trojuhelnikovymi deskami…“
„Myslite si tedy, ze to ‚mesto‘ vegetuje i dnes?“
„Ne. Mam pocit, ze z nejakeho nam neznameho duvodu to ‚mesto‘ ci vlastne ten ‚kovovy les‘ prohral boj o zivot a nyni jsou z nej jen rezavejici trosky. Zustala pouze jedna forma: pohyblive mechanismy, ktere ovladly vsechny pevniny planety.“
„Proc?“
„Nevim. Pokousel jsem se o ruzne vypocty. Je mozne, ze behem poslednich tri milionu let slunce Regis chladlo rychleji nez predtim, takze ony velke nepohyblive ‚organismy‘ uz z neho nemohly cerpat potrebne mnozstvi energie. Ale to jsou pouze mlhave domnenky.“
„Dejme tomu, ze je to tak, jak rikate. Domnivate se, ze ty ‚mraky‘ maji nejake ridici centrum, at uz na povrchu planety ci v podzemi?“
„Myslim, ze nic takoveho neexistuje. Je mozne, ze se ty mikromechanismy samy stanou takovym centrem, ‚nezivym mozkem‘, jakmile se spoji prislusnym zpusobem. Rozdeleni muze byt pro ne vyhodne. Vytvori volne roje, diky tomu mohou pobyvat stale pod sluncem, smerovat ve stopach bourkovych mracen, neni prece vylouceno, ze cerpaji energii z atmosferickych vyboju. Avsak v okamziku nebezpeci, nebo obecneji, nahle zmeny, ktera ohrozuje jejich existenci, se spoji…“
„Neco vsak musi vyvolat tu spojovaci reakci a vubec, kde se naleza behem ‚rojeni‘ nesmirne slozita pamet celeho systemu? Elektronicky mozek je prece ‚moudrejsi‘ nez vsechny jeho prvky, Laudo. Jak dokazi tyto prvky po jeho rozpadu samy skocit na prislusna mista? Nejdriv by musel vzniknout plan celeho mozku…“
„Ne. Stacilo by, kdyby si kazdy prvek pamatoval, s kterymi dalsimi se ma spojit. Dejme tomu, ze prvek cislo jedna se ma dotykat urcitymi plochami sesti jinych; kazdy z nich ‚vi‘ totez. Tak muze byt mnozstvi informace obsazene v jednotlivem prvku velmi male, ale krome ni staci uz jen urcity signal typu: pozor! nebezpeci! Na tento signal se vsechny prvky spoji do prislusneho utvaru a okamzite vznikne ‚mozek‘. Ale to je pouze primitivni schema, astrogatore. Pripoustim, ze problem je mnohem slozitejsi, treba proto, ze tyto prvky urcite dost casto podlehaji zahube, coz se vsak nesmi odrazit na cinnosti celku…“
„Dobra. Nemame cas, abychom dale rozvadeli takove podrobnosti. Vyplyvaji z vasi hypotezy pro nas nejake konkretni zavery?“
„V urcitem smyslu ano, ovsem negativni. Miliony let mechanickeho vyvoje je ukaz, s jakym se clovek v galaxii jeste nesetkal. Venujte pozornost zakladnimu problemu. Vsechny nam zname stroje neslouzi samy sobe, ale nekomu. Z lidskeho hlediska je tedy existence kovovych houstin planety Regis ci jejich zeleznych mraku nesmyslna — je pravda, ze stejne ‚nesmyslnymi‘ se daji nazvat napriklad kaktusy pozemskych pousti. Podstata veci tkvi v tom, ze se dokonale prizpusobily k boji s zivymi bytostmi. Mam dojem, ze zabijely pouze na zacatku tohoto boje, kdy se pevnina hemzila zivotem; pri tom se zjistilo, ze je neekonomicke vydavat tolik energie na zabijeni. Proto pouzivaji jine metody, jejichz dusledkem byla katastrofa Kondora, nehoda Kertelena a konecne i zahuba Regnarovy skupiny…“
„Jake jsou to metody?“
„Neznam presne jejich princip. Mohu pouze vyslovit svuj osobni nazor. Kertelenuv pripad — to je zniceni skoro veskere informace, kterou obsahuje mozek cloveka. U zvirat to bude stejne. Takto zmrzacene zive bytosti musi prirozene zahynout. Je to zpusob jednoduchy a rychly, uspornejsi nez zabijeni… Muj zaver z toho je bohuzel pesimisticky. Jsme v situaci nesrovnatelne horsi nez oni, a to hned z nekolika duvodu. Za prve: zivou bytost lze znicit daleko snadneji nez mechanismus nebo technicke zarizeni. Za druhe — mechanismy se vyvijely v takovych podminkach, ze bojovaly soucasne se zivymi bytostmi i se svymi kovovymi ‚bratry‘, rozumnymi automaty. Bojovaly tedy na dvou frontach zaroven a potiraly vsechny adaptacni mechanismy zivych organismu i kazdy projev inteligence rozumnych stroju. Vysledkem takovych boju trvajicich miliony let musi byt neobycejna vsestrannost a dokonalost v nicive cinnosti. Obavam se, ze k jejich zdolani bychom je museli znicit prakticky vsechny, a to je temer nemozne…“
„To je vas nazor?“
„Ano. Kdybychom soustredili prostredky, mohli bychom samozrejme znicit celou planetu… ale to prece neni nasim ukolem, nemluve uz o tom, ze nam na to nestaci sily. Situace je opravdu vyjimecna, alespon ja ji tak vidim, vzdyt my jsme vlastne intelektualne silnejsi. Ty mechanismy nelze povazovat ani v nejmensim za myslici, jsou pouze dokonale prizpusobeny podminkam planety… k niceni vseho, co je rozumne, nebo lepe receno, vseho, co je zive. Ony samy jsou naproti tomu nezive. Proto to, co je pro ne porad jeste neskodne, muze byt pro nas vrazedne.“
