nevnimal ho. „To bylo ve vesmiru…“
„Ano, vzpominam si! Ze me to nenapadlo!“ vykrikl vzrusenym hlasem neurofyziolog. „Amnezie po magnetickem uderu, ze?“
„Ano.“
„Nikdy jsem takovy pripad nevidel. Znam je pouze teoreticky. To se stavalo kdysi davno, kdyz se velkou rychlosti proletelo silnymi magnetickymi poli?“
„Ano — za jistych podminek. Intenzita pole neni ani tak dulezita jako jeji gradient a rychlost probihajici zmeny. Jestlize jsou v prostoru velke gradienty a meni se skokem — pristroje je na dalku objevi. Drive takove pristroje neexistovaly.“
„Pravda…,“ opakoval lekar. „Pravda… Ammerhatten delal takove experimenty na opicich a kockach. Vystavoval je pusobeni mohutnych magnetickych poli, az ztracely pamet…“
„Ano, souvisi to nejak s elektrickymi impulsy mozku…“
„Ale v tomto pripade,“ uvazoval nahlas Sax, „mame krome Gaarbova hlaseni vypovedi vsech jeho lidi. Silne magneticke pole… to musi mit snad statisice gaussu?“
„Statisice jsou malo. Musi to byt miliony,“ rekl suse astrogator. Teprve ted se jeho zrak zastavil na Rohanovi.
„Pojdte dal a zavrete dvere.“
„Miliony? Ze by nase pristroje takove pole neobjevily?“
„Kdyby bylo zkoncentrovano ve velmi malem prostoru, kdyby melo, rekneme, objem jako tento globus a kdyby bylo zvenci odstineno…,“ odvetil Horpach.
„Jinymi slovy, kdyby Kertelen strcil hlavu mezi poly gigantickeho elektromagnetu…?“
„To by nestacilo. Pole musi oscilovat s urcenou frekvenci.“
„Ale tam nebyl zadny elektromagnet, zadny stroj, nic krome tech rezavych ulomku, pouze vodou vyhloubena udoli, sterk a pisek…“
„A jeskyne,“ namitl mekce, zdanlive lhostejne Horbach.
„A jeskyne… myslite, ze ho nekdo vtahl do takove jeskyne, kde byl magnet — ne, to prece…“
„A jak to tedy vysvetlite?“ zeptal se velitel tonem, jako by se mu ten rozhovor uz zprotivil. Lekar mlcel.
Ve tri ctyricet v noci zaplnil vsechny sekce Nepremozitelneho tahly zvuk poplasnych signalu. Lide s klenim vyskakovali z luzek, v behu se oblekali a spechali na sva mista. Rohan se ocitl v ridici kabine pet minut pote, co se ozvalo zvoneni. Astrogator tam jeste nebyl. Priskocil k hlavni obrazovce. Cernou noc rozjasnovalo na vychode mraveniste bilych zablesku. Vypadalo to tak, jako by na raketu utocil roj meteoritu vychazejici z jednoho radiantu. Pohledl na kontrolni ukazatele pole. Automaty programoval sam, nemohly tedy reagovat na dest nebo pisecnou bouri. Z pouste, ktera nebyla videt, neco letalo a rozstrikovalo se jako koralky ohnivymi vybuchy na povrchu pole a zahadne strely odskakovaly v zarivych parabolach nebo stekaly po vypoukle energeticke clone. Vrcholy dun se vynorovaly na okamzik ze tmy a opet mizely; rucicky ciferniku line kmitaly: efektivni energie, spotrebovavana Diracovymi emitory k zastaveni zahadneho bombardovani, byla pomerne mala. Kdyz uslysel za zady velitelovy kroky, pohledl Rohan na udaje spektroskopickych pristroju.
„Nikl, zelezo, mangan, barylium, titan,“ precetl z jasne osvetlene tabule astrogator, kdyz stanul vedle nej. „Velice rad bych vedel, co to vlastne je.“
„Dest kovovych castic,“ rekl pomalu Rohan. „Zda se, ze jejich rozmery musi byt male…“
„Rad bych si je prohledl zblizka…“ zabrucel velitel. „Co myslite, riskneme to?“
„Vypnout pole?“
„Ano. Na zlomek vteriny. Mala cast se jich dostane do chranene casti a zbytek oddelime, az zase zapojime pole…“
Rohan dlouhou dobu neodpovidal.
„Mozne by to bylo,“ ozval se konecne vahavym hlasem. Avsak driv nez velitel dosel k ridicimu pultu, svetelkujici mraveniste zhaslo stejne nahle jako se objevilo a nastala takova tma, jakou znaji pouze planety bez mesicu, krouzici daleko od centralnich hvezdokup galaxie.
„Lov se nam nepodaril,“ zabrucel Horpach. Chvili stal s rukou na hlavnim vypinaci, potom pokynul Rohanovi hlavou a odesel. Jecivy zvuk signalu odvolavajicich poplach naplnil vsechny sekce. Rohan vzdychl, jeste jednou se podival na obrazovky zahalene cernou tmou a sel spat.
