„Na zadne pozemni cile?“
„Vubec zadne. Az sem,“ astrogator jedinym pohybem rozdelil prostor na mape na dve casti, „muzete preventivne pouzivat vlastnich nicivych prostredku. Za touto carou se smite branit pouze silovym polem. Jazone! Kolik muze vydrzet pole superhelikoptery?“
„Radove milion atmosfer na ctverecni centimetr.“
„Co to znamena ‚radove‘? Ptam se kolik. Pet milionu? Dvacet?“
Horpach to rikal zcela klidne; prave z takove velitelovy nalady meli na palube nejvetsi strach. Jazon si odkaslal.
„Pole bylo vyzkouseno na dva a pul…“
„To je neco jineho. Slysite, Rohane? Jestlize vas mrak sevre do teto hranice, utikejte. Nejlepe nahoru. Ostatne, vsechno nemohu predpovedet…“ Podival se na hodinky.
„Osm hodin po startu vas budu volat na vsech pasmech. Jestlize se to nepodari, pokusime se navazat spojeni bud satelity, nebo opticky. Budeme laserovat morseovkou. Neslysel jsem jeste, ze by to nevedlo k uspechu. Pokusme se vsak predvidat vic, nez o cem jsme slyseli. Jestlize i lasery selzou, za dalsi tri hodiny odstartujete a vratite se. Kdybych tu nebyl…“
„Hodlate odstartovat?“
„Neprerusujte me, Rohane. Ne. Nehodlam odstartovat, ale vsechno nezalezi na mne. Kdybych tu nebyl, prejdete na obeznou drahu kolem planety. Delal jste to uz se superhelikopterou?“
„Ano, dvakrat, na delte Lyry.“
„Dobra. Vite tedy, ze je to trochu komplikovane, ale mozne. Draha musi byt stacionarni; jeji presne parametry vam da pred startem Stroem. Na te draze na mne budete cekat tricet sest hodin. Nedam-li o sobe za tu dobu vedet, vratite se na planetu. Odletite ke Kondorovi a pokusite se jej dat do poradku. Vim, jak vypada. Bohuzel vsak nebudete mit nic jineho na vybranou. Jestli se vam to podari, vratte se s Kondorem na Bazi a podejte zpravu o udalostech. Mate jeste nejake dotazy?“
„Ano. Mohu se pokusit navazat kontakt s temi — s tim centrem, ktere ridi mrak, v pripade, ze by se mi je podarilo objevit?“
„I to necham na vas. V kazdem pripade musi mit riziko rozumne meze. Nevim prirozene nic, ale zda se mi, ze to centrum neni na povrchu planety. Jeho existence mi pripada vubec problematicka…“
„Jak tomu mam rozumet?“
„Mame prece radiovy poslech v celem elektromagnetickem spektru. Kdyby kdokoliv ridil ten mrak radiem, zachytili bychom prislusne signaly.“
„To centrum se mohlo nalezat primo v mraku…“
„Mozna. Nevim. Jazone, je mozne, aby existovaly nejake jine zpusoby dalkoveho spojeni nez elektromagneticke?“
„Ptate se na muj nazor? Ne. Neznam takove zpusoby.“
„Na vas nazor? A na co jineho bych se mohl ptat?“
„To, co vim, neni totozne s tim, co existuje. Co muze existovat. My takove zpusoby nezname. To je vse.“
„Telepatie…,“ poznamenal nekdo vzadu.
„Na toto tema nemam co rici,“ odvetil suse Jazon. „V kazdem pripade v oblasti dosud znameho vesmiru nebylo nic podobneho objeveno.“
„Nemuzeme ztracet cas neplodnou diskusi. Vezmete sve lidi, Rohane, a pripravte superhelikopteru. Parametry elipticke drahy vam preda za hodinu Stroem. Stroeme, vypoctete stacionarni obeznou drahu s apogeem pet tisic.“
„Provedu.“
Astrogator otevrel dvere ridici kabiny.
„Ternere, je neco noveho?“
„Nic, astrogatore. Jen vyboje. Hodne statickych, ale nic vic.“
„Zadne stopy emisniho spektra?“
„Zadne stopy…“
To znamena, ze zadny z obou stroju uz nepouziva sve zbrane, ze prestaly bojovat, pomyslel si Rohan. Kdyby pouzivaly lasery ci alespon indukcni emitory, pristroje Nepremozitelneho by to zaznamenaly na vzdalenost nekolika set kilometru.