„Odkud vsak berete jistotu, ze nemaji rozum?“
„Mohl bych se vymlouvat, ale reknu vam, ze jestli jsem si vubec necim jist, pak je to prave tohle. Proc nejsou rozumne? Kdyby byly, uz davno by se s nami vyporadaly. Kdyz postupne promyslite vsechny udalosti na Regis od okamziku naseho pristani, vsimnete si, ze jednaji bez nejakeho strategickeho planu. Utoci pripad od pripadu.“
„Nu… zpusob, jakym zbavily Regnara spojeni s nami, a potom utok na pruzkumne stroje…“
„Delaji proste to, co delaly pred tisiciletimi. Vsechny vyssi automaty, ktere vyhubily, se urcite dorozumivaly prave radiovymi vlnami. Znemoznit tuto vymenu informaci, prerusit spojeni, to byl jeden z jejich prvnich ukolu. Reseni se nabizelo samo, protoze kovovy mrak, dokonale odrazi radiove vlny. Co mame delat dal? Musime chranit sebe i automaty, nase stroje, bez nichz bychom byli nemozni — mechanismy planety naproti tomu manevruji naprosto svobodne, maji prakticky nevycerpatelne zdroje energie, kdyz jich cast znicime, mohou se zase rozmnozit a krome toho jim nemohou ublizit zadne prostredky zhoubne pro zive tvory. Budeme muset nezbytne pouzit nasich nejucinnejsich prostredku: uderit antihmotou… ale znicit timto zpusobem vsechny neni mozne. Vsiml jste si, jak si pocinaji pri napadeni? Proste se rozsypou… Krome toho se musime stale chranit clonou, coz omezuje nasi strategii, kdezto ony se mohou libovolne rozdrobit, pohybovat z mista na misto… a kdybychom je znicili na tomto kontinente, prestehuji se na jiny. To vsak neni nas ukol — znicit je vsechny. Domnivam se, ze musime odletet.“
„Ach tak.“
„Ano. Ponevadz za protivniky mame nepochybne apsychicke vytvory nezive evoluce, nemuzeme resit problem v kategoriich pomsty ci odplaty za Kondora, za osud jeho posadky. Bylo by to totez, jako zbicovat ocean za to, ze potopil lod s lidmi.“
„V tom, co rikate, by bylo hodne pravdy, kdyby tomu tak opravdu bylo,“ rekl Horpach a vstal. Oprel se obema rukama o pokreslenou mapu. „Je to vsak koneckoncu hypoteza a nemuzeme se vratit s hypotezami. Potrebujeme jistotu. Ne pomstu, ale jistotu. Dukladnou diagnozu, fakta. Jestlize je ziskame, jestlize budu mit v kontejnerech Nepremozitelneho vzorky te letajici mechanicke fauny, pokud opravdu existuje, samozrejme uznavam, ze uz tu nemame co pohledavat. Pak bude veci Baze urcit dalsi postup. Neni mimochodem zadna zaruka, ze tito tvorove zustanou na planete, snad se budou vyvijet dal a nakonec ohrozi i kosmicke lety v teto oblasti galaxie.“
„I kdyby k tomu melo dojit, nebude to drive nez za statisice ci spise miliony let. Stale se obavam, astrogatore, ze uvazujete tak, jako bychom stali proti myslicimu protivnikovi. To, co bylo kdysi nastrojem rozumnych bytosti, se po jejich zahube osamostatnilo a behem milionu let se vlastne stalo soucasti prirodnich sil planety. V oceane zustal zivot, protoze tam mechanicka evoluce nepronikla, tomuto zivotu vsak nedovoli vystoupit na pevninu. Tim lze vysvetlit mensi obsah kysliku v atmosfere — vytvareji jej oceanske rasy — i vzhled kontinentu. Je to poust, vzdyt tyto mechanismy nic nebuduji, nemaji zadnou civilizaci, nemaji vubec nic krome sebe, nevytvareji zadne hodnoty: proto je musime povazovat za prirodni silu. Priroda take netvori zadne hodnoty. Tyto vytvory jsou proste samy sebou, existuji a jednaji tak, aby tato existence pokracovala…“
„Jak vysvetlujete zahubu letounu? Chranilo ji silove pole…“
„Silove pole lze znicit jinym silovym polem. Ostatne k tomu, astrogatore, aby byla ve zlomku vteriny vymazana cela pamet obsazena v lidskem mozku, musi kolem hlavy pusobit magneticke pole takove intenzity, jake bychom tezko realizovali i my pomoci prostredku, ktere mame na palube. Byly by k tomu treba giganticke transformatory, elektromagnety…“
„Myslite, ze to vsechno maji?“
„Kdepak, vubec ne! Nemaji nic. Jsou proste cihlami, z nichz se v potrebnem okamziku stavi to, co je nutne. Prichazi signal: Nebezpeci! Objevilo se neco, co signalizovaly napriklad zmeny elektrostatickeho pole… volny roj se okamzite sklada do jakehosi ‚mrakomozku‘ a burcuje se jeho spolecna pamet: Takove bytosti tu uz byly, postupovalo se proti nim tak a tak, takze zahynuly… a opakuji onen zpusob postupu…“
„Dobra,“ rekl Horpach, ktery stareho biologa uz delsi dobu neposlouchal. „Odkladam start. Svolame poradu;
