chceme znicit, ale nikoho tim nezachranime. Regis je liduprazdna, clovek na ni nema co pohledavat. Proc tedy ta tvrdohlavost? Vzdyt je to stejne, jako kdyby je zabila boure nebo zemetreseni. Zadny vedomy zamer, zadny nepratelsky umysl se nam nepostavil do cesty. Nezivy proces samoorganizace… stoji za to mrhat silami i energii na to, abychom ho znicili jen proto, ze jsme ho zpocatku povazovali za cihajiciho vraha, ktery nejprve ze zalohy napadl Kondora a potom nas? Kolik takovych zvlastnich, lidskemu chapani cizich jevu skryva v sobe vesmir? Mame vsude prijit s nicivou silou na palubach, abychom zahubili vsechno, co se vymyka nasemu chapani? Jak ji to nazvali — nekrosfera, tedy i nekroevoluce, evoluce nezive hmoty, snad by k tomu meli co rici Lyrane, Regis III patrila do jejich sfery, snad ji chteli kolonizovat, kdyz jejich astrofyzikove predpovedeli premenu jejich slunce v novu… snad to byla jejich posledni nadeje. Kdybychom byli v takove situaci, samozrejme bychom bojovali, nicili bychom ten cerny krystalicky hnus, ale takhle? Jsme parsek od Baze, ktera je vzdalena od Zeme tolik svetelnych let… Ve jmenu ceho tu ted stojime, ztracime lidi, proc strategove po nocich hledaji nejlepsi zpusob anihilace, vzdyt o pomste nemuze byt ani reci…
Kdyby stal pred nim Horpach, to vsechno by mu v teto chvili povedel. Jak smesne a soucasne silene je to ‚podmaneni za kazdou cenu‘, to ‚heroicke jednani cloveka‘, ta touha po pomste za smrt druhu, kteri zahynuli, protoze byli poslani na smrt. Byli jsme proste neopatrni, vkladali jsme prilis mnoho duvery do svych zbrani a pristroju, dopustili jsme se chyb a neseme nasledky. My, pouze my jsme vinni. Tak uvazoval v pritmi se zavrenyma ocima, ktere ho palily, jako by mel pod vicky plno pisku. V teto chvili si uvedomil, ze clovek se jeste nepovznesl k vlastni velikosti, jeste si nezaslouzi ono tak krasne nazvane a odedavna oslavovane galaktocentricke poslani, ktere nespociva v tom, ze se hledaji podobne bytosti, jez lze pochopit, ale v tom, nemichat se do cizich, cloveku neprislusejicich zalezitosti. Obsazovat pustiny, prosim, proc ne, ale neutocit na to, co existuje, co si za miliony let vytvorilo svou vlastni, nikomu a nicemu — s vyjimkou zareni a materialnich sil — nepodlehajici rovnovahu cinne, aktivni existence, ktera neni ani lepsi ani horsi nez existence bilkovinnych sloucenin nazyvanych zviraty ci lidmi.
V tomto stavu, kdy byl pln velkoryseho galaktocentrickeho pochopeni pro vsechny existujici formy, zastihl Rohana opakovany, do nervu se zarezavajici vysoky jek poplachovych siren.
Vsechny jeho uvahy razem zmizely, smeteny doternym zvukem zaplnujicim vsechny sekce. V nasledujicim okamziku vybehl na chodbu a bezel s ostatnimi za tezkeho rytmickeho dusotu unavenych nohou, uprostred tepleho lidskeho oddechovani. Jeste nez dobehl k vytahu, pocitil uder — ne nekterym smyslem, ani svym telem, ale jakoby trupem lodi, jejiz soucasti se nyni stal, uder sice zdanlive nesmirne vzdaleny a slaby, ale pronikajici trupem hvezdoletu od zadi az ke spicce, uder nesrovnatelne sily, ktery — i to pocitil — prijalo a odrazilo neco jeste vetsiho nez Nepremozitelny.
