ROHANOVA SKUPINA
Kolona, kterou vedl Rohan, se skladala ze dvou velkych energobotu, ctyr terennich vozidel s housenkovymi pasy a maleho obojzivelneho vozu, v nemz jel Rohan s ridicem Jargem a bocmanem Ternerem. Postupovali v poradi urcenem predpisy operace tretiho stupne. Jako prvni se valil neobsazeny energobot, za nim jel Rohanuv pruzkumny obojzivelnik, pak ctyri vozy, kazdy se dvema muzi, a kolonu uzaviral druhy energobot; oba chranily celou skupinu silovym polem.
Rohan se odhodlal k teto vyprave, ponevadz jeste v krateru se podarilo pomoci ‚elektronickych psu‘ — olfaktometrickych indikatoru — nalezt stopy ctyr ztracenych lidi Regnarovy vypravy. Bylo zrejme, ze nebudou-li nalezeni, zahynou ve skalnim bludisti hladem nebo zizni, bezmocnejsi nez deti. Zdolali prvni kilometry, spolehajice na udaje pristroju. V usti jednoho ze sirokych a v tomto miste melkych kanonu, ktere mijeli, objevili asi v sedm hodin vyrazne stopy chodidel, otistene v blate vysychajiciho potoka. Rozlisili tri druhy stop, dokonale zachovane v mekkem blate, ktere behem dne vyschlo jen nepatrne, byly tam i ctvrte, nevyrazne stopy, castecne uz rozmyte vodou, ktera protekala mezi kameny. Tyto stopy s charakteristickou kresbou dokazovaly, ze je zanechaly dukladne obute nohy lidi Regnarovy vypravy, a mirily do hloubi kanonu. O kus dal mizely na skale, ale to Rohana prilis neznepokojovalo, protoze videl, ze svahy kanonu jsou stale strmejsi. Bylo tedy nepravdepodobne, ze by se je dusevne ochrnuti lide pokouseli zlezt. Rohan pocital s tim, ze je brzy najde uvnitr neprehledneho kanonu s cetnymi ostrymi zatackami. Po kratke porade se kolona pohnula dale, az dospela k mistu, kde na obou svazich rostly podivne, neobycejne trnite kovove kere. Byly to utvary prizemni, stetickovite, vysoke asi metr az metr a pul. Vyrustaly z hole skaly, z puklin, ktere byly plne cerne hliny. Zpocatku se objevovaly ojedinele, dal tvorily jednolitou houstinu, ktera jako rezava, hunata vrstva zarustala oba svahy kanonu az temer ke dnu, kde zurcela nitka vody skryta pod velkymi kameny.
Tu a tam zely mezi ‚keri‘ otvory jeskyn. Z nekterych vytekaly tenke pramenky vody, jine byly suche nebo zdanlive vyschle. Do tech, jejichz vchody byly nizko, se Rohanovi lide pokouseli nahlednout a svitili si dovnitr reflektory. V jedne z techto jeskyni nalezli znacne mnozstvi trojuhelnikovitych krystalku, castecne zatopenych vodou, ktera kapala ze stropu. Rohan si jich strcil do kapsy celou hrst. Jeli asi pul kilometru vzhuru po stale strmejsim svahu. Housenkove pasy si dosud dokazaly se svahem dobre poradit, a kdyz na dvou mistech znovu objevili zbytky stop v zaschlem jilu u potoka, byli si jisti, ze jedou spravnym smerem. Za jednou ze zatacek se radiove spojeni, dosud udrzovane se superhelikopterou, znacne zhorsilo, coz Rohan pripsal stinicimu ucinku kovoveho housti. Po obou stranach kanonu, sirokeho nahore asi dvacet metru a u dna asi dvanact metru, se zvedaly misty temer kolme steny, pokryte tuhou cernou kozesinou, dratenou masou keru. Keru bylo po obou stranach kanonu tolik, ze tvorily jednolitou houstinou, sahajici az k vrcholkum svahu.
