„Rohane… nevim, jestli si sami poradime… Je treba vsechny odtud odvezt. Poslete vic lidi…“
„Hned.“
Za hodinu se desivy pruvod zastavil pod kovovym trupem superhelikoptery. Ze dvaceti dvou lidi, kteri patrili k expedici, zbylo jen osmnact; osud ctyr nebyl znam. Vetsina se nechala privest dobrovolne, bez odporu; pet vsak bylo treba odvest nasilim, ponevadz nechteli opustit misto, kde je nasli. Patero nositek putovalo do improvizovane nemocnice na spodni palube helikoptery. Zbyvajicich trinact muzu, jejichz zastreny vyraz tvare pusobil strasnym dojmem, odvedli do oddelene mistnosti, kde se nechali bez odporu ulozit. Bylo je treba svleci, stahnout jim boty, byli totiz bezradni jako nemluvnata. Rohan, nemy svedek teto sceny, stal mezi radami luzek a povsiml si, ze vetsina nalezenych zachovava pasivni klid. Zoufale narikali pouze ti, ktere privedli nasilim.
Zanechal vsechny postizene peci lekare a sam vyslal vsechny stroje, kterymi disponoval, hledat ztracene. Techniky mel ted spoustu, nebot uvedl do provozu nalezene stroje a obsadil je svymi lidmi. Prave vyslal posledni hlidku, kdyz ho zavolali do kabiny: navazali spojeni s Nepremozitelnym.
Ani se nepodivil, ze se to podarilo. Jako by se uz nebyl schopen nicemu divit. Informoval Horpacha strucne o vsem, co se stalo.
„Kteri lide chybeji?“ chtel vedet astrogator.
„Sam Regnar, Bennigsen, Korotkij a Mead. Co je s letouny?“ zeptal se Rohan na oplatku.
„Nic noveho.“
„A mrak?“
„Vyslal jsem rano triclennou hlidku. Vratila se pred hodinou. Neni tam po mraku ani stopy.“
„Nic? Vubec nic?“
„Nic.“
„Ani letouny?“
„Nic.“
LAUDOVA HYPOTEZA
Doktor Lauda zaklepal na dvere astrogatorovy kajuty. Kdyz vstoupil, astrogator neco zakresloval na fotogrammetrickou mapu.
„Co je?“ otazal se Horpach, aniz zvedl hlavu.
„Chtel bych vam neco rici.“
„Specha to? Za patnact minut startujeme.“
„Nevim. Zda se mi, ze zacinam chapat, co se tu deje…,“ rekl Lauda.
Astrogator odlozil kruzitko. Jejich oci se setkaly. Biolog nebyl mladsi nez velitel. Bylo divne, ze smi jeste letat. Zrejme mu na tom hodne zalezelo. Pripominal vic stareho mechanika nez vedce.
„Tak vam se zda, doktore? Posloucham.“
„V oceane je zivot,“ rekl biolog. „V oceane je a na sousi neni.“
„No a? Na sousi byl zivot take, Ballmin po nem nalezl stopy.“
„Ano. Ale pres pet milionu let stare. Potom bylo vyhubeno vsechno, co zilo na pevne zemi. To, co reknu, zni fantasticky a nemam vlastne ani zadne dukazy, ale… je tomu tak. Predpokladejme, ze kdysi, snad pred peti miliony let, zde pristala raketa z jine soustavy. Rekneme z oblasti novy.“
Hovoril nyni rychleji, ale stale klidne.
„Vime, ze pred vybuchem zety Lyry obyvaly sestou planetu soustavy rozumne bytosti. Mely vysoce rozvinutou civilizaci technickeho typu. Dejme tomu, ze tu pristala pruzkumna raketa Lyranu a ze doslo ke katastrofe nebo k jinemu nestesti, pri nemz zahynula cela posadka. Napriklad vybuch reaktoru, retezova reakce… proste vrak, ktery pristal na Regis, nemel na palube zadnou zivou bytost. Zustaly pouze automaty. Ne takove, jako jsou nase — podobne lidem. Lyrane pravdepodobne take nebyli podobni lidem. Automaty tedy zustaly a opustily lod. Byly to vysoce specializovane homeostaticke mechanismy, schopne snaset nejhorsi podminky. Nemely uz nikoho, kdo by jim daval rozkazy. Ty z nich, ktere byly strukturou mysleni nejpodobnejsi Lyranum, snazily se mozna opravit lod, trebaze to v dane situaci nemelo smysl. Ale vite, jak to je. Robot opravar bude opravovat to, k cemu je urcen, bez ohledu, zda to nekomu slouzi ci nikoli. Potom se osamostatnily jine automaty a ziskaly prevahu. Snad se je mistni fauna pokousela napadat. Existovali tu dravi plazi podobni jesterum, a dravec urciteho typu napada vsechno, co se pohybuje. Automaty zacaly s nimi bojovat a zdolaly je.