„To je on! To je on!“ vykrikovali bezici lide. Postupne mizeli ve vytazich, dvere se se sykotem zaviraly, posadka hlucela po tocitych schudcich, protoze se nemohla dockat vytahu. Smesici hlasu, volanim, piskanim bocmanu, opakovanym zvukem poplachovych siren a dupotem z horni paluby pronikl druhy, nehlucny, ale o to mocnejsi otres dalsiho zasahu. Svetla na chodbe pohasla a znovu se rozjasnila. Rohana nikdy nenapadlo, ze vytah muze jet tak pomalu. Stal a ani si neuvedomoval, ze stale jeste tiskne vsi silou tlacitko. Vedle nej cekal uz jen jeden clovek, kybernetik Livin. Vytah se zastavil. Rohan z nej ihned vybehl a uslysel nejtenci svist, jaky si je mozne predstavit. Vedel, ze jeho vyssi rejstriky uz nejsou slysitelne pro lidske ucho. Jakoby soucasne zastenaly vsechny titanove spoje hvezdoletu. Dobehl ke dverim ridici kabiny s jistotou, ze Nepremozitelny odpovedel na vystrel vystrelem.
Souboj vsak uz vlastne skoncil. Pred obrazovkou, s jeji planouci plochou za zady, stal cerny a velky astrogator. Stropni svetla byla zhasnuta, snad umyslne. Pres pruhy behajici po obrazovce odshora dolu a rozmazavajici obraz jiskril giganticky, zdanlive docela nehybny hrib exploze, ktera na atomy rozbila a znicila Kyklopa. Dole se opiral o pudu, nahore se rozkladal oblymi kumuly do vsech stran. Jen ve vzduchu jako by jeste viselo straslive, pruzracne chveni rozplyvajiciho se vybuchu, kterym pronikal monotonni hlas technika:
„Dvacet sest set v bode nula… devet osm set v obvodu… jedna ctyri dvacet dva v poli…“
Mame ctrnact set dvacet rentgenu v poli, to znamena, ze zareni proniklo silovou barierou…, pochopil Rohan. Netusil, ze je neco takoveho mozne. Kdyz se vsak podival na hlavni ukazatel vykonu, pochopil, jake naloze astrogator pouzil. Tato energie by stacila privest k varu vnitrozemni more stredni velikosti. Horpach nechtel riskovat dalsi vystrel. Snad to prehnal, ale ted prinejmensim meli zase jen jednoho protivnika.
Na obrazovkach se jim nabizela nevidana podivana. Kaderavy, kvetak pripominajici vrchol hribu planul vsemi barvami duhy, od stribrite zelene az po pastelove merunkovy a karminovy sarlat. Teprve ted si Rohan vsiml, ze poust neni vubec videt, nebot ji jako husta mlha zakryl zvireny pisek, ktery se zvedl do vyse nekolika desitek metru, neklesal a vlnil se jako opravdove more. Technik stale hlasil udaje, ktere odecital ze stupnice:
„Devatenact tisic v bode nula… osm sest set v obvodu… jedna jedna nula dva v poli…“
Vitezstvi nad Kyklopem prijali hlubokym mlcenim, vzdyt triumfovat nad zkazou vlastni a navic nejsilnejsi zbrane nebylo zvlast velkou cti. Lide se pomalu rozchazeli. Hrib vybuchu v atmosfere stale rostl a nahle na vrcholu vzplal novou skalou barev, tentokrat zasazen paprsky slunce skryteho pod obzorem. Nakonec pronikl nejvyssimi vrstvami ledovych cirrusu a vysoko nad nimi se zmenil v liliove zlaty, jantarovy a platinovy; tyto zablesky zalevaly ve vlnach z obrazovek celou ridici kabinu, ktera hrala menavymi odstiny, jako by bile pulty nekdo pohazel barvami pozemskych kvetin.
Rohan uzasl jeste jednou pri pohledu na Horpachuv odev. Astrogator byl v plasti — v onom snehobilem slavnostnim plasti, ktery na nem videl naposledy v Bazi pri slavnosti na rozloucenou. Zrejme musel pres sebe prehodit prvni kus odevu, ktery mu padl do ruky. S rukama v kapsach, s rozcuchanymi vlasy na skranich, prebehl ocima po pritomnych.