Kavalkada vozidel projela dvema sirokymi skalnimi branami; tento prujezd zabral dost casu, ponevadz technici museli velice presne zuzit dosah pole, aby nezavadilo o skaly. Byly totiz silne zvetrale a popraskane erozi a kazdy dotyk energetickeho pole se skalnim pilirem mohl strhnout celou lavinu kameni. Nebali se prirozene o sebe, ale o ztracene muze, ktere by podobny zaval — kdyby se nalezali pobliz — mohl zranit nebo zabit.
Uplynula asi hodina od preruseni radioveho spojeni, kdyz se na magnetickych detektorech objevily cetne zablesky. Zamerovace se zrejme porouchaly, nebot pri pokusech urcit smer, z nehoz plynou tyto impulsy, ukazovaly na vsechny svetove strany soucasne. Teprve indikatory napeti a polarizatory se podarilo zjistit, ze zdrojem kolisani magnetickeho pole je housti zarustajici okolni svahy. Teprve ted si take povsimli, ze toto housti vypada jinak nez v pocatecni casti kanonu, nebylo uz pokryto rzi, kere byly vyssi, vetsi a zdanlive cernejsi, protoze draty ci spise vetve obalovaly podivne hrbolky. Rohan se ho neodvazoval zkoumat, nechtel totiz riskovat otevreni silove ochrany.
Jeli ponekud rychleji, impulzometry a magneticke indikatory vykazovaly stale se menici intenzitu. Pri pohledu vzhuru mohli postrehnout, jak se vzduch nad povrchem cerne houstiny chveje. Za druhou skalni branou si povsimli, ze nad keri krouzi nepatrne stuzky, podobne rozplyvajicimu se dymu. Bylo to vsak tak vysoko ve svahu, ze se nedalo zjistit ani dalekohledem, co to vlastne je. Jarg, ktery ridil Rohanuv vuz, vsak mel velmi ostry zrak a tvrdil, ze ty ‚dymy‘ vypadaji jako roje drobneho hmyzu.
Rohan se uz zacinal znepokojovat, cesta totiz trvala dele, nez ocekaval, a stale nebylo videt konec tociteho kanonu. Mohli vsak jet rychleji, protoze zmizely hromady balvanu na dne potoka, a ten uz prestal temer existovat, skryt hluboko pod sterkem. Jen kdyz se stroje zastavily, bylo slyset v nastalem tichu nepatrny sum neviditelne vody.
Za dalsi zatackou se objevila skalni brana jeste uzsi nez predchozi. Technici ji zmerili a prohlasili, ze ji nemohou projet se zapnutym silovym polem. Jak je znamo, pole nemuze mit libovolny tvar, vzdy je to varianta rotacniho telesa, tedy koule, elipsoidu nebo hyperboloidu. Dosud se jim darilo prekonavat uzka mista smacknutim ochranneho pole do tvaru plocheho balonu, ktery byl samozrejme neviditelny.
Ted vsak toho nemohli dosahnout zadnym manevrem. Rohan se poradil s fyzikem Tomanem a s obema techniky a spolecne rozhodli, ze se pri prujezdu pokusi kratkodobe a navic pouze castecne vypnout ochranne pole. Jako prvni mel projet neobsazeny energobot s vypnutym emitorem; za skalni branou jej mel okamzite znovu zapnout a vytvorit pred nimi ochranne pole ve tvaru vypoukleho disku. Pri prujezdu ctyr velkych transporteru a maleho Rohanova stroje uzkym pruchodem meli lide zustat nechraneni pouze seshora. Posledni energobot, uzavirajici kolonu, mel spojit svuj ‚disk‘ s,diskem prvniho hned za skalni branou a tak vytvorit uplnou ochranu.
Vsechno probihalo podle tohoto planu a posledni ze ctyr transporteru prave projizdel mezi skalnimi sloupy, kdyz se vzduch zachvel zvlastnim otresem — ne zvukem, ale otresem, jako by nekde blizko spadl kus skaly. Z kartacovitych sten kanonu se zakourilo, vynoril se z nich cerny mrak a zavratnou rychlosti se ritil na kolonu.
