pokracoval priserny zapas dvou nezivych, ale mocnych sil. Konecne jeden z lidi stojicich u obrazovky vzdychl: kmitajici temna bublina zmizela pod cernou nalevkou; mrak se zmenil v obrovsky vir, ktery se vznesl nad vrcholy nejvyssich skal a — dole zachycen o neviditelneho protivnika — rotoval v silenych otackach namodrale opalizujicim kilometrovym maelstromem. Nikdo ani nehlesl, vsichni pochopili, ze se mrak snazi timto zpusobem znicit energetickou kopuli, pod niz je skryt stroj jako jadro v pecce.
Rohan koutkem oka postrehl, jak astrogator otvira usta, aby se zeptal vedle stojiciho hlavniho inzenyra, zda pole vydrzi — ale neozval se. Nestacil.
Cerny vir, svahy kanonu, porost to vse ve zlomku vteriny zmizelo. Vypadalo to, jako by se na dne skalni rozsedliny rozevrel ohnivy vulkan. Sloup dymu, kypici lavy, skalnich ulomku i veliky zavojem par zahaleny oblak se zvedal stale vys, az se para (pochazejici urcite z vody klokotajiciho potoka) vznesla do vyse puldruheho kilometru, kde plul televizni vysilac. Kyklop pouzil emitor antihmoty.
Nikdo z lidi v ridici kabine se nepohnul ani neozval, nikdo vsak take nemohl potlacit pocit mstive satisfakce: to, ze byl nesmyslny, nezmensovalo jeho intenzitu. Dalo se soudit, ze mrak konecne nalezl dustojneho protivnika. Veskere spojeni s Kyklopem bylo za utoku preruseno a od te chvile videli lide jen to, co ze vzdalenosti sedmdesati kilometru nestale atmosfery prenasely ultrakratke vlny letajici sondy. O bitve, ktera se rozpoutala v uzavrenem kanonu, se dozvedeli i lide mimo ridici kabinu. Cast posadky, zabyvajici se rozebiranim hlinikoveho domku, prerusila praci. Severovychodni okraj obzoru se rozjasnil, jako by tam melo vyjit druhe slunce, jasnejsi nez to, ktere stalo v zenitu. Pak tento svit ztlumil sloup dymu, ktery se rozrostl do tvaru velkeho hribu.
Technici, kteri bdeli nad cinnosti sondy, ji museli vzdalit od ohniska boje a vynest ji do vyse ctyr kilometru. Teprve tak se dostala z oblasti prudkych vzdusnych proudu vyvolanych neustavajici explozi. Nebylo videt skaly kanonu, chlupata uboci ani cerny mrak, ktery se z nich vynoril. Obrazovky zaplnovaly pasy kypiciho ohne a dymu, ktere protinaly paraboly planoucich ulomku; akusticke indikatory sondy prenasely neustaly kolisajici hrmot, jako kdyby vetsinu planety zachvatilo zemetreseni.
To, ze priserna bitva nekonci, bylo udivujici. Po nekolika desitkach vterin dno kanonu i cele okoli Kyklopa muselo dosahnout teploty taveni. Skaly padaly, bortily se, menily se v magma a opravdu uz bylo videt sarlatovy proud, ktery si zacinal razit cestu k usti kanonu, nekolik kilometru od centra boje. Horpach chvili uvazoval o tom, zda se neznicily elektricke spinace emitoru, pripadalo mu totiz nemozne, aby mrak pokracoval v boji s protivnikem, ktery jej tak decimuje. To, co se objevilo na obrazovce, kdyz se sonda vznesla podle noveho rozkazu jeste vys, az k hranici troposfery, vsak dokazalo, ze se mylil.