MRAK
Zacinali uz planete privykat — jeji nemenne poustni tvarnosti s nepatrnymi smouhami rozplyvajicich se oblak, mezi nimiz i ve dne prosvitaly hvezdy. Sumotu pisku pod nohama a pod koly vozu, cervenemu slunci, jehoz paprsky byly mnohem jemnejsi nez na Zemi, takze na hole kuzi bylo misto tepla citit jen jeho nemou pritomnost. Rano vyjizdely skupiny do terenu, kazda svym smerem, energoboty mizely kolebave jako nemotorne lodky mezi dunami, a kdyz se prach usadil, zbytek posadky Nepremozitelneho hovoril o tom, co bude k obedu, co rekl dnes radarovy bocman spojovemu, nebo vzpominali, jak se jmenoval pilot, ktery pred sesti lety prisel o nohu pri nehode na navigacnim satelitu Terra 5. Tak sedeli a povidali na prazdnych kanystrech pod hvezdoletem, jehoz stin se jako rucicka gigantickych slunecnich hodin otacel a soucasne prodluzoval, az se dotkl linie energobotu. V tom okamziku zacali vstavat a vyhlizet navratilce. Ty zase, kdyz se objevili, hladovi a unaveni, opoustelo nahle vzruseni, v nemz je udrzovala jejich prace v kovovem spalenisti „mesta', a dokonce i skupina Kondora uz po tydnu prestala ohlasovat senzacni novinky asi toho druhu, ze se v nalezenych pozustatcich podarilo rozpoznat nektereho znameho cloveka. To, co bylo v prvnich dnech zdrojem hruzy, po privezeni z Kondora peclive zabalili (jak jinak nazvat onen proces svedomiteho ukladani vsech zachovalych lidskych pozustatku do hermetickych nadob, ktere putovaly na dno lodi) a odstranili. Misto ocekavane ulevy se vsak lide, nadale prosevajici pisek kolem Kondora a patrajici v jeho mistnostech, zacali nudit, jako by zapomneli na to, co potkalo jeho posadku, a zabyvali se shromazdovanim nesmyslnych drobnosti, ktere zbyly po nezijicich majitelich. Tak privazeli misto dokumentu, ktere by vysvetlily tajemstvi zahuby, hned nejakou starou harmoniku, tu zas cinsky hlavolam, a tyto predmety, zbavene mysticke prisernosti sveho puvodu, kolovaly a stavaly se jakymsi spolecnym vlastnictvim posadky.
Rohan, ktery by nikdy neveril, ze je neco takoveho mozne, se uz po tydnu choval stejne jako ostatni. Pouze nekdy, kdyz byl sam, kladl si otazku, proc tu vlastne je, a tehdy citil, ze cela jejich cinnost, veskera namaha, ten komplikovany proces vyzkumu, prosvecovani, sbirani vzorku, vrtani skalnich vrstev, ztizeny tim, ze museli neustale dodrzovat treti stupen, otvirani a zavirani poli, namirene lasery, stala opticka kontrola, stale pocitani, mnohokanalove spojeni, ze to vsechno je jen velky sebeklam. Ze ve skutecnosti pouze cekaji na nejakou novou udalost, nove nestesti a pouze predstiraji, ze tomu tak neni. Zpocatku se kazde rano shromazdovali pred osetrovnou Nepremozitelneho lide, aby vyslechli zpravu o Kertelenove stavu. Byl pro ne nejen obeti zahadneho utoku, ale zaroven jakousi nelidskou bytosti, tvorem odlisnym od nich od vsech. Jako by nahle uverili ve fantasticke pohadky a domnivali se, ze je mozne zmenit cloveka, jednoho z nich, nepratelskymi cizimi silami planety v priseru. Ve skutecnosti byl pouze zmrzacen; nakonec se ukazalo, ze jeho mozek, stejne prazdny jako u novorozenete, prijima znalosti, ktere mu predavaji lekari, a postupne se zacal ucit mluvit; z osetrovny uz nedolehalo lidskemu hlasu nepodobne knuceni, strasne proto, ze nesmyslne breptani nemluvnete se dralo z hrdla dospeleho muze. Kertelen uz po tydnu zacal vyslovovat prvni slabiky a poznaval lekare, ackoliv nedokazal vyslovit jejich jmena.
Na zacatku druheho tydne zajem o jeho osobu opadl, kdyz lekari prohlasili, ze o okolnostech nestesti nebude moci nic rici ani po navratu do normalniho stavu, ci spise az skonci podivna, trebaze nutna vychova.
Mezitim prace pokracovaly. Hromadily se plany „mesta', podrobnosti konstrukci jeho „kerovitych pyramid', ackoliv jejich funkce zustavala dale tajemstvim. Kdyz astrogator usoudil, ze dalsi pruzkum Kondora nic neprinasi, prerusil jej. Korab sam museli nechat na miste, protoze oprava povrchu presahovala moznosti inzenyru. Krome toho tu bylo mnoho dulezitejsich praci. Stahli tedy k Nepremozitelnemu vsechny energoboty, transportery, vozy i ruzne pristroje a vrak Kondora — po tak dukladnem vyprazdneni se vlastne stal vrakem — hermeticky uzavreli. Utesovali se, ze za cas oni sami nebo nektera nasledujici expedice dopravi hvezdolet do materskeho pristavu. Horpach potom prevedl skupinu Kondora na jih, kde se pripojila stejne jako Regnarova skupina ke Gallagherove vyprave. Rohan byl nyni hlavnim koordinatorem vsech vyzkumu a Nepremozitelneho opoustel pouze na kratkou dobu a ne kazdy den.
