„LT 4 zakladne, zastavuji,“ odpovedel okamzite pilot a Rohanovi se zdalo, ze v jeho slovech zaslechl ulevu. Uz jen nekolik set metru delilo stroj od neobvykleho utvaru, rozbihajiciho se na obe strany az za obzor.
Temer celou obrazovku zakryval nyni povrch gigantickeho, jako uhel cerneho, neskutecneho vertikalniho more. Stroj zpomalil a zastavil. Driv nez se stacil kdokoliv ozvat, zvolna se vlnici masa vymrstila nahle dlouha rozvinujici se ramena, ktera zaclonila obraz. Ten se soucasne zachvel a zmizel protkan nitkami slabnoucich poruch.
„LT 4, LT 4!“ volal telegrafista.
„Zde LT 8,“ ozval se nahle hlas pilota druheho stroje, ktery dosud slouzil jako retranslator. „LT 8 zakladne, mam zapojit obraz, prijem!“
„Zakladna LT 8, zapoj obraz!“
Obrazovka se zaplnila chaosem zurive viricich cernych proudu. Byl to stejny obraz, nyni vsak pozorovany z vyse ctyr kilometru. Bylo videt, ze mrak pokryva dlouhym homogennim ramenem okraj zvedajiciho se horskeho masivu, jako by branil pristup k nemu. Povrch mraku se line pohyboval jako nejaka tuhnouci mazlava latka, ale prvni stroj, ktery pred chvili pohltil, se nedarilo postrehnout.
„Zakladna LT 8, slysis LT 4, prijem.“
„LT 8 zakladne, neslysim, prechazim na interferencni pasma, pozor, LT 4, tu LT 8, volam LT 4, LT 4!“ slyseli hlas pilota. „LT 4 neodpovida, prechazim na infracervene pasmo, pozor LT 4, tu LT 8, ozvi se, LT 4 neodpovida, pokusim se sondovat mrak radarem…“
Ve ztemnele ridici kabine vsichni zatajili dech a ztuhli ocekavanim. Obraz se nemenil, skalni hrbet trcel v mori cerni jako ostrov ponoreny do inkoustoveho oceanu. Vysoko na nebi dohasinala nazlatla oblaka, slunecni kotouc se uz dotykal obzoru, za nekolik minut mel nastat soumrak.
„LT 8 zakladne,“ ozval se hlas pilota, zmeneny za tech nekolik vterin, ktere uplynuly od jeho zmlknuti. „Radar vykazuje kovovy odraz, prijem!“
„Zakladna LT 8, prelad radarovy signal na obrazovku, prijem!“
Obrazovka potemnela, zhasla, chvili zarila naprazdno a potom zezelenala miliardami chvejicich se jiskricek.
„Ten mrak je ze zeleza,“ rekl ci spise vzdychl nekdo za Rohanovymi zady.
„Jazone!“ zvolal astrogator. „Je tu Jazon?!“
„Zde,“ vystoupil nukleonik.
„Mohu to prihrat?“ zeptal se klidne astrogator, ukazal na obrazovku a vsichni ho pochopili. Jazon otalel s odpovedi.
„Meli bychom varovat LT 4, aby maximalne rozsiril silove pole…“
„Nedelej hloupe vtipy, Jazone. Nemam spojeni…“
„Ctyri tisice stupnu… s malym rizikem…“
„Dekuji. Blaare, mikrofon! Prvi LT 8, namir lasery na mrak, maly vykon, bilierg do epicentra, stala davka po azimutu!“
„LT 8, stala davka, bilierg,“ odpovedel okamzite pilotuv hlas. Asi vterinu se nedelo nic. Potom se zablysklo a mrak zaplnujici spodni cast obrazovky zmenil barvu. Nejprve se zacal rozmazavat, potom zrudl a vzkypel; vznikla v nem jakasi jama s planoucimi stenami, do niz padaly jako do nalevky sousedni casti mraku. Tento pohyb nahle ustal, mrak se rozevrel a ve vzniklem oknu se objevilo chaoticke seskupeni skal, nad kterym se vznasel drobny cerny prach.
„Prvni LT 8, prejdi na vzdalenost maximalniho ucinku!“
Pilot opakoval rozkaz. Mrak, obklopujici neklidnymi viry vytvorenou prurvu, se ji snazil vyplnit, ale pokazde kdyz vysunuta chapadla zachvatil zar, zatahl je zpet. To trvalo nekolik minut. Situaci bylo treba resit. Astrogator nesmel uderit do mraku vsi silou emitoru, nebot kdesi uvnitr se nalezal druhy letoun. Rohan se dovtipil, s cim Horpach pocita: doufal, ze se stroj dostane do vycisteneho prostoru. Stale jej vsak nebylo videt. LT 8 visel nyni temer nehybne nad oslnivymi okraji kypiciho cerneho kotle. Nebe nad nim bylo jeste dost jasne, aby skaly pod strojem pomalu mizely ve stinu. Slunce zapadalo. Nahle houstnouci soumrak v udoli zaplanul neprirozenym jasem. Cele zorne pole zakryl spinave rudy oblak, pripominajici soptici vulkan. Bylo videt pouze splyvajici cern, v jejiz hloubi virily plameny. To mrak, at byl cimkoliv, utocil na prvni pohlceny stroj a straslivy zar v silove clone ho spaloval.
