neduverive, ale kdyz mu studeny ranni vzduch naplnil plice, zrychlil chuzi, snazil se nemyslet na nic jineho nez na tento pochod pres pisecne duny, do nichz obcas zapadl az po kolena. Byl trochu jako opily, ale nevedel, zda je to ucinkem plynu v atmosfere nebo proste unavou. Vypocital si, ze pri rychlosti ctyri kilometry za hodinu dorazi ke korabu v jedenact dopoledne.
Snazil se urcit sve tempo na krokomeru, ale nedarilo se mu to. Obrovsky stribrity pas Mlecne drahy rozdeloval oblohu na dve nestejne casti. Tak uz privykl nepatrnemu svetlu hvezd, ze se mohl vyhybat nejvetsim dunam. Brodil se stale dal, az na pozadi horizontu postrehl podivne utvareny prostor bez hvezd, jakousi hranatou siluetu. Jeste si ani neuvedomil, co to je, a uz miril tim smerem. Rozbehl se, boril se stale hloubeji, ale nevnimal to. Nakonec narazil rukama naprazenyma jako slepec na tvrdy kov. Byl to prazdny terenni vuz, snad jeden z tech, ktere vyslal Horpach vcera rano, snad nejaky jiny, zapomenuty Regnarovou skupinou; nepremyslel o tom, proste stal, oddechoval a objimal stroj obema rukama. Unavou klesal k zemi. Moci tak ulehnout vedle stroje, usnout a teprve rano ve slunecnim svetle pokracovat v ceste…
Pomalu se vysplhal nahoru na pancir, po hmatu nalezl paku pristroje a otevrel jej. Rozsvitilo se svetlo. Sesinul se na sedadlo. Ted uz vedel, ze je omamen, urcite se otravil tim plynem, nebot nemohl nalezt starter, nepamatoval si jeho umisteni, nevedel nic… Nakonec ruka sama nalezla prislusny spinac a stiskla jej, motor lehce zakvilel a rozbehl se. Odkryl vicko gyrokompasu, presne znal uz jen jedno cislo, zpatecni kurs. Vuz jel chvili potme, Rohan zapomnel, ze ma reflektory…
V pet hodin byla jeste tma. Nahle spatril v dalce primo pred sebou, uprostred bilych a namodralych hvezd jednu rubinovou, ktera visela nizko nad obzorem. Zamrkal. Cervena hvezda…? Takove neexistuji… Zdalo se mu, ze vedle nej nekdo sedi, urcite Jarg, chtel se ho zeptat, co to muze byt za hvezdu, kdyz se nahle vzpamatoval. Bylo to vrcholove svetlo hvezdoletu. Jel primo k te rubinove kapicce v mracich, ktera pomalu stoupala, az se zmenila v jasne svitici kouli, v jejimz jasu se leskl povrch pancire. Mezi ciferniky zamrkalo cervene oko a ozval se zvonek signalizujici blizkost siloveho pole. Rohan vypnul motor. Stroj sjel po uboci duny a zastavil se. Rohan si nebyl jist, zda dokaze opet nasednout, opusti-li vuz. Sahl tedy do prihradky, vynal z ni raketovou pistoli, a ponevadz ji neudrzel bez chveni, oprel loket o paku, druhou rukou ho pridrzel a stiskl spoust. Do tmy vyrazila oranzova stuha. Jeji kratky let prerusil vybuch, jak zasahla silovou clonu, pruzracnou jako sklo. Strilel ranu za ranou, az udernik klapl naprazdno. Nemel uz naboje. Ostatne ho uz zpozorovali, nejdrive strhla poplach urcite sluzba v ridici kabine, nebot temer soucasne zazarily pod spickou korabu dva velke reflektory, bilymi jazyky olizly pisek a protaly se na jeho voze. Soucasne se rozsvitila svetla na rampe a v nich jako studeny plamen zazarila konstrukce osobniho vytahu. Schudky se okamzite zaplnily bezicimi lidmi, na dunach pobliz zadi vzplanuly reflektory, otacely se a pohybovaly sloupy svetel. Nakonec se rozsvitila rada namodralych ohynku, ktere vyznacily pruchod v obvodu.
Rohanovi vypadla pistole z ruky. Ani nevedel, kdy vylezl z vozu a sklouzl po boku stroje. Sel nejistym, prehnane dlouhym krokem, neprirozene vzprimen a zatinal pesti, aby ovladl nesnesitelne chveni prstu. Kracel primo k dvacetipatrovemu hvezdoletu, ktery se rysoval v zaplave svetel na pozadi blednouciho nebe tak nehybne a majestatne, jako by byl opravdu nepremozitelny.
