radeji bych to nedelal, cekam totiz dlouhou diskusi, nevidim vsak jine vychodisko. Za pul hodiny v hlavni knihovne, doktore Laudo…“
„At me presvedci, ze se mylim, a pak vam pribude na palube jeden opravdu spokojeny clovek,“ rekl klidne doktor a opustil tise kajutu. Horpach se narovnal, pristoupil k nastennemu informatoru a svolal postupne vsechny vedce.
Ukazalo se, ze vetsina odborniku ma podobny nazor jako Lauda; on byl pouze prvni, kdo ho tak kategoricky formuloval. Spor se rozpoutal pouze kolem problemu psychicnosti ci apsychicnosti „mraku'. Kybernetikove se klonili k tomu, ze je to myslici system vybaveny schopnosti strategickeho jednani. Utocili ostre na Laudu; Horpach si uvedomoval, ze prudkost techto utoku nevyvolala pouze Laudova hypoteza, spise to, ze misto s kolegy ji nejprve prodiskutoval s nim. Pres vsechny svazky spojujici je s posadkou tvorili vedci na palube hvezdoletu neco jako ‚stat ve state‘ a dodrzovali urcity nepsany kodex jednani.
Hlavni kybernetik Kronotos se ptal, jak se podle Laudy „mrak“ postradajici inteligenci naucil utocit na lidi.
„To je prece jednoduche,“ odvetil biolog. „Nedelal nic jineho miliony let. Mam na mysli boj s puvodnimi obyvateli Regis. Byla to zvirata s centralni nervovou soustavou. Naucil se je napadat stejne jako pozemsky hmyz napada svoji obet. Dela to s obdobnou presnosti, s jakou vosa dokaze vstriknout jed do nervovych vlaken kobylky nebo brouka. To neni inteligence, to je instinkt.“
„A odkud vedel, jak zautocit letouny? S letouny se dosud nesetkal…“
„To nemuzeme vedet, kolego. Bojoval, jak jsem vam uz rekl, s obyvateli Regis na dvou frontach: s zivymi i nezivymi, to jest s jinymi automaty. Ty automaty musely pouzivat nejruznejsi druhy energie pri obrane i utoku…“
„Jestlize vsak mezi nimi nebyly letajici mechanismy…“
„Tusim, oc doktorovi bezi,“ poznamenal zastupce hlavniho kybernetika Saurahan. „Ty velke automaty, makroautomaty, komunikovaly spolu za ucelem kooperace a nejsnaze je bylo mozno znicit izolaci, rozdelenim, nejsnazsi cestou bylo tedy blokovat spojeni…“
„Nejde o to, zda je mozne vysvetlit jednotlive formy chovani mraku bez predpokladu inteligence,“ odvetil Kronotos. „Nas prece neomezuje Occamuv nuz. Nasim ukolem neni vymyslit hypotezu, ktera co nejstrucneji vysvetli vse, ale takovou hypotezu, ktera zaruci nejvyssi bezpecnost. Proto bude lepe, uzname-li, ze ‚mrak‘ muze mit inteligenci, to bude obezretnejsi. Pak budeme jednat opatrneji. Kdybychom vsak souhlasili s Laudou, ze mrak nema inteligenci, a ve skutecnosti by ji mel, snadno muzeme za takovy omyl zaplatit strasnou cenu… Nerikam to jako teoretik, ale predevsim jako strateg.“
„Nevim, koho chces porazit, zda mrak nebo me,“ odvetil klidne Lauda. „Nejsem proti opatrnosti, ale mrak nema inteligenci jineho typu nez hmyz a vlastne ani ne jako jednotlivy hmyz, ale spise jako mraveniste. Protoze kdyby tomu bylo jinak, uz bychom nezili.“
„Dokaz to.“
„Nejsme pro nej prvnim lidskym protivnikem, s nimz ma co delat: pripominam, ze tu byl pred nami Kondor. K proniknuti do siloveho pole by tem mikroskopickym ‚muskam‘ stacilo zahrabat se do pisku. Silove pole saha pouze k jeho povrchu. Znaly silove pole Kondora, mohly se tedy naucit tomuto zpusobu utoku. Nic takoveho vsak neucinily. Bud je tedy ‚mrak’ hloupy, nebo jedna instinktivne…“
Kronotos se nechtel vzdat, ale zakrocil Horpach a navrhl, aby dalsi diskuse byla odlozena. Prosil o konkretni navrhy vyplyvajici z toho, na cem se shodli. Nygren se ptal, zda by nebylo mozne chranit lidi kovovymi prilbami, ktere znemozni pusobeni magnetickeho pole. Fyzikove vsak dosli k nazoru, ze to nebude mozne, protoze velmi silne pole vytvari v kovu virive proudy, ktere by prilbu rozzhavily. Kdyz zacne palit, neni jine pomoci nez ji strhnout z hlavy se znamymi nasledky. Byla uz noc. Horpach v jednom koute salu hovoril s Laudou a lekari, opodal se shromazdili kybernetici.