Rohan, ktery se rozhodl pustit pred svuj vuz velke transportery, v tom okamziku stal a cekal na prujezd posledniho. Nahle spatril cerne vybuchy na srazech kanonu a obrovsky zablesk vpredu, kde predni energobot, nalezajici se uz za skalni branou, zapojil pole, v nemz se spalovaly chumace utociciho mraku. Vetsi cast mraku vsak preletla nad plameny a vrhla se soucasne na vsechny stroje. Krikl na Jarga, aby okamzite zapnul zadni energobot a spojil jeho ochranne pole s prednim, nebot v teto situaci bylo nebezpeci zavalu uz bezvyznamne. Jarg se o to pokusil, ale bezvysledne. Pravdepodobne — jak pozdeji poznamenal hlavni inzenyr — klistrony aparatury byly prehrate. Kdyby je Jarg udrzoval pod proudem o nekolik vterin dele, pole by nepochybne ‚naskocilo‘, on vsak ztratil hlavu a misto noveho pokusu vyskocil ze stroje. Rohan ho uchopil za kombinezu, ale strachem posedly muz se mu vytrhl a zacal prchat po svahu dolu. Kdyz se Rohan dostal k pristrojum, bylo uz pozde.
Ohromeni lide vyskakovali z transporteru a rozbihali se na vsechny strany, temer neviditelni v kotoucich viriciho mraku. Tento pohled byl tak neuveritelny, ze se Rohan uz nepokousel nic delat. (Bylo to ostatne nemozne: kdyby zapojil pole, zabil by je, pokouseli se totiz vyskrabat na uboci, jako by hledali zachranu v kovovem housti.) Stal nehnute v otevrenem stroji a cekal, az ho potka tentyz osud. Za jeho zady Terner, napul vykloneny ze sve strelecke vezicky, palil ze vsech laseru vzhuru, ale tato palba nemela vyznam, nebot vetsi cast mraku uz byla prilis blizko. Od ostatnich vozidel nedelilo Rohana vic nez sedesat metru. V tomto prostoru sebou na zemi hazeli a skubali nestastnici, obklopeni cernymi plameny. Urcite kriceli, ale jejich krik stejne jako vsechny zvuky, vcetne huceni predniho energobotu, v jehoz silove clone se stale spalovaly cele miliardy utocniku, zanikal v tahlem basovem hukotu mraku.
Rohan porad stal, napul vysunuty ze sveho obojzivelneho vozu. Ani se nepokousel skryt, ne ze zoufale odvahy, jak potom sam opakoval, ale proste proto, ze na to nepomyslel — nemyslel vubec na nic.
Tento obraz, na ktery nemohl zapomenout — lide pod cernou lavinou — se nahle prekvapive zmenil. Napadeni se prestali zmitat na kamenech, utikat a zalezat do drateneho housti. Pomalu se zvedali a mrak, rozdeleny na nekolik casti, vytvoril nad kazdym jakysi lokalni vir, ktery krouzil kolem jeho tela nebo hlavy. Potom se hucici mrak vzdalil, stoupal stale vyse mezi stenami kanonu, az zakryl svit vecerniho nebe. Nakonec s tahlym tichnoucim sumem zalezl do skal, zapadl do cerne dzungle a zmizel, takze pouze drobne cerne body, poridku rozhozene mezi nehybnymi postavami, svedcily o realnosti toho, co se tu pred chvili odehralo.
Rohan, ktery stale jeste neveril ve vlastni zachranu a nechapal, cemu za ni vdeci, vyhledal ocima Ternera. Vezicka vsak byla prazdna; bocman z ni zrejme vyskocil, neznamo jak a kdy. Spatril ho, jak lezi opodal s lasery, ktere stale jeste tiskl ke sve hrudi, a nehybnyma ocima hledici pred sebe.
Rohan vystoupil a zacal behat od jednoho cloveka k druhemu. Nepoznavali ho. Zadny na nej nepromluvil. Vetsinou byli klidni, lezeli nebo sedeli na kameni; dva tri lide vstali, pristoupili k vozidlum a zacali ohmatavat jejich boky pomalymi, neobratnymi pohyby slepcu.
