nic vazneho. Treba je nekde zaval, mohlo to nekoho zasypat…“
Rikal to, ponevadz vsichni vedeli, ze se Gallagherovi lide meli pustit do geologickych vykopavek na miste urcenem predchozim pruzkumem. Sam neveril tomu, ze doslo k obvykle pracovni nehode. Od zakladny jej delilo asi sest kilometru, ale druhou skupinu odvolali zrejme drive, nebot v okamziku, kdy spatril temny trup Nepremozitelneho, pretali uplne cerstve stopy po housenkovych pasech. Pri takovem vetru by nebyly zretelne ani pul hodiny.
Priblizili se k hranici vnejsiho pole a zacali volat ridici kabinu, aby jim otevrela pruchod. Museli cekat neobvykle dlouho, nez jim vubec odpovedeli. Nakonec se rozsvitila smluvena modra svetla a vjeli do vnitrniho obvodu. Skupina z Kondora tu uz byla. Ta tedy byla povolana pred nimi, nikoliv Gallagherovi geologove. Kolem staly transportery, nektere kolem nakladni rampy, jine tarasily prijezd. Panoval tu zmatek, lide behali, vazli po kolena v pisku, automaty blyskaly svitilnami.
Pomalu se stmivalo. Rohan se v tom zmatku nemohl vyznat. Nahle vyrazil z vysky oslepive bily sloup svetla z velkeho reflektoru. Raketa v nem vypadala jako obrovsky majak. Reflektor vyhledal daleko v pousti kolonu svetel, komihajicich nahoru, dolu a do stran, coz vyvolavalo dojem bliziciho se konvoje lodi. Znovu zazarila svetla oteviraneho pole. Vozy se jeste nezastavily a uz z nich seskakovali do pisku Gallagherovi lide, od rampy prijizdel druhy reflektor a spalirem nahromadenych stroju kracelo nekolik muzu okolo nositek, na kterych nekdo lezel.
Rohan odstrcil ostatni v okamziku, kdy ho nositka mijela, a strnul. V prvni chvili si pomyslil, ze se opravdu prihodilo nestesti, ale clovek na nositkach mel svazane nohy a ruce.
Skubal celym telem tak, az vrzaly provazy, kterymi byl spoutan, a siroce otevrenymi usty vydaval knucivy, strasny zvuk. Skupina uz presla ve stopach reflektoru, ktery ji vedl, a k Rohanovi stojicimu ve tme stale dolehalo to nelidske knuceni, nepodobne nicemu, co kdy slysel. Bila skvrna svetla na rampe s pohybujicimi se postavickami se zmensovala a nakonec zmizela v dokoran otevrenem otvoru nakladnich prostor. Rohan se zacal vyptavat, co se stalo, ale obklopovali ho pouze lide ze skupiny Kondora, kteri vedeli stejne malo jako on.
Ubehla delsi chvile, nez se vzpamatoval natolik, aby zavedl aspon jakys takys poradek. Rada stroju se pohnula za revu motoru vzhuru po rampe, rozsvitila se svetla vytahu a cekajici zastup se zmensoval. Rohan odjel nahoru jako jeden z poslednich, s tezce nalozenymi arktany, jejichz klid mu pripadal jako zvlast zradny vysmech.
Uvnitr rakety bylo slyset zvoneni informatoru a vnitrnich telefonu, na stenach stale jeste planuly poplachove prikazy lekarum, ktere vsak rychle hasly. Chodby se uvolnovaly. Cast posadky sjizdela dolu do jidelny, nejaky opozdeny arktan tezce naslapoval a miril do oddeleni robotu, az se konecne vsichni rozesli, Rohan zustal jako ochrnuty, jako by pozbyl nadeje pochopit to, co se stalo; byl si jist, ze zadne rozumne vysvetleni neexistuje.
„Rohane!“
Ten vykrik ho probudil z mrakoty. Zachvel se. Stal pred nim Gaarb.
„To jste vy?… Doktore… videl jste? Kdo to byl?“
„Kertelen.“
„Coze?! To je nemozne…“
„Videl jsem ho skoro az do konce…“
„Do jakeho konce?“
„Byl jsem tam s nim,“ rekl neprirozene klidnym hlasem Gaarb. Rohan pozoroval odlesk svetel chodby v jeho brylich.
„Skupina pruzkumu pouste…,“ vykoktal.
