Dohromady to vsechno nemelo smysl.
Rohan citil, ze to s klimatizatorem prehnal, bylo uz zase horko. Vstal, odhodil prikryvku, umyl se, rychle se oblekl a vysel z mistnosti.
Vytah tu nebyl. Privolal jej a cekal v pritmi osvetlenem jen preskakujicimi svetelky vytahove signalizace. V hlave citil tihu vsech nedospanych noci, pres sumeni krve ve spancich se zaposlouchaval do nocniho ticha hvezdoletu. Chvilemi se ozvaly zvuky z neviditelneho potrubi, z dolnich sekci dolehal hukot motoru bezicich naprazdno, byli totiz stale pripraveni ke startu. Z kolmych sachet po obou stranach plosiny, na ktere stal, tahl suchy pruvan s kovovym pachem. Dvere se otevrely, vstoupil do vytahu. V osme sekci vystoupil. Chodba zde zatacela, vedla totiz podel vnejsiho pancire. Byla osvetlena radou svetle modrych svetel. Sel, ani nevedel kam, navykle zvedal nohy, kdyz prekracoval vysoke prahy hermetickych prepazek, az postrehl stiny lidi z obsluhy hlavniho reaktoru. Mistnost byla ponorena do tmy, zarilo pouze nekolik desitek rucicek na cifernicich. Pod nimi sedeli v rozlozenych kreslech lide.
„Neziji,“ rekl kdosi. Rohan recnika nepoznal. „Chces se vsadit? V polomeru peti mil bylo tisic rentgenu. Uz neexistuji. Muzes byt klidny.“
„Tak proc tu sedime?“ zabrucel druhy. Ne po hlase, ale podle mista, ktere zaujimal — u gravimetricke kontroly — Rohan poznal, ze je to bocman Blank.
„Protoze se stary nechce vratit.“
„A ty by ses vratil?“
„Co jineho muzeme udelat?“
Bylo tu teplo a ve vzduchu se vznasel zvlastni pach, umela vune jehlici, jiz se klimatizatory pokousely ztlumit pach rozehrateho plastikoveho a plechoveho oblozeni pancerove ochrany reaktoru. Vysledkem byla smes nepodobna nicemu krome okoli osme sekce. Rohan stal opren o kolmou prepazku, sedici lidi ho nemohli videt. Neskryval se: proste se nechtel vmesovat do debaty.
„Kazdou chvili se muze priblizit…,“ ozval se kdosi po kratkem mlceni. Kdyz se naklonil kupredu, objevila se jeho tvar, napul ruzova, napul zluta ve svetle kontrolnich svetelek, jimiz stena reaktoru jako by zirala na lidi pod sebou. Rohan stejne jako vsichni okamzite pochopil, o kom mluvi.
„Mame pole a radar,“ namitl nepresvedcive bocman.
„Pole ti houby pomuze, kdyz prejde na bilierg uderu.“
„Radar ho nepusti.“
„To rikas mne? Vzdyt ho znam jako vlastni boty.“
„A co ma byt?“
„To, ze ma antirad. RUSICI zarizeni…“
„Ale on je prece zniceny. Elektronicky blazen…“
„Pekny blazen. Byl jsi v ridici kabine?“
„Ne. Byl jsem tady.“
„No vidis. Ja tam byl. Skoda ze jsi nevidel, jak sestreloval nase sondy.“
„Co to znamena? Copak ho predelali? Je snad pod jejich kontrolou?“
Vsichni rikaji ‚oni‘, pomyslel si Rohan. Jako by to opravdu byly zive, rozumne bytosti…
„A, cert vi. Pry se jen prerusilo spojeni.“
„Tak proc by na nas mel strilet?“
Znovu nastalo ticho.
„Vi se, kde je?“ zeptal se ten, ktery nebyl v ridici kabine.
„Ne. Posledni hlaseni prislo v jedenact. Rikal mi to Kralik. Videli ho na pousti.“
„Daleko?“
„Copak, mas strach? Asi devadesat mil odtud. Pro nej je to necela hodina. Nebo jeste min.“
„Nemohli byste uz nechat tech zbytecnych reci?“ vmisil se hnevive Blank a ukazal svuj ostry profil na pozadi barevne mrkajicich svetelek.
Vsichni umlkli. Rohan se pomalu obratil a vzdalil se stejne tise jako prisel. Cestou minul dve laboratore; ve velke bylo zhasnuto, v male se svitilo. Videl svetlo dopadajici do chodby okrouhlymi okenky pod stropem.
Nahledl dovnitr. U kulateho stolu sedeli sami kybernetikove a fyzikove — Jazon, Kronotos, Sarner, Livin, Saurahan a jeste jeden, ktery obracen k ostatnim zady programoval ve stinu sikme prepazky velky elektronicky mozek.
„… existuji dve eskalacni reseni, jedno anihilujici, jedno se sebeznicenim a potom planetarni,“ rikal Saurahan. Rohan neprekrocil prah. Znovu se zastavil a naslouchal.
