Obe skupiny narazily v systemu kanonu, vyhlodanych podzemnimi prameny, na zvlastni naleziste.
Vrstvy usazenych jilu byly oddeleny vrstvami cervenocerne latky, ktera nebyla ani geologickeho, ani planetarniho puvodu. Odbornici nemohli k tomu vic rici. Vypadalo to tak, jako by na starem cedicovem stitu byla pred miliony let ulozena ohromna mnozstvi kovovych ulomku (objevila se hypoteza, ze se v atmosfere Regis rozpadl giganticky zelezoniklovy meteor a ohnivym destem se vtavil do skal one pradavne doby), ktere pozvolna oxidovaly a nakonec se promenily v cernohnede, misty purpurove vrstvy.
Dosavadni vrty pronikly sotva vrchni vrstvou terenu, jehoz geologicka struktura mohla svou slozitosti zamotat hlavu i zkusenemu planetologovi. Kdyz se dostali az na cedic stary miliardu let, zjistili, ze kamen na nem ulozeny vykazuje pres pokrocilou rekrystalizaci pritomnost organickeho uhliku. Ze zacatku se domnivali, ze tam bylo dno oceanu. Ale ve vrstvach praveho kamenneho uhli nasli otisky cetnych rostlinnych druhu, ktere mohly vegetovat pouze na sousi. Katalog zivych kontinentalnich forem planety se neustale doplnoval a zvetsoval. Bylo uz znamo, ze pred tremi sty miliony let se prohaneli po jejich dzunglich primitivni jesteri. Zbytky patere a celisti jednoho z nich privezli vedci s triumfem, ktery vsak posadka nesdilela. Vyvoj na sousi jako by se rozvijel nadvakrat; prvni soumrak zive prirody pripadal na epochu pred sto miliony lety; tehdy zacala rychle vymirat zvirata i rostliny, coz vyvolal pravdepodobne blizky vybuch novy. Zivot se vsak potom opet vzchopil a vybujel novymi formami, avsak ani mnozstvi ani stav nalezenych pozustatku nedovoloval dukladnejsi klasifikaci. Planeta nikdy nevytvorila zvirata podobna savcum. Po dalsich devadesati milionech let doslo ke druhe hvezdne erupci, tentokrat ve vetsi vzdalenosti; jeji stopy v podobe radioaktivnich izotopu bylo mozne zjistit. Podle pribliznych vypoctu tehdejsi intenzita tvrdeho zareni nebyla tak silna, aby mohla zanechat hekatomby obeti. Tim nepochopitelnejsi bylo, ze od te doby byly pozustatky rostlin i zivocichu v mladsich vrstvach stale vzacnejsi. Zato se objevovalo stale vetsi mnozstvi onoho „jilu', sirniku antimonu, kyslicniku molybdenu a zeleza, soli, niklu, kobaltu a titanu.
Tyto kovove, sest az osm milionu let stare vrstvy, pomerne tenke, obsahovaly misty silna ohniska radioaktivity, ale byla to radioaktivita ve srovnani s delkou existence planety kratkodoba. Zrejme v teto ere neco vyvolalo serii prudkych, ale pouze mistnich jadernych reakci, jejichz produkty se usazovaly v „kovovych jilech'. Krome hypotezy o „zelezoradioaktivnim meteoru“ byly vyslovovany jine, zcela fantasticke domnenky, ktere uvadely v souvislost ona zvlastni ohniska radioaktivity s katastrofou planetarniho systemu Lyry a se zanikem jeji civilizace.
Vedci nevylucovali, ze pri pokusech o kolonizaci Regis III doslo k jadernym stretnutim mezi koraby vyslanymi z ohrozene soustavy. To vsak nevysvetlovalo rozmery podivnych kovovych vrstev, ktere objevili vrtnymi pokusy i v jinych, odlehlejsich oblastech. V kazdem pripade se neodbytne vnucoval obraz stejne zahadny jako samozrejmy: zivot na pevninach vyhynul v teze dobe, kdy zacaly vznikat kovove vrstvy. Pricinou zahuby zivych forem nemohla byt radioaktivita: celkove mnozstvi zareni po prepoctu na ekvivalenty jadernych vybuchu tvorilo stezi dvacet az tricet megatun; rozlozeny na stovky tisicileti nemohly takove vybuchy (pokud to vubec byly atomove vybuchy, a ne nejake jine jaderne reakce) vyznamne ohrozit vyvoj zivych forem.