„Ano.“
„Co se s nim stalo?“
„Gallagher urcil to misto na zaklade seismicke sondaze… narazili jsme na labyrint malych klikatych kanonu,“ vypravel pomalu Gaarb, jako by nemluvil k nemu, ale snazil se sam sobe presne pripomenout sled udalosti. „Jsou tam nizke skalky organickeho puvodu, erodovane vodou, plno jeskyn, museli jsme nechat transportery nahore… sli jsme blizko sebe, bylo nas jedenact. Ferometry signalizovaly vyskyt vetsiho mnozstvi zeleza, hledali jsme je. Kertelen si myslel, ze jsou tam nekde ukryte nejake stroje.“
„Ano, mne to take rikal… a co bylo pak?“
„V jedne jeskyni — jsou tam dokonce stalaktity i stalagmity — nasel pod blatem, ani ne moc hluboko, neco jako automat.“
„Opravdu?!“
„Ne, ne to, co si myslite. Uplny vrak, ne sice zrezively, je to nejaka nerezavejici slitina, ale zkorodovany, napul spaleny, proste srot.“
„Ale mozna jine…“
„Kdepak, ten automat tam byl nejmene tri sta tisic let…“
„Jak to muzete vedet?“
„Protoze se na povrchu usazoval vapenec, jak se odparovala voda kapajici ze stalaktitu na strope. Gallagher sam udelal priblizny vypocet, podle rychlosti vyparovani, vytvareni usazeniny a jeji tloustky. Tri sta tisic let je nejstrizlivejsi odhad… Ostatne, vite cemu je ten automat podobny? Tem ruinam!“
„Neni to tedy zadny automat…“
„Ne, musel se pohybovat, ale ne na dvou nohach. Ani jako krab. Nemeli jsme ostatne cas ho zkoumat, protoze hned nato…“
„Co se stalo?“
„Kazdou chvili jsem pocital lidi. Byl jsem v ochrannem poli, mel jsem je chranit, rozumite… ale vsichni byli v maskach, znate to, vsichni jsou si podobni a kombinezy uz take nebyly barevne, protoze se zaspinily od hliny. Najednou mi chybel jeden clovek. Svolal jsem vsechny a zacali jsme ho hledat. Kertelen byl velmi potesen svym nalezem a smejdil dal… Myslel jsem si proste, ze nekam odbocil… Je tam plno postrannich ulicek, ale vsechny kratke, melke, dokonale osvetlene… Nahle vysel ze zatacky. Uz v takovem stavu. Nygren byl s nami, myslel si, ze je to po tepelnem soku…“
„Co mu tedy vlastne je?“
„Neni pri vedomi. Ackoliv… vlastne ne. Muze chodit, pohybovat se, pouze s nim neni mozne navazat kontakt. Krome toho ztratil rec. Slysel jste jeho hlas?“
„Ano.“
„Ted uz se asi trochu unavil. Predtim to bylo horsi. Nepoznaval nikoho z nas. Nejhorsi to bylo v prvni chvili. ‚Kertelene, kam ses podel!‘ zvolal jsem a on me minul jako hluchy, prosel mezi nami a lezl nahoru do strane, ale takovym zpusobem, ze vsem prebehl mraz po zadech. Nereagoval na volani, museli jsme ho tedy honit. Hruza! Nakonec jsme ho museli svazat, jinak bychom ho neprivedli zpatky.“
„Co rikaji lekari?“
„Jako obvykle se vyjadruji latinsky, ale stejne nevedi nic. Nygren se Saxem jsou u velitele, muzes se jich zeptat…“
Gaarb odesel tezkym krokem, s charakteristicky sklonenou hlavou. Rohan nasedl do vytahu a jel nahoru do ridici kabiny. Byla prazdna, ale kdyz mijel kajutu kartografu, uslysel pootevrenymi dvermi Saxuv hlas. Vesel dovnitr.
„Vypada to jako celkovy zanik pameti,“ rikal neurofyziolog. Stal k Rohanovi zady a prohlizel rentgenove snimky, ktere drzel v ruce. Za stolem sedel u otevreneho palubniho deniku astrogator, zvednutou ruku mel oprenu o regaly zcela zaplnene svitky hvezdnych map. Poslouchal mlcky Saxe, ktery pomalu ukladal snimky do obalky.
„Amnezie. Zvlastniho druhu. Ztratil nejen vedomi sve totoznosti, ale i rec, schopnost psani a cteni, je to vlastne jeste vic nez amnezie: uplny rozpad, zniceni osobnosti. Nezustalo z ni nic krome nejprimitivnejsich reflexu. Dokaze chodit a jist, ale jen tehdy, da-li se mu jidlo do ust. Reaguje, ale…“
„Slysi a vidi?“
„Ano. Urcite. Ale nechape to, co vidi. Neodlisuje lidi od veci.“
„Reflexy?“
„Normalni. To je zalezitost centralni.“
„Centralni?“
„Ano. Mozkova. Neco jako uplne vymazani pameti.“
„Tedy onen clovek z Kondora…“
„Ano. Ted jsem si tim jist. To bylo totez.“
„Videl jsem jednou neco takoveho…,“ rekl uplne tise, temer septem astrogator. Hledel na Rohana, ale