Rohan byl natolik fascinovan dramatickou situaci, ze se neznepokojoval ukolem, ktery dostal od astrogatora. Nemel na to ostatni ani cas. Tu noc nezamhouril oka. Bylo treba prekontrolovat vsechny pristroje superhelikoptery, nalozit dodatecne zasoby paliva, potravin i zbrani, takze to do urcene hodiny stezi stihli. Sedmdesatitunovy dvoupatrovy stroj se vznesl do vzduchu, zvedal mracna pisku a v paprscich prave vysleho slunce miril primo na severovychod. Hned po startu Rohan nabral vysku patnact kilometru, ve stratosfere mohl vyvinout maximalni rychlost a krome toho bylo mene pravdepodobne, ze se tam setka s cernym mrakem. Alespon se domnival. Snad mel pravdu, snad to byla jen stastna nahoda, ale za necelou hodinu pristali v zasypanem krateru, jehoz dno jeste zakryval stin.
Drive nez sloupy horkych plynu zvirily oblaka pisku, lide u obrazovek poplasili navigacni kabinu zpravou, ze v severni casti krateru zahledli neco podezreleho. Tezky stroj se zastavil v letu, lehce se chvel jako na neviditelne napjate pruzine; z vyse peti set metru to misto podrobne prozkoumali.
Na popelave rudem dne byly videt na obrazovce drobne obdelniky, rozlozene s geometrickou pravidelnosti kolem vetsiho obdelniku ocelove sede barvy. Soucasne s Gaarbem a Ballminem, kteri byli s nim u rizeni, rozeznal Rohan vozidla Regnarovy expedice.
Neotaleli a s maximalni opatrnosti pristali nedaleko od nich. Teleskopicke „nohy“ helikoptery se jeste neprestaly mirne prohybat, kdyz vysunuli schudky a vyslali dva pruzkumne stroje, chranene pohyblivym silovym polem. Nitro krateru pripominalo plochou misu s otlucenymi okraji. Sopecny kuzel uprostred pokryvala cernohneda vrstva lavy.
Puldruheho kilometru zdolal pohyblivy stroj za nekolik minut. Radiove spojeni fungovalo dokonale. Rohan hovoril s Gaarbem, ktery byl v prednim transporteru.
„Stoupani konci, hned je uvidime,“ opakoval nekolikrat Gaarb. Za chvili vykrikl: „Jsou tam! Vidim je!“
A klidneji dodal:
„Zda se, ze je vse v poradku. Jeden, dva, tri, ctyri — vsechny stroje jsou na svych mistech, ale proc stoji na slunci?“
„A lide? Vidite je?“ vyptaval se Rohan. Stal s primhourenyma ocima u mikrofonu.
„Ano. Neco se tam pohybuje… dva lide… jeste jeden… nekdo tam lezi ve stinu… Rohane, vidim je!“
Jeho hlas se vzdalil. Rohan slysel, jak neco povida ridici. Ozval se tupy zvuk, svedcici o tom, ze byla vystrelena dymovnice. Gaarbuv hlas pokracoval:
„Pozdravime je… dym vane k nim… hned se rozplyne… Jargu… co je? Co? Jak to… hej, vy tam!“
Jeho krik, ktery zaplnil celou kabinu, nahle ustal. Rohan uslysel ozvenu tichnoucich motoru, slysel rychle kroky, jakesi nejasne, vzdalenosti ztlumene volani a dva vykriky. Potom nastalo ticho.
„Halo! Gaarbe! Gaarbe!“ opakoval ztuhlymi rty. Kroky v pisku se priblizily, ve sluchatkach to zaskripelo.
„Rohane!“ rozlehl se zmeneny, udychany Gaarbuv hlas. „Rohane! Totez co s Kertelenem! Bez vedomi, nepoznavaji nas, nic nerikaji… Rohane, slysite me?!“
„Slysim… vsichni totez?“
„Zda se… jeste nevim. Jarg a Terner chodi od jednoho k druhemu…“
„Jak to? A co je s polem?“
„Pole je vypnute. Neexistuje. Nevim. Zrejme je vypnuli.“
„Nejake stopy po boji?“
„Zadne. Stroje sedi, vsechny jsou cele, neposkozene — a oni sedi, lezi, muzete s nimi trast — co? Co je to tam?!“
K Rohanovi dolehl nejasny zvuk, preruseny dlouhym narkem. Stiskl zuby, nemohl vsak ovladnout pocit nevolnosti, ktery mu sviral vnitrnosti.
„Proboha, to je Gralev!“ rozlehl se Gaarbuv krik. „Graleve! Clovece! Nepoznavas me?!“
Jeho hlasity dech zaplnil nahle celou kabinu.
„On take…,“ vydechl. Chvili mlcel, jako by sbiral sily