„Kolego Rohane,“ pronesl necekane mekkym hlasem, „pojdte ke mne.“
Rohan se bezdecne naprimil a pristoupil blize k astrogatorovi, ktery se obratil a miril ke dverim. Jak kraceli za sebou po chodbe, slyseli ventilacnimi otvory v sumu vhaneneho vzduchu tlumene a jakoby rozhnevane huceni lidske masy, ktera zaplnovala dolni sekce.
ROZHOVOR
Rohan vstoupil do astrogatorovy kajuty. Pozvani jej neprekvapilo. Byval v ni sice malokdy, ale po jeho osamelem navratu do zakladny v krateru ho povolali na palubu Nepremozitelneho a Horpach ho prijal prave zde. Takova pozvani nevestila nikdy nic dobreho. Rohan byl tehdy ovsem prilis otresen katastrofou v kanonu, nez aby se bal astrogatorova hnevu. Nebyl ostatne pokaran ani sluvkem, astrogator se jen vyptaval velmi podrobne na okolnosti, ktere provazely utok mraku. Rozhovoru se zucastnil doktor Sax, ktery vyslovil domnenku, ze Rohan se zachranil proto, ze upadl do stavu strnulosti, ktery snizuje elektrickou aktivitu mozku, takze jej mrak povazoval za zneskodneneho, za jednoho z porazenych. Pokud jde o Jarga, neurofyziolog se domnival, ze ridic se zachranil cirou nahodou, kdyz se pri uteku ocitl mimo oblast utoku. Naproti tomu Terner, ktery se temer do konce snazil branit sebe i ostatni strelbou z laseru, choval se sice presne podle svych povinnosti, avsak prave to jej zahubilo, protoze jeho mozek pracoval normalne a upoutal na nej pozornost mraku. Mrak se zrejme neorientoval v lidskem mysleni a clovek pro nej tvoril urcity pohyblivy objekt, ktery manifestoval svou pritomnost elektrickymi potencialy mozkove kury. Promysleli tedy s Horpachem a lekarem moznost, zda by se lide dali chranit tim, ze by byli uvedeni do stavu umele strnulosti prislusnym chemickym preparatem. Sax vsak namitl, ze takovy lek by pracoval v pripade okamzite potreby ‚elektricke kamuflaze‘ s prilis velkym zpozdenim a vysilat do akce ochrnute lidi neni mozne.
Rohanuv vyslech tedy neprinesl zadne konkretni vysledky. Proto se domnival, ze se Horpach chce k teto zalezitosti vratit. Zastavil se uprostred kajuty, ktera byla dvakrat vetsi nez jeho vlastni. Ve stene mela vmontovano prime propojeni s ridici kabinou a radu mikrofonu vnitrniho spojeni, jinak zde vsak nic nenasvedcovalo, ze zde leta zije velitel lodi. Horpach svlekl plast. Mel pod nim kalhoty a sitovanou kosili, z jejichz ok trcely huste sedive chlupy jeho siroke hrudi. Posadil se trochu stranou od stojiciho Rohana, tezkyma rukama se oprel o stolek, na nemz lezela pouze v kuzi vazana ohmatana kniha, kterou Rohan neznal. Kdyz prenesl zrak z teto jemu nezname velitelovy cetby na neho samotneho, jako by jej spatril poprve. Byl to clovek smrtelne unaveny, ktery se ani nepokousel skryt pred nim tras ruky, zvednute k celu. V te chvili Rohan pochopil, ze Horpacha vubec nezna, trebaze pod nim slouzi uz ctvrty rok. Nikdy jej nenapadlo uvazovat o tom, proc neni v astrogatorove kajute nic osobniho, zadna z tech drobnych veci, bud zabavnych, nebo naivnich, ktere si lide berou do vesmiru jako pamatky na detstvi nebo domov.
