V teto chvili mu pripadalo, ze chape, proc Horpach nic nema, proc nevisi na stenach nejake stare fotografie s tvaremi blizkych, kteri zustali na Zemi. Nepotreboval nic takoveho, nebot byl cely zde, Zeme mu nebyla domovem. Ze by toho ted litoval, poprve v zivote? Jeho mohutna ramena, ruce i krk neprozrazovaly stari. Stara byla pouze hruba kuze na rukou, ktera se neochotne skladala do vrasek na kloubech prstu a zbelala, kdyz ruce narovnal a zdanlive lhostejne a unavene pozoroval jejich chveni, jako by konstatoval neco, co dosud neznal. Rohanovi byl pohled na to neprijemny. Velitel vsak mirne sklonil hlavu, podival se mu do oci a s temer rozpacitym usmevem broukl:
„Prehnal jsem to, ze?“
Rohana neohromila ani tak tato slova jako jejich ton a cele astrogatorovo chovani. Neodpovedel a stal mlcky dal. Astrogator si pohladil sirokou dlani chlupatou hrud a dodal:
„Snad je to tak lepe.“
A po nekolika vterinach pokracoval s nezvyklou uprimnosti:
„Nevedel jsem, co mam delat…“
Bylo v tom neco otresneho. Rohanovi se sice vnucovala myslenka, ze astrogator je uz radu dni stejne bezradny jako vsichni ostatni, ale v tomto okamziku si uvedomil, ze si to nemyslel doopravdy. V duchu veril, ze astrogator vidi dal nez kdokoliv jiny, ponevadz tak to musi byt. Nahle se mu jevil astrogator jaksi podvojne, nebot videl napul obnazeny Horpachuv trup, to unavene telo s tresoucima se rukama, jehoz existenci si dosud nikdy neuvedomoval, a soucasne uslysel slova potvrzujici spravnost tohoto objevu.
„Posad se, hochu,“ rekl velitel. Rohan usedl. Horpach vstal, presel k umyvadlu, nacakal si vodu na tvare a krk, rychle a dukladne se utrel, natahl si vestu, zapjal knofliky a usedl naproti Rohanovi. Pohledl mu do oci svyma bledyma ocima, lehce zaslzenyma jako od silneho vetru, a nucene se zeptal:
„Jak jsi dopadl s imunitou? Prohlizeli te?“
Tohle tedy, problesklo Rohanovi hlavou. Odkaslal si:
„Ovsem, lekari me prohlizeli, ale nic neobjevili. Pravdepodobne mel Sax pravdu s tou strnulosti.“
„Hm. Nic vic nerikal?“
„Mne ne. Ale slysel jsem… uvazovali o tom, proc mrak zautoci na cloveka jen jednou a pak ho ponecha svemu osudu.“
„To je zajimave. Proc?“
„Lauda se domniva, ze mrak odlisuje normalni lidi od ochrnutych podle rozdilu v elektricke aktivite mozku. U ochrnuteho vykazuje mozek stejnou nebo alespon velmi podobnou aktivitu jako u novorozenete. Zda se, ze prave v takove strnulosti, ktera se me zmocnila, je obraz dosti podobny. Sax pripousti, ze by bylo mozne zhotovit tenkou kovovou sitku, ktera by se dala ukryt ve vlasech… vysilala by slabe impulsy, prave takove jako mozek ochrnuteho. Bylo by to neco jako kouzelna capka, jiz se clovek stane neviditelnym. Timto zpusobem by snad bylo mozne maskovat se pred mrakem. Ale to je pouze domnenka. Nelze rici, jestli se to podari. Potrebovali by udelat nekolik pokusu. Nemaji vsak dostatecne mnozstvi tech krystalku, protoze ani ty, ktere mel privest Kyklop, jsme nedostali…“
„Dobra,“ vzdychl astrogator. „O tom jsem s tebou nechtel mluvit… To, co si povime, zustane mezi nami. Souhlasis?“
„Ano…,“ rekl pomalu Rohan a opet ho ovladlo napeti. Astrogator se dival mimo nej, jako by nevedel jak zacit.
„Jeste jsem se nerozhodl,“ rekl nahle. „Nekdo jiny na mem miste by hazel minci. Vratit se — nevratit se… Ale ja nechci. Vim, jak casto se mnou nesouhlasis…“
Rohan otevrel usta, ale on zarazil jeho slova v zarodku lehkym pohybem ruky.
„Ne, ne… Nuze, mas moznost. Dam ti ji. Ty rozhodnes. Udelame to, co reknes.“
Pohledl mu do oci a opet je skryl za tezkymi vicky.
„Jak to… ja?“ vykoktal Rohan. Ocekaval vsechno, jenom tohle ne.
„Ano, prave ty. Samozrejme plati, ze to zustane mezi nami. Ty rozhodnes a ja rozhodnuti provedu. Ja za ne budu odpovidat Bazi. Vyhodne podminky, ne?“
„To minite… vazne?“ zeptal se Rohan jen proto, aby ziskal cas, protoze vedel, ze je to pravda.
