naivni nadeje, ze nic nebylo receno, ze to, co preslo z oci do oci, muze zaprit. Muze namitnout, ze je to nedomyslene — prece chapal a citil, ze mu to Horpach sam nikdy nenavrhne. Ale ten to videl, videl vsechno. Sedeli bez hnuti. Horpachuv pohled zjihl. Uz nevyjadroval ocekavani ani nalehavost, ale jen soucit. Jako kdyby rikal: „Rozumim. Dobra. Jak chces.“ Velitel zavrel oci. Jeste chvili a vsechno nevyslovene by zmizelo a oba by se mohli chovat tak, jako kdyby se vubec nic nestalo. Ale ten odvraceny pohled rozhodl. Rohan uslysel vlastni hlas.
„Pujdu,“ pronesl.
Horpach tezce vydechl, ale Rohan, zachvaceny panikou, kterou v nem vyvolalo jeho vlastni slovo, si toho nevsiml.
„Ne,“ rekl Horpach. „Takhle nepujdes.“
Rohan mlcel.
„Nemohl jsem ti to rici…,“ pokracoval astrogator. „Ani hledat dobrovolnika. Nemam pravo. Ale ted uz sam chapes, ze takhle nemuzeme odletet. Pouze jediny osamely clovek tam muze jit… a vyvaznout. Bez prilby, bez vozu, beze zbrani.“
Rohan ho stezi slysel.
„Vysvetlim ti svuj plan. Premyslej o nem. Muzes ho zavrhnout, protoze vsechno stale jeste zustava mezi nami dvema. Predstavuji si to tak: Kyslikovy pristroj ze silikonu. Zadny kov. Poslu tam dva vozy, bez lidi. Pritahnou k sobe mrak, ktery je znici. V teze dobe pojede treti vuz. S clovekem. To je nejvetsi riziko: je treba prijet co nejbliz, aby se neztracel cas pochodem pres poust. Zasoba kysliku bude stacit na osmnact hodin. Mam tu fotogramy celeho kanonu i okoli. Myslim, ze nema cenu postupovat dosavadni cestou, ale prijet co nejblize k severnimu okraji planiny a odtud sejit pesky po skalach dolu do horni casti kanonu. Jestli vubec nekde jsou, tedy jen tam. Jen tam se mohli zachranit. Teren je tezko schudny, plny jeskyn a rozsedlin. Kdybys nasel vsechny, nebo alespon nektereho z nich…“
„Prave. Jak je odvezu?“ zeptal se Rohan, ktery pocitil osten vzdorovite satisfakce. V tomto bode mel plan slabinu. Jak lehce jej Horpach obetoval…
„Budes mit prislusny mirne omamny prostredek. Neco takoveho existuje. Samozrejme jej pouzijes jen tehdy, kdyz nalezeny nebude chtit jit dobrovolne. Nastesti nemohou v tom stavu chodit…“
Nastesti…, pomyslel si Rohan. Sviral pod stolem pesti a snazil se, aby to Horpach nepostrehl. Vubec se nebal. Jeste ne. Vsechno bylo prilis neskutecne…
„V pripade, ze by se mrak o tebe zajimal, musis nehybne ulehnout na zem. Uvazoval jsem o nejakem preparatu pro takovy pripad, ale ucinkoval by s prilis velkym zpozdenim. Zustava pouze ta ochrana hlavy, ten proudovy simulator, o kterem mluvil Sax…“
„Copak uz neco takoveho mame?“ zeptal se Rohan. Horpach pochopil skryty smysl teto otazky. Zachoval vsak klid.
„Ne. Ale muzeme ho vyrobit za hodinu. Sitka ukryta ve vlasech. Generator proudovych rytmu se zasije do limce kombinezy. Ted… dam ti hodinu casu. Dal bych ti vic, ale s kazdou dalsi hodinou se nadeje na jejich zachranu zmensuje. I tak je nepatrna. Kdy se rozhodnes?“
„Uz jsem se rozhodl.“
„Nesmysl. Neslysis, co ti rikam? To predtim bylo proto, abys pochopil, ze nemuzeme jeste startovat…“
„Vzdyt vite, ze stejne pujdu…“
„Nepujdes, kdyz ti to nedovolim. Nezapominej, ze jsem tu stale jeste velitelem. Je pred nami ukol, pri kterem nelze brat ohled na nici ctizadost.“
„Chapu,“ rekl Rohan. „Nechcete, abych to citil jako donuceni…? Dobra. A proto… plati pro tento rozhovor stale jeste nase umluva?“
„Ano.“
„Chci tedy vedet, co byste delal na mem miste. Vymenime si role…“
Horpach chvili mlcel.
„A kdybych ti rekl, ze nepujdu?“
„Tak nepujdu ani ja. Vim vsak, ze povite pravdu…“
„Tak nepujdes? Opravdu? Ne, ne… vim, ze to neni treba…“
Astrogator vstal. Vstal i Rohan.
