvan automaticky. V kapse mel krokomer; nechtel se divat na jeho cifernik prilis brzy, rozhodl se, ze to ucini teprve za hodinu. Nevydrzel to vsak a vynal pristroj podobny hodinkam drive. Bylo to bolestne zklamani: neurazil ani tri kilometry. Musel zdolavat vysku a to zpomalovalo pochod. Tedy ne tri, ani ctyri hodiny, ale prinejmensim sest…, pomyslel si. Vynal mapu, poklekl a orientoval se podruhe. Kanon lezel asi sedm ci osm set metru na vychod. Rohan se pohyboval celou dobu priblizne rovnobezne s jeho hornim okrajem. V jednom miste cerne housti na svahu rozdelovala cerna klikata mezera, pravdepodobne koryto vyschleho potoka. Snazil se toto misto nalezt. Klecel v poryvech vetru, ktery mu svistel nad hlavou, a chvili vahal. Pak nerozhodne vstal, mechanicky vstrcil mapu do kapsy a vykrocil kolmo na smer dosavadni cesty. Miril primo ke kanonu.
Blizil se k mlcicim rozervanym skalam s pocitem, ze se muze pod nim kazdou chvili rozestoupit zeme. Zachvatil ho hrozny strach, postupoval vsak kupredu a pravidelne pohyboval rukama, ktere byly tak strasne prazdne. Nahle se zastavil a ohledl se do pouste, kde stal Nepremozitelny. Nemohl jej videt, korab byl za obzorem. Vedel to, ale hledel do rudeho nebe na horizontu, ktere pomalu zahalovaly chomacky oblak. Zpev sondy byl tak slaby, ze si nebyl jist, zda to neni jen prelud. Proc Nepremozitelny mlci?
Proto, ze ti uz nema co rici, odpovedel sam sobe. Byl ted u erozi rozezranych skal, ktere se podobaly grotesknim socham. Kanon se pred nim rozevrel jako ohromny prikop plny tmy, paprsky slunce nedosahovaly jeste ani do poloviny cernych sten. Misty pronikaly kartacovitou houstinou skalni jehly, bile jako vapno. Jedinym pohledem prehledl cely ohromny prostor az po kamenite dno v hloubce puldruheho kilometru, a citil se tak