„Ano. Kdybych te neznal, poskytl bych ti cas. Vim vsak, ze chodis a myslis si svoje… ze ses uz davno rozhodl… ale ze bych z tebe to rozhodnuti nedostal. Proto mi je povis ted tady. Je to rozkaz. Pro tuto chvili se stanes velitelem Nepremozitelneho… Nechces hned? Dobra. Mas minutu casu.“
Horpach vstal, presel k umyvadlu, prejel si tvare dlani, az mu mezi prsty zaselestil sedivy porost, a zacal se klidne holit elektrickym strojkem. Dival se pritom do zrcadla.
Rohan ho videl i nevidel. Jeho prvnim pocitem byl hnev na Horpacha, ze s nim jedna tak bezohledne, kdyz mu dal pravo ci vlastne povinnost rozhodnout, zavazal ho slovem a soucasne prevzal vsechnu odpovednost. Rohan ho znal natolik, aby vedel, ze to vsechno je promysleno a ze tomu nelze zabranit. Vteriny bezely a bylo treba se vyslovit, za chvili, hned, a on nevedel, co ma rici. Vsechny argumenty, ktere by byl tak rad vmetl astrogatorovi do tvare, ktere si skladal jako zelezne cihly v dobe nocnich meditaci, zmizely. Ctyri lide nezili — temer urcite. Kdyby nebylo toho ‚temer‘, nebylo by treba nic rozvazovat, zkoumat, proste by za svitani odleteli. Ale ted se v nem to ‚temer‘ zacalo rozrustat. Dokud byl vedle Horpacha, domnival se, ze jsou povinni okamzite odstartovat. Ted citil, ze se mu takovy rozkaz vzprici v hrdle. Vedel, ze by to nebyl konec problemu Regis, ale jeho zacatek. Nemelo to nic spolecneho s odpovednosti vuci Bazi. Ti ctyri lide by zustali s nimi, uz nikdy by to nebylo stejne jako predtim. Posadka se chtela vratit. Pripomenul si vsak svoji nocni pout a pochopil, ze po urcite dobe by o tom zacali nejprve premyslet a potom hovorit. Rekli by:,Vidite? Opustil ctyri lidi a odstartoval. Neuznali by zadne argumenty. Kazdy clovek musel byt presvedcen, ze ho ostatni neopusti za zadnych okolnosti. Ze je mozne prohrat vsechno, ale posadka se musi vratit na palubu — zivi i mrtvi. Tato zasada nebyla v predpisech. Ale kdyby tak nejednali, nikdo by nemohl letat.
„Posloucham,“ rekl Horpach. Odlozil strojek a usedl naproti nemu.
Rohan si olizl rty.
„Musime se pokusit…“
„Co?“
„Najit je…“
A bylo to. Vedel, ze mu astrogator nebude odporovat. Byl si ted docela jist, ze Horpach s tim vlastne pocital, ze to udelal umyslne. Snad aby nepodstoupil riziko sam?
„Ty ctyri. Rozumim. Dobra.“
„Potrebujeme vsak nejaky plan. Nejaky rozumny zpusob.“
„Rozumni jsme byli doposud,“ rekl Horpach. „Vysledky znas.“
„Mohu neco rici?“
„Posloucham.“
„Byl jsem dnes v noci na porade strategu. Lepe receno, slysel jsem… ostatne to neni dulezite. Vypracovavaji ruzne varianty anihilace mraku… ale problem neni prece v tom, jak jej znicit, ale jak najit ty ctyri. Jestlize podnikneme nejaky antiprotonovy masakr, tak v pripade, ze nektery z nich jeste zije, z dalsiho podobneho pekla urcite nevyvazne. Nikdo. To je nemozne.“
„I ja si to myslim,“ pomalu odvetil astrogator.
„Vy take!? To je dobre… co tedy?“
Horpach mlcel.
„Ale oni… nasli snad nejake jine reseni?“
„Oni…? Ne.“
Rohan se chtel jeste na neco zeptat, ale nenasel odvahu. Slova mu ztuhla na rtech. Horpach na nej hledel, jako by na neco cekal. Ale Rohana nic nenapadalo — pripousti snad velitel, ze on sam dokaze vymyslet neco dokonalejsiho nez vsichni vedci, kybernetikove a strategove i s jejich elektronickymi mozky? To je nesmysl. A prece na nej Horpach trpelive hledel. Mlceli. Z kohoutku kapaly pravidelne kapky vody, nezvykle hlasite v naprostem tichu. A z toho mlceni mezi nimi se zrodilo neco, co sevrelo Rohanovi hrdlo. Nahle se cely jeho oblicej, jeho kuze od krku az k licim zacala chvet pri pohledu do zaslzenych, v teto chvili nevyslovne starych Horpachovych oci. Uz nevidel nic krome tech oci. Uz vedel.
Pomalu kyvl hlavou. Jako kdyby rikal ‚ano‘. Rozumis? ptal se astrogatoruv zrak. Rozumim, odpovidal Rohan pohledem. Ale postupne, jak se v nem toto vedomi stavalo stale zretelnejsi, citil, ze to neni mozne. Ze nikdo nema pravo to od nej zadat, ani on sam. Mlcel tedy dale. Mlcel, ale ted uz predstiral, ze nic netusi, ze nevi; zachytil se te