„Je podivne, ze nezvitezily bytosti s vyssi inteligenci. Mam na mysli ony makroautomaty,“ rekl jeden z nich. „Byla by to vyjimka potvrzujici pravidlo, ze evoluce jde ve smeru komplikace, zdokonaleni homeostaze a vyuzivani informace…“
„Ty automaty nemely sanci prave proto, ze byly hned na zacatku tak vysoce vyvinute a komplikovane,“ namitl Saurahan. „Pochop, ze byly vysoce specializovany pro ucely spoluprace se svymi konstruktery Lyrany, a kdyz uz Lyrane nebyli, zustaly jako ochrnute, zbavene veleni. Naproti tomu ty formy, z nichz vznikly dnesni ‚musky‘ (vubec netvrdim, ze existovaly uz tehdy, povazuji to prakticky za vyloucene, musely vzniknout daleko pozdeji), byly pomerne primitivni a diky tomu mely pred sebou mnoho vyvojovych moznosti.“
„Snad pusobil i vyznamnejsi faktor,“ dodal doktor Sax, ktery k nim pristoupil, „mame co delat s mechanismy a mechanismy nikdy nevykazuji takove regeneracni tendence jako ziva tkan, ktera se pri poraneni sama hoji. Makroautomat, ktery by chtel opravit jiny, potrebuje k tomu nastroje, cely strojovy park. Stacilo tedy vzit jim takove nastroje, nacez se staly temer bezbrannou koristi letajicich vytvoru, ktere se nedaly tak snadno poskodit…“
„To je velmi zajimave,“ rekl nahle Saurahan. „Vyplyva z toho, ze je treba automaty konstruovat uplne jinak, nez to delame my. Aby byly opravdu univerzalni, je treba vychazet z malych elementarnich prvku, z pseudobunek, ktere se mohou vzajemne zastupovat…“
„To take neni nic noveho,“ usmal se Sax, „vzdyt vyvoj zivych organismu se deje prave timto zpusobem, a ne nahodou… Proto i to, ze se ‚mrak‘ sklada z takovych zamenitelnych prvku, neni urcite nahodne… To je otazka materialu: poskozeny makroautomat vyzaduje soucasti, ktere muze vyrobit pouze vysoce rozvinuty prumysl, kdezto system vytvoreny z nekolika krystalku ci termistoru nebo jinych jednoduchych clanku muze byt znicen a nijak mu to neublizi, nebot jej okamzite nahradi jeden z miliardy jinych.“
Kdyz Horpach videl, ze uz nema od nich co ocekavat, opustil shromazdene vedce, kteri si toho v zapalu diskuse ani nevsimli. Sel do ridici kabiny, aby uvedomil Rohanovu vypravu o hypoteze ‚nezive evoluce‘. Byla uz tma, kdyz Nepremozitelny navazal spojeni se superhelikopterou, ktera byla v krateru. U mikrofonu se ohlasil Gaarb.
„Mam tu pouze sedm lidi,“ rekl, „z toho dva lekare u tech nestastniku. Ostatni v teto chvili spi, jen telegrafista tu sedi se mnou. Ano… mame uplnou silovou ochranu. Ale Rohan se jeste nevratil.“
„Jeste se nevratil? A kdy odjel?“
„Kolem seste odpoledne. Vzal si sest stroju a zbytek lidi… domluvili jsme se, ze se vrati po zapadu. Slunce zaslo pred deseti minutami.“
„Mate s nim radiove spojeni?“
„Ztratil jsem je pred hodinou.“
„Gaarbe! Proc jste me okamzite neuvedomil?!“
„Rohan rikal, ze spojeni na nejaky cas ustane, protoze se spusti do jednoho z tech hlubokych kanonu. Jejich svahy jsou zarostle tim kovovym svinstvem, ktere odrazi signaly tak, ze se prakticky nedaji vubec zachytit…“
„Okamzite mne oznamte, az se Rohan vrati… to si zodpovi… tak muzeme snadno ztratit vsechny…“
Astrogator jeste mluvil, kdyz jej prerusil Gaarbuv vykrik:
„Uz jedou, astrogatore! Vidim svetla, jedou nahoru po svahu, to je Rohan… jeden — dva — je to jen jeden stroj… hned se vsechno dozvim…“
„Cekam.“
Gaarb videl svetla reflektoru, houpajici se nizko nad zemi. Chvilemi zasvitila do tabora a opet mizela v terennich vlnach. Gaarb uchopil opodal lezici raketovou pistoli a dvakrat vystrelil vzhuru. Ucinek byl okamzity — vsichni spaci vyskocili, soucasne stroj vytocil zatacku, telegrafista bdici v centrale otevrel pruchod v silove stene a po pruhu vyznacenem modrymi svetly se valilo prachem pokryte vozidlo, mirici k superhelikoptere. Ke svemu zdeseni poznal Gaarb male pruzkumne obojzivelne vozidlo pro tri osoby. Ve svetle namirenych reflektoru vybehl spolu s ostatnimi jedoucimi stroji vstric. Jeste nez se vuz zastavil, s vyskocil z nej clovek v potrhane kombineze, s tvari tak umazanou blatem a krvi, ze ho nepoznal, dokud se neozval.
„Gaarbe,“ zastenal onen muz, uchopil ho za ramena a nohy se pod nim podlomily. Ostatni priskocili, podepreli ho a volali:
„Co se stalo? Kde jsou ostatni…?“
„Ne — jsou — uz — ostatni… nikdo…,“ zaseptal Rohan a vycerpane jim klesl do naruce.
Kolem pulnoci se lekarum podarilo privest ho k vedomi. Lezel v kyslikovem stanu pod hlinikovou strechou a vypravel to, co za pul hodiny telegrafoval Gaarb Nepremozitelnemu.