„Prvni zpusob znamena vyvolat retezovou reakci. Je k tomu potreba emitor, ktery zajede do kanonu a zustane tam.“
„Jeden tam uz byl,“ rekl nekdo.
„Nebude-li mit elektromozek, muze fungovat i tehdy, kdyz teplota prekroci milion stupnu. Potrebujeme emitor plazmy, plazme neuskodi hvezdne teploty. Mrak bude postupovat stejne jako predtim — bude se ho snazit udusit, dostat se do rezonance s ridicimi obvody, ale tam zadne obvody nebudou, nic krome subjaderne reakce. Cim vice hmoty se zucastni reakce, tim bude prudsi. Tak muzeme stahnout na jedno misto a anihilovat celou nekrosferu planety…“
Nekrosfera…, pomyslel si Rohan, aha, ty krystalky nejsou zive. Tihle vedci. Vzdycky vymysli nejaky pekny novy termin…
„Nejvic se mi libi druha varianta,“ rekl Jazon. „Jak si to ale predstavujete?“
„Nu, princip je v tom, ze je treba vytvorit nejprve dva velke ‚mrakomozky‘ a potom je prinutit ke vzajemnemu boji — postup je zameren tak, aby jeden mrak povazoval druhy za konkurenta v boji o zivot…“
„Rozumim, ale jak to chcete zaridit?“
„Neni to snadne, ale je to mozne, protoze mrak je pouze pseudomozkem, a neni tedy schopen uvazovani…“
„Avsak spolehlivejsi je planetarni varianta se snizenou prumernou davkou zareni…,“ rekl Sarner.
„Staci ctyri vodikove bomby po padesati az sto megatunach na kazde polokouli — dohromady necelych osm set megatun… Vody oceanu se vypari, zvetsi vrstvu mracen, vzroste albedo a nehybne symbiozni mechanismy jim nebudou moci dodat energii potrebnou k rozmnozovani…“
„Vypocet se opira o neoverene udaje,“ protestoval Jazon. Rohan videl, ze mezi odborniky se schyluje ke sporu, couvl ode dveri a sel dal.
Nazpet se nevratil vytahem, ale tocitymi ocelovymi schudky, ktere normalne nikdo nepouzival. Prosel nekolik sekci. Videl, jak se de Vriesovi lide toci v dilne kolem tmavych nehybnych arktanu. Zdalky postrehl kulata okenka lodni nemocnice, v nichz svitila tlumena fialova svetla. Chodbou prosel nejaky lekar v bilem plasti, automat za nim nesl soupravu lesklych nastroju. Mijel prazdne a tmave jidelny, klubovny, knihovny, az se konecne ocitl ve sve sekci. Prosel kolem astrogatorovy kajuty a v puli kroku se zastavil, jako by chtel poslouchat i za jeho dvermi, ale hladkou plochou dveri nepronikl vubec zadny zvuk, ba ani prouzek svetla. Kulata okenka byla neprodysne uzavrena srouby s medenymi hlavami.
Teprve v kajute pocitil opet unavu. Svesil ramena, usedl tezce na luzko, shodil z nohou boty a slozil ruce za hlavou. Tak sedel a dival se na nizky strop s podelnou sparou v laku, ktera delila na dve poloviny jeho svetle modry povrch, slabe osvetleny nocni lampickou.
Neobchazel lod z pocitu odpovednosti, ani ze zvedavosti na zivot a reci jinych lidi. Bal se proste takovych nocnich hodin, nebot v nich se k nemu vracely obrazy, ktere si nechtel pamatovat. Ze vsech vzpominek byla nejhorsi vzpominka na cloveka, ktereho zabil proto, aby mu zabranil zabit jine. Musel to udelat, ale nebylo mu proto lehceji. Vedel, ze kdyz zhasne lampu, uvidi tu scenu znova, uvidi muze s mirnym nesmyslnym usmevem, jak kraci se zbrani v tresouci se ruce, jak prekracuje telo bez ruky lezici na kamenech.
Tim mrtvym byl Jarg, ktery se vratil, aby po zazracne zachrane tak hloupe zahynul. Za vterinu se onen muz mel zhroutit na mrtvolu, s roztrhanou a na prsou dymajici kombinezou. Marne se snazil zahnat tento obraz, ktery se mu samovolne vybavoval pred ocima. Citil ostrou vuni ozonu, horky naraz pazby, kterou sviral zpocenymi prsty, a slysel stenani lidi, ktere pozdeji udychane tahl a nakonec svazal jako snopy. A pokazde jej blizka, znama, nahle jakoby oslepla tvar zasazeneho zdrtila svym vyrazem zoufale bezmocnosti.
Neco bouchlo, spadla kniha, kterou zacal cist jeste na Bazi. Zalozil tehdy stranku bilym listem, ale neprecetl ani radek, nemel kdy. Poposedl na luzku. Myslel na strategy, kteri vymysleli plany na zniceni mraku, a usta mu zkrivil pohrdavy usmev. To vsechno dohromady nema smysl… uvazoval. Chteji znicit… a my vlastne take, vsichni to