Ponevadz vedci predpokladali urcitou spojitost mezi kovovymi vrstvami a ruinami „mesta', nalehali na dalsi pokracovani vyzkumu. Bylo to spojeno s mnoha obtizemi, nebot skryvkove stroje musely premistit velke mnozstvi zeminy. Jedinym resenim bylo razeni stol, ale lide pracujici pod zemi se nenalezali pod ochranou silovych poli. O tom, ze se prese vsechno v praci pokracovalo, rozhodl objev (v hloubce neco pres dvacet metru, ve vrstve bohate na kyslicniky zeleza) rezavych pozustatku velice zvlastniho tvaru, rozpadlych casti nejakych mikroskopickych mechanismu.
Devatenacty den po pristani se stahly nad misto, kde pracovala geologicka skupina, tak mohutne a temne mraky, jake dosud na planete nevideli. Kolem poledne se rozpoutala boure, ktera predcila prudkosti elektrickych vyboju pozemske boure. Nebe a skaly spojil nepretrzity proud blesku. Vzdute vody ritici se po svazich zacaly zaplnovat vykopane chodby. Lide je museli opustit a spolecne s automaty se schovat pod kopuli hlavniho siloveho pole, ktere zasahovaly kilometrove blesky. Boure se pomalu prevalila k zapadu a cerna, blesky rozryta stena zaclonila cely obzor nad oceanem. Pri navratu k Nepremozitelnemu objevili kopaci na pisku velke mnozstvi drobnych cernych kovovych kapicek. Pokladali je za smutne proslule „musky'. Peclive je posbirali a privezli na zakladnu, kde vzbudily velky zajem vedcu. Rozhodne se vsak nejednalo o zbytky hmyzu. Specialiste svolali dalsi poradu, ktera nekolikrat vyustila v bourlive spory. Nakonec bylo rozhodnuto vyslat expedici severovychodnim smerem, za teren klikatych kanonu a sedimentu sloucenin zeleza, ponevadz na housenkovych pasech vozidel Kondora byla objevena mala mnozstvi zajimavych mineralu, ktere se v dosud zkoumanych oblastech nevyskytovaly.
Nasledujiciho dne vyrazila pod vedenim Regnara dokonale vybavena kolona s energoboty, kracivym emitorem z Kondora, transportery i roboty, mezi nimiz bylo dvanact arktanu s automatickymi rypadly a vrtnymi vezemi. Vezla dvaadvacet lidi, zasoby kysliku, potravin a jaderneho paliva. Udrzovali s ni radiove i televizni spojeni az do chvile, kdy kulatost planety zabranila sireni ultrakratkych vln v prime smeru. Nepremozitelny tedy vypustil na stacionarni obeznou drahu automatickou televizni druzici, ktera umoznila dalsi spojeni. Kolona byla na ceste cely den. V noci sesikovali vozy do kruhu, obklopili se silovym polem a dalsi den pokracovali v ceste. Kolem poledne Regnar informoval Rohana, ze se zastavi u ruin, temer uplne zasypanych piskem uvnitr melkeho krateru, nebot je chce blize prozkoumat. Hodinu nato se kvalita radioveho prijmu zacala zhorsovat v dusledku silnych poruch. Spojari presli tedy na pasmo kratkych vln, kde byl prijem lepsi. Brzy potom, kdyz buraceni daleke boure presouvajici se k vychodu, kam mirila expedice, zacalo utichat, byl prijem nahle prerusen. Ztratu spojeni nekolikrat predchazel stale silnejsi fading; nejpodivnejsi vsak bylo, ze se soucasne zhorsil televizni prijem, ktery byl predavan mimoatmosferickym satelitem a nebyl tedy zavisly na stavu ionosfery. V jednu hodinu spojeni ustalo definitivne. Zadny z techniku ani z fyziku, ke kterym se obratili o pomoc, nechapal proc. Vypadalo to tak, jako by nekde v pousti vyrostla kovova stena a oddelila sto sedmdesat kilometru vzdalenou skupinu od hvezdoletu.