K tomuto boji se musely prizpusobit. Pretvorily se tak, aby odpovidaly nejlepe podminkam planety. Podstatne podle mne je to, ze jedny automaty byly schopne produkovat dalsi podle potreby. Tedy, rekneme, ze pro boj s letajicimi jestery byly treba letajici mechanismy. Zadne konkretni podrobnosti prirozene neznam. Rikam to tak, jak bych si podobnou situaci predstavoval v podminkach prirozeneho vyvoje. Snad tu nebyli letajici jesteri, ale plazi pozemni. Nevim. Proste, casem se ty mechanismy, ktere existovaly na sousi, dokonale prizpusobily podminkam — a podarilo se jim zahubit vsechny formy zivocisneho zivota planety. Rostlinneho ostatne take.“
„Rostlinneho take? Jak to vysvetlujete?“
„To presne nevim. Mohl bych vymyslet radu ruznych hypotez, ale nechci to delat. Nerekl jsem ostatne jeste to nejdulezitejsi. V prubehu sve existence na planete se vznikajici mechanismy po stovkach generaci prestaly podobat tem prapuvodnim — produktum civilizace Lyry. Rozumite? To znamena, ze zacal nezivy vyvoj. Evoluce mechanismu. Co je hlavni princip homeostatu? Pretrvat ve zmenenych podminkach, i v nejnepratelstejsich, v nejtezsich. Dalsim formam tohoto vyvoje samoorganizujicich se kovovych systemu nehrozilo uz hlavni nebezpeci od mistnich zvirat nebo rostlin. Musely ziskat zdroje energie a materialu, z nichz by mohly vyrabet nahradni soucastky a dalsi mechanismy. Rozvinuly tedy urcity druh hornictvi, dobyvani kovovych rud. Puvodni generace, ktera sem priletela na onom hypotetickem korabu, byla nepochybne pohanena jadernou energii. Na Regis se vsak radioaktivni prvky vubec nevyskytuji. Zdroj energie byl tedy pro ne uzavren. Musely hledat jiny. Tehdy muselo dojit k prudke energeticke krizi a myslim, ze tehdy vypukl vzajemny boj mezi temito mechanismy. Proste boj o preziti, o existenci. To je prece podstata vyvoje. Selekce. Mechanismy po intelektualni strance dokonalejsi, neschopne vsak prezit dejme tomu vinou rozmeru, jez vyzadovaly znacna mnozstvi energie, nemohly obstat v konkurenci s temi, ktere byly z tohoto hlediska rozvinuty mene, avsak usporneji a energeticky efektivneji…“
„Pockejte. Nechme fantazie stranou, ale ve vyvoji, v evolucnim boji vyhrava vzdycky bytost s vice vyvinutym nervovym systemem, ne? V tomto pripade existoval misto nervoveho systemu dejme tomu nejaky elektricky system, ale princip je stejny.“
„To je pravda, astrogatore, ale plati pouze pro organismy stejnorode, vznikle prirozenym zpusobem na planete, a ne pro ty, co pochazeji z jinych soustav.“
„Nerozumim.“
„Proste biochemicke podminky pro bytosti na Zemi jsou a vzdycky byly temer stejne. Rasy, ameby, rostliny, zivocichove nizsi i vyssi se skladaji z temer identickych bunek, maji skoro stejnou bilkovinnou latkovou vymenu a za techto okolnosti se stava rozlisujicim cinitelem ten, o nemz jste mluvil. Neni to cinitel jediny, ale rozhodne jeden z nejdulezitejsich. Zde tomu vsak bylo jinak. Nejdokonalejsi mechanismy, ktere pristaly na Regis, cerpaly energii z vlastnich radioaktivnich zasob, avsak zarizeni jednodussi, nejake male samoopravujici se systemy, mohly mit treba baterie nabijene slunecni energii. Byly by tedy vuci nim ve velke vyhode.“
„Ty dokonalejsi vsak mohly ziskavat energii take ze slunecniho zareni… ostatne, proc se vlastne hadame? Je asi zbytecne o tom diskutovat, Laudo.“
„Ne, to je podstatna vec, astrogatore, to je velmi dulezity bod. Podle meho mineni tu doslo totiz k nezive evoluci velmi zvlastniho charakteru, nebot shoda okolnosti vytvorila mimoradne podminky. Strucne receno, vidim to tak: v tomto vyvoji zvitezily jednak mechanismy, jez se nejucinneji miniaturizovaly, jednak mechanismy nepohyblive. Z tech prvnich vznikly takzvane cerne mraky. Osobne se domnivam, ze je to velmi maly pseudohmyz, ktery se muze v pripade potreby spojovat za urcitym cilem ve vetsi nadrazene systemy. Prave ve forme mraku. Timto smerem postupoval vyvoj pohyblivych mechanismu. Naproti tomu ty nepohyblive tvori onen podivny druh kovove vegetace, kterou predstavuji ruiny takzvanych mest…“
„Podle vas to tedy nejsou mesta?“
„Samozrejme. To nejsou zadna mesta, ale velka seskupeni nepohyblivych mechanismu, nezivych tvoru schopnych rozmnozovani a cerpajicich slunecni energii pomoci urcitych organu… podle meho nazoru temi