Zorne pole zahrnovalo nyni asi ctyricet ctverecnich kilometru. Na tomto kanony rozrytem terenu pozorovali podivny pohyb. Ve zdanlive zpomalenem tempu, coz zpusobovala pouze vzdalenost mista pozorovani, z temnych porostu skalnich svahu, z rozsedlin a jeskyni vyplouvala stale nova a nova klubka cerni, vznasela se vzhuru, za letu se spojovala a mirila k ohnisku boje. Nekolik minut se vsem zdalo, ze cerne laviny neustale se valici do centra boje mohou udusit svym mnozstvim atomovy zar, ale Horpach znal energeticke rezervy netvora zhotoveneho rukama lidi.
Ohlusujici, ani na chvili neustavajici hrmot z tlampacu zaplnil ridici kabinu. Soucasne plameny slehajici do vyse tri kilometru protaly utocici mrak, zacaly se zvolna otacet a vytvorily obrovsky ohnivy mlyn; vzduch se chvel zarem, jehoz stred se zacal pozvolna posunovat.
Kyklop z neznamych duvodu couval, ani na chvili vsak neprestaval bojovat, az pomalu ustoupil k usti kanonu. Snad jeho elektronicky mozek pocital s tim, ze se skalni svahy mohou atomovymi explozemi narusit a zritit na nej. I kdyby vyvazl bez uhony i z takove situace, mohlo by mu to znesnadnit manevrovani. Bojujici Kyklop se tedy snazil dostat se na volne prostranstvi. V kypicich ohnivych virech jeho emitoru nebylo mozne rozlisit dym pozaru, zbytky mraku a zmet riticich se skal.
Zdalo se, ze rozsah kataklyzmatu uz dosahl vrcholu. V nasledujici chvili se vsak stalo neco neuveritelneho. Obraz vzplanul, rozjasnil se do neuveritelne beli, ktera bodala do oci, a pokryl se vyrazkou miliard vybuchu. Novou davkou antihmoty bylo zniceno cele okoli Kyklopa — vzduch, ulomky skal, para, plyny i kour — to vsechno, zmeneno v nejtvrdsi zareni, rozstepilo kanon, sevrelo v kilometrovem okruhu mrak v objeti anihilace a nakonec vyletelo do vzduchu jako vystrelene explozi sameho nitra planety.
Nepremozitelny, ktereho od epicentra tohoto priserneho vybuchu delilo sedmdesat kilometru, se zachvel, pousti se prehnaly seismicke vlny. Transportery a energoboty expedice, stojici pod rampou, se posunuly. Po nekolika minutach priletel od hor rycici prudky vichr, ozehl zarem tvare lidi, hledajicich ochranu za vozidly, zvedl stenu viriciho pisku a hnal se dal do nitra pouste.
Televizni sondu musel zasahnout nejaky ulomek, prestoze se nalezala trinact kilometru od centra katastrofy. Spojeni nebylo preruseno, ale prijimany obraz se znacne zhorsil a mel caste poruchy. Asi za minutu, kdyz dym odplynul ponekud stranou, Rohan napjatym zrakem spatril nasledujici etapu boje.
Boj neskoncil, jak by byl soudil jeste pred chvili. Kdyby byly utocniky zive bytosti, masakr, ktery je potkal, by zrejme donutil nasledujici siky k ustupu nebo alespon k zastaveni u vrat planouciho pekla. Nezive vsak bojovalo s nezivym, atomovy ohen neuhasl, zmenil pouze tvar a smer hlavniho uderu. Teprve tehdy Rohan poprve pochopil, ci spise si domyslil, jak musely vypadat zapasy odehravajici se kdysi na pustem povrchu Regis III, v nichz jedni roboti nicili a rozbijeli druhe, jake metody selekce uzivala neziva evoluce a co znamenala Laudova slova, ze pseudohmyz zvitezil jako nejlepe prizpusobeny. Soucasne ho napadlo, ze neco takoveho se tu muselo uz nekdy odehravat, ze mrtva, neznicitelna pamet mraku, vryta slunecni energii do bilionu krystalku, musela obsahovat povedomi o podobnych stretnutich, ze prave s podobnymi samotari, s tezce opancerovanymi obry, s atomovymi mamutimi roboty musely pred stovkami staleti bojovat tyto nezive krehotinky, zdanlive nepatrne ve srovnani s vsenicicim plamenem, ktery propaloval skaly. To, co jim umoznilo udrzet se a co zpusobilo, ze pancir jejich ohromnych protivniku a skelety kdysi preciznich mechanismu byly rozsety po velike pousti a zasypany piskem — to ze je nejaka neuveritelna, nepojmenovatelna odvaha, lze-li uzit takoveho slova vuci krystalkum titanskeho mraku. Jake vsak najit jine slovo? A mimodek se nemohl ubranit obdivu pri pohledu na jeho dalsi cinnost, tvari v tvar dosavadni hekatombe…
Mrak totiz pokracoval v utoku. Nad celym povrchem planety viditelnym z vyse cnely osamele jen nejvyssi hory. Vsechno ostatni, cela krajina zmizela pod zaplavou cernych vln, plazicich se ze vsech stran obzoru, aby se vritily do hlubiny ohnive jamy, jejiz stred tvoril Kyklop, neviditelny za ohnivym stitem. Tento zdanlive nesmyslny utok s obrovskymi ztratami vsak nebyl zcela bez vyhlidek na uspech.