Rohan pohledl na astrogatora, ktery stal jako nezivy, s bezvyraznou tvari zalitou chvejivym odleskem ohne. Cerne vreni a pozar planouci v jeho hloubi zaujimaly stred obrazovky. V dali bylo videt vysoky skalni stit, zality sarlatem, studenou cerveni poslednich paprsku, v teto chvili nevyslovne pozemskych. Tim neuveritelnejsi byl pohled do nitra mraku. Rohan cekal; astrogatorova tvar nevyjadrovala nic. Musel vsak rozhodnout: bud rozkazat hornimu stroji, aby sel druhemu na pomoc, nebo LT 4 ponechat osudu a prikazat hornimu stroji, aby pokracoval v letu na severovychod.
Nahle se stalo neco neocekavaneho. Bud pilot spodniho stroje uzavreneho v mraku ztratil hlavu, nebo doslo na palube letounu k nejake poruse — cerny vir protal zablesk, jehoz centrum oslepive zajiskrilo, a cary vybuchem rozervaneho mraku se rozletly na vsechny strany; tlakova vlna byla tak silna, ze cely obraz zakolisal shodne s LT 8. Potom se cern vratila, splynula a krome ni uz nebylo videt nic.
Astrogator se naklonil a rekl telegrafistovi neco tak tise, ze Rohan nezaslech. jeho slova; telegrafista je vsak okamzite opakovat temer krikem:
„Priprav antiprotony! Plny vykon na mrak, stala davka!“
Pilot opakoval rozkaz. Vtom jeden z techniku sledujicich bocni obrazovku, ktera ukazovala vse, co se delo za strojem, zvolal:
„Pozor! LT 8! Nahoru! Nahoru! Nahoru!!!“
Z dosud volneho prostoru na zapade priletal s prudkosti orkanu virici cerny oblak. Pred chvili jeste tvoril okraj mraku, utrhl se vsak od nej, tahl za sebou nasilne odtrzene casti a hnal se prudce vzhuru. Pilot, ktery jej postrehl zlomek vteriny pred vystrahou, nabiral vysku strmym stoupanim, ale mrak ho dohanel a bil do nebe cernymi sloupy. Pilot prenasel palbu z jednech sloupu na druhe. Po primem zasahu se nejblizsi cerny chumac rozdvojil a ztemnel. Nahle zacal cely obraz kmitat.
V tom okamziku, kdy cast mraku pronikla do proudu vysilanych radiovych vln a prerusila spojeni, pilot pravdepodobne poprve pouzil emitor antihmoty. Cela atmosfera planety se zmenila v jedine more ohne; purpurova zare zapadu zmizela jako sfouknuta. Mrak jeste chvili jiskril a dymal, kdyz druhy, jeste straslivejsi vybuch rozzhavil ohnostroj nad skalami, mizicimi v oblacich pary a plynu. Ale to byl posledni zaber, ktery spatrili, nebot v nasledujici vterine se cely obraz rozkmital, zajiskril poruchami a zmizel. Pouze prazdna bila obrazovka zarila v setmele mistnosti a osvetlovala smrtelne blede tvare lidi, kteri na ni hledeli.
Horpach prikazal radiotelegrafistum volat oba stroje a sam presel s Rohanem, Jazonem a dalsimi cleny posadky do sousedni navigacni kabiny.
„Co je podle vaseho mineni ten mrak?“ zeptal se bez uvodu.
„Sklada se z kovovych castic. Zrejme je rizen na dalku z nejakeho centra,“ rekl Jazon.
„Gaarb?“
„Take si to myslim.“
„Mate nejake navrhy? Ne? Tim lepe. Hlavni inzenyre, ktera superhelikoptera je v lepsim stavu, nase, nebo ta z Kondora?“
„Obe jsou v poradku, astrogatore. Ale osobne bych doporucoval nasi.“
„Dobra. Rohane, nemylim-li se, chtel jste opustit silovy destnik… Budete mit prilezitost. Vezmete si osmnact lidi, dvojnasobnou soupravu automatu, obvodove lasery a antiprony… mame snad jeste neco?“ Nikdo neodpovidal. „Nu ano, zatim nic dokonalejsiho nez antihmotu nevynalezli… Vyjedete ve ctyri tricet jedna, to znamena pri vychodu slunce, a pokusite se najit ten krater na severovychode, o nemz hovoril Regnar v posledni zprave. Tam pristanete v otevrenem silovem poli. Cestou se vsemu vyhybat na maximalni vzdalenost. Zadne vyckavani, pozorovani, experimenty. Pri utoku nesetrit energii. Ztratite-li spojeni se mnou, delejte dal svou praci. Az najdete ten krater, pristanete, ale opatrne, abyste se neposadil na lidi… je mozne, ze jsou nekde v teto oblasti…“
Ukazal bod na mape, ktera zakryvala celou stenu.
„V tomto cervene vycarkovanem prostoru. Je to pouze nacrt, ale nic lepsiho nemam.“
„Co mam delat po pristani, astrogatore? Mam je hledat?“
„Necham to na vas. Pamatujte si jen jedno: na zadne cile nesmite utocit uz ve vzdalenosti padesat kilometru od tohoto mista, protoze dole mohou byt nasi lide.“