Rohan, ktery celou dobu neopoustel astrogatora, postrehl jeho neklid. Jemu samotnemu se zdal zpocatku neoduvodneny. Domnival se, ze poruchy prijmu zavinily zvlastni odrazove vlastnosti bourkoveho mraku, ktery postupoval ve smeru expedice. Avsak fyzikove, kterych se dotazovali, muze-li vzniknout tak silna vrstva ionizovaneho vzduchu, o tom pochybovali. Kdyz boure kolem sesti utichla a spojeni se nepodarilo navazat, vyslal Horpach dva pruzkumne letouny typu letajicich taliru; pritom neustale vysilali signaly, na ktere nikdo neodpovidal.
Prvni z taliru letel nekolik set metru nad pousti, druhy se vznasel nad nim ve vysi ctyr kilometru a slouzil prvnimu jako televizni retranslator. Rohan, astrogator a Gralev s dalsimi cleny posadky, mezi nimiz byli Ballmin a Sax, stali pred hlavni obrazovkou v ridici kabine a sledovali vsechno, co bylo v zornem poli pilota prvniho stroje. Az na pasmo kanonu se rozkladala vsude poust s nekonecnymi radami dun. Ted byly cerne pruhovane, protoze slunce se uz sklanelo k zapadu. V jeho sikmych paprscich vypadala krajina zvlast ponure. Obcas proplouvaly pod nizko leticim strojem nevelke kratery, vyplnene az k okrajum piskem. Nektere byly rozeznatelne jen diky strednimu kuzelu naveky vyhasleho vulkanu. Teren se zvolna zvedal a byl cim dal clenitejsi. Z pisecnych vln vystupovaly vysoke skalni steny, tvorici souvisly, podivne rozeklany retez. Osamele skalni sloupy pripominaly trupy roztristenych lodi nebo obrovske figury. Ve skalach se rysovaly ostre linie zlebu, zasypanych sterkem lavin. Konecne zmizel pisek nadobro a ustoupil divoke scenerii plne strmych skal, obcas protkanych propastmi tektonickych trhlin, ktere se zdalky podobaly rekam. Pripominalo to mesicni krajinu. Zaroven se poprve zhorsil televizni prijem, obraz se trasl a synchronizace byla porusena. Vydali rozkaz zvysit vykon vysilace, obraz to vsak nadlouho nezlepsilo.
Dosud belave skaly vystridaly utesy stale tmavsi. Hrebeny na okrajich zorneho pole mely hnedy odstin s jedovate kovovym leskem; misty bylo mozno postrehnout aksamitove cerne skvrny, jako by tam na holem kameni rostly huste, ale nezive houstiny. Nahle se ozvala dosud mlcici vysilacka prvniho stroje. Pilot hlasil, ze slysi zvuk automatickych pozicnich hlasicu, jimiz byl opatren celni vuz expedice. V ridici kabine vsak slyseli pouze jeho slaby a jakoby zanikajici hlas, kterym zacal volat Regnarovu skupinu.
Slunce uz stalo docela nizko. V jeho krvavem svetle se ve smeru letu stroje objevila cerna stena podobna mraku. Sahala od vrcholku skal do vyse tisic metru a zakryla vsechno, co bylo za ni. Kdyby nebylo pomaleho, rovnomerneho pohybu teto inkoustove cerni, jez misty zasvitila kovove fialovym sarlatem, mohli ji povazovat za neobvykly horsky utvar. Ve vodorovnych paprscich slunce se v ni rozeviraly jeskyne, plne nepochopitelnych trpytivych zablesku, jako by v nich virily roje blyskavych krystalku cerneho ledu. V prvni chvili se pozorovatelum zdalo, ze mrak leti stroji vstric, ale byl to zrakovy klam. To se pouze letajici talir priblizoval ke zvlastni prekazce.
„LT 4 zakladne. Mam vystoupit nad mrak, prijem,“ ozval se tlumeny hlas pilota. Po zlomku vteriny astrogator odpovedel:
„Prvni LT 4, zastav pred mrakem!“