„Neodpovedel jste mi.“
Astrogator se na nej dival. Byl vyssi a rozlozitejsi. Jeho oci nabyly tehoz unaveneho vyrazu jako na zacatku rozhovoru.
„Muzes jit,“ rekl. Rohan se automaticky naprimil a zamiril ke dverim. Tu astrogator udelal gesto, jako by ho chtel zadrzet, uchopit za ramena, ale Rohan si toho nevsiml. Odesel a Horpach zustal nehnute stat u zavirajicich se dveri, a stal tak dlouho.
NEPREMOZITELNY
Prvni dva vozy sjely z rampy za usvitu. Stinne svahy dun byly jeste cerne, plne nocni tmy. Pole se otevrelo, uvolnilo strojum cestu a zase se uzavrelo; zazarilo pritom bledemodrymi svetly. Na zadnim sedadle tretiho vozu, stojiciho u zadi korabu, sedel Rohan v kombineze, bez prilby, bez ochrannych bryli, pouze s malou maskou kyslikoveho pristroje na ustech. Sepjatyma rukama objimal kolena, protoze tak nejlepe videl na poskakujici rucicku stopek.
V leve naprsni kapse kombinezy mel ctyri ampulky injekci, v prave kapse ploche tablety vyzivneho koncentratu, kapsy kalhot zaplnovaly drobne pristroje: rentgenometr, maly magneticky indikator, kompas a mikrofotogrammetricka mapa terenu, velka jako pohlednice, kterou musel prohlizet silnou lupou. Byl nekolikanasobne opasan tenkym lanem z umeleho vlakna a cely jeho oblek byl zbaven prakticky vsech kovovych casti. Dratenou sitku, kterou mel ukrytou ve vlasech, vubec necitil — jedine kdyz pohyboval kuzi na hlave. Nepocitoval ani, ze v ni probiha proud, mohl vsak kontrolovat cinnost mikrovysilace vsiteho do limce, kdyz prilozil prst na to misto: tvrdy valecek pravidelne tikal a jeho puls se dal sledovat dotykem.
Na vychode zrudl pruh oblohy, zdvihl se vitr a stihal pisecne vrcholky dun. Zubaty okraj krateru, tvorici obrys obzoru, zvolna tonul v cervene zaplave. Rohan zvedl hlavu: nemel mit s korabem oboustranne spojeni, nebot zapojena vysilacka by ho okamzite prozradila. V uchu vsak mel prijimac velky jako pecku; Nepremozitelny mu mohl — alespon obcas — posilat svoje signaly. Prave ted pristroj hovoril. Rohanovi pripadalo, ze hlas zni uvnitr jeho hlavy.
„Pozor, Rohane. Tady Horpach… indikatory zaznamenavaji vzrust magneticke aktivity. Vozy jsou uz pravdepodobne u mraku… vysilam sondu…“
Rohan hledel na rozjasnujici se nebe. Nepostrehl start rakety, ktera se nahle vznesla kolmo vzhuru, zanechala za sebou slaboucky pas bileho dymu, ktery zaclonil spicku korabu, a zavratnou rychlosti zamirila na severovychod. Minuty ubihaly. Jako posazena na cimburi krateru, objevila se uz polovina kotouce stareho slunce.
„Nevelky mrak napadl prvni vuz…,“ ozval se v jeho hlave hlas. „Druhy postupuje zatim bez prekazek… prvni se blizi ke skalni brane… pozor! V teto chvili jsme ztratili nad nim kontrolu. Optickou take — mrak jej zakryl. Druhy prijizdi do zatacky u seste soutesky… neni atakovan… ted to zacalo! Ztratili jsme kontrolu i nad druhym. Uz ho zakryly… Rohane! Pozor! Vyjedes za patnact vterin — od teto chvile budes postupovat podle vlastniho uvazeni. Zapinam startovni automat — mnoho zdaru…“
Horpachuv hlas se necekane vzdalil. Nahradil ho mechanicky tikot odpocitavajici vteriny. Rohan se uvelebil pohodlneji, zaprel se nohama a zady se oprel o smycku kabelu, pripevnenou zvenci k zabradli. Lehky stroj se nahle zachvel a plynule se rozjel vpred. Horpach zadrzel celou posadku v korabu, Rohan mu byl za to skoro vdecny — nesnesl by nejake louceni. Protoze se tiskl k poskakujicimu sedatku, videl pouze obrovsky, pomalu se zmensujici trup Nepremozitelneho. Modravy svit, ktery se na chvili objevil na svazich dun, jej upozornil, ze prave prekonava hranici siloveho pole. Hned nato rychlost vzrostla a pneumatikami zvireny rudy oblak mu zakryl vyhled; jen stezi rozpoznal nad nim prosvitajici nebe. Nebylo to prilis stastne reseni — mohl byt napaden a ani by o tom nevedel. Prestoze byla planovana jizda vsede, obratil se a povstal. Stal a drzel se zabradli, takze se mohl divat pres plochy vrsek prazdneho stroje na ubihajici poust. Vuz jel maximalni rychlosti, poskakoval a obcas se propadal, takze se