Rohan a vsichni lide, stojici nyni bezmocne pred hlavni obrazovkou, si to uvedomovali. Energeticke zasoby Kyklopa byly prakticky nevycerpatelne, ale tim, jak pokracovala neustala anihilace, pres silnou izolaci, pres antiradiacni odrazova zrcadla se nepatrna cast hvezdnych teplot prenasela na emitory a vracela se ke svemu zdroji. Uvnitr stroje musel byt stale vetsi zar. Proto utok pokracoval s takovou upornosti, proto se vedl ze vsech stran soucasne. Cim bliz Kyklopu byly dalsi strety antihmoty s krupobitim krystalku leticich do zahuby, tim silneji se zahrivaly vsechny pristroje. Uz davno by uvnitr Kyklopa nevydrzel zadny clovek, jeho keramitovy pancir uz asi visnove zhnul, ale oni videli jen modravou bublinu pulsujiciho ohne pod kopuli dymu. Ohen se pomalu, krok za krokem plazil k usti kanonu. Tri kilometry na sever se objevilo misto prvniho utoku mraku a ukazalo svuj zniceny, speceny, vrstvami skvary a lavy pokryty povrch, s rozdrcenymi zbytky spaleneho housti visicimi se skal a krystalku specenych do kovovych hrudek.
Horpach dal vypnout tlampace, protoze stale zaplnovaly ridici kabinu ohlusujicim revem, a zeptal se Jazona, co se stane, az teplota uvnitr Kyklopa prekroci meze odolnosti elektromozku.
Vedec nevahal ani na okamzik.
„Emitor bude vypnut.“
„A silove pole?“
„Pole ne.“
Ohniva bitva se uz prenesla na rovinu pred usti kanonu. Inkoustove cerny ocean vrel, vzdouval se, viril a velkymi vlnami se vrhal do ohniveho krateru.
„To uz snad za chvili…,“ rekl Kronotos do ticha nemeho obrazu, ktery kypel na obrazovkach. Uplynula jeste jedna minuta. Nahle zare ohniveho krateru prudce zeslabla. Mrak ji zakryl.
„Sedesat kilometru od nas,“ odpovedel spojovaci technik na Horpachovu otazku. Astrogator vyhlasil poplach. Vsichni lide se rozbehli na sva mista. Nepremozitelny vtahl nakladni rampu, vytah a uzavrel vstupni otvory. Na obrazovkach se objevila nova zare. Ohnivy vulkan opet vzplanul. Tentokrat na nej mrak neutocil; jakmile cast mraku zachvatil ohen, zacal zbytek couvat zpet ke kanonum, mizel v jejich zmeti plne stinu a pred zraky prihlizejicich se objevil zdanlive neporuseny Kyklop. Nadale postupoval pozpatku, velice pomalu, a dal atakoval stalym zarem cele okoli — kameni, pisek i duny.
