4. cervna 78. DOVRSENI OPERACE
Kdyz Lev Abalkin vysel z budovy Komkonu-2, vydal se pomalu, bezstarostnym krokem ulici Rudych javoru, vstoupil do kabiny poulicniho videofonu a s kymsi hovoril. Rozhovor trval neco pres dve minuty, nacez Lev Abalkin stejne pomalu, s rukama zalozenyma za zady zahnul na bulvar a usadil se na lavicce vedle pomniku s bustou Strogova.
Nedelal jsem si samozrejme zadne iluze, ze se mi podarilo zustat nezpozorovan. On urcite vedel, ze ho nespoustim z oci, a zrejme uz mel promysleno, Jak se me v pripade potreby zbavi. Ale to me netrapilo. V hlave mi lezel Admiral. Nechapal jsem, co ma za lubem.
Boze na nebi, rekl jsem si zmatene, vzdyt on ho chce zabit. Abalkin si tady sedi, a za hodinu ho Admiral zabije. To je prece jasne jako facka. Vzdyt Admiral prave proto na neho ceka v muzeu, aby tento film zhledl az dokonce, aby pochopil a na vlastni oci spatril, jak to vsechno probiha, jak si automat Poutniku hleda cestu, jak nachazi jantaritove pouzdro (ocima? cichem? sestym smyslem?), jak toto pouzdro otevira, jak vyndava svuj detonator, co se chysta s detonatorem udelat... jen chysta, nic vic, protoze v tomto okamziku stiskne Admiral spoust, dal uz se riskovat neda. A rekl jsem si: Tak to ne, tohle se nestane.
Neda se rici, ze bych byl do detailu promyslel vsechny dusledky sveho rozhodnuti. Mam-li byt uprimny, nepromyslel jsem je vubec. Vkrocil jsem do aleje a zamiril k Abalkinovi. Kdyz jsem k nemu pristoupil, pohledl na me ukosem a odvratil se. Sedl jsem si vedle neho.
„Ljovo,“ rekl jsem, „odejdete odtud. A hned.“
„Myslim, ze jsem zadal, abyste me nechali na pokoji,“ rekl puvodnim tichym a bezbarvym hlasem.
„Nenechaji vas na pokoji. Dospelo to uz prilis daleko. Pro nas uz nejste Ljova Abalkin. Ten uz neexistuje. Vy jste pro nas automat Poutniku.“
„A vy jste pro me banda idiotu silicich strachy.“
„Pripoustim,“ rekl jsem. „Ale prave proto byste mel odtud zmizet. Lette na Pandoru, zijte tam nekolik mesicu a dokazte jim, ze v sobe nenosite zadny program.“
„Ale proc?“ zeptal se. „Proc ja bych mel nekomu neco dokazovat? Abyste vedel, to je ponizujici.“
„Ljovo,“ presvedcoval jsem, „kdybyste se setkal s prestrasenymi detmi, bylo by pro vas ponizujici chvilku hopsat a delat legraci, abyste je uklidnil?“
Poprve se mi podival primo do oci. Dival se dlouho, temer bez mrkani, a ja pochopil, ze mi neveri jedine slovo. Vedle neho sedel idiot silici strachy a usilovne lhal, aby ho opet zahnal na okraj vesmiru, ale ted uz navzdycky, ted uz bez nadeje na navrat.
„Nema to cenu,“ pravil. „Prestante zvanit a nechte me na pokoji. Musim jit.“ Ohleduplne rozehnal veverky a vstal. I ja jsem se zvedl.
„Ljovo,“ rekl jsem. „Zabijou vas.“
„To neni tak jednoducha vec,“ rekl a vykrocil aleji.
Vydal jsem se vedle neho. A porad jsem mluvil. Zvanil jsem nejake nesmysly o tom, ze tohle neni pripad, kdy si clovek muze dovolit se urazet, ze je hloupe riskovat zivot jenom kvuli hrdosti, ze by se mel snazit ty stariky pochopit — zijou prece uz ctyricet let jako na jehlach... Bud mlcel, nebo odpovidal jizlivymi narazkami. Nekolikrat se dokonce usmal, moje chovani ho patrne pobavilo. Dosli jsme na konec aleje a zahnuli do Serikove ulice. Mirili jsme na namesti Hvezda.
Po ulicich uz chodilo pomerne dost lidi. To se mi nehodilo do planu, ale na druhou stranu to tak moc nevadilo. Cloveku se prece muze udelat na ulici nevolno a v takovych pripadech musi nekdo dopravit obcana, ktery ztratil vedomi, k nejblizsimu lekari... Zavezu ho na nas raketodrom, neni to daleko, jeste nez se staci vzpamatovat. Tam jsou kdykoli k dispozici dva nebo tri dozorci „prizraky“. Zavolam tam Glumovovou a vsichni tri zaletime na Zelenou Ruzenu, do meho stareho tabora. Cestou ji vsechno vysvetlim, kaslu na tajemstvi osobnosti Lva Abalkina... Tak. Tamhle pri chodniku stoji volny glyder. Presne to, co potrebuji...
Kdyz jsem prisel k sobe, spocivala moje hlava v teplem kline jakesi starsi zeny, pripadal jsem si jako na dne hluboke studny, shora na me hledely cizi znepokojene obliceje, kdosi vykrikoval, aby se lidi tolik nemackali a doprali mi vic vzduchu, pak zase mi nekdo jiny starostlive strkal k nosu jedovate pachnouci ampulku a jakysi rozvazny hlas rikal, ze neni duvodu se vzrusovat — cloveku se prece muze udelat na ulici nevolno.
Moje telo mi pripadalo jako dukladne nafouknuty balon, ktery se s tichym bzucenim pohupuje nizko nad zemi. Nic me nebolelo. Podle vseho jsem chytil docela obycejny direkt shora, v nezvykle pozici.
„Je to dobre, uz se probral, bude to v poradku...“
„Lezte, prosim, lezte, jen se vam udelalo zle.“
„Hned tu bude doktor. Vas pritel pro neho bezel.“
Sedl jsem si. Podepirali me v ramenou. V utrobach mi porad jeste zvonilo, ale hlavu jsem mel naprosto jasnou. Potreboval jsem vstat, ale zatim to nebylo v mych silach. Mezi spleti nohou a tel, ktera me obklopovala, jsem videl, ze glyder zmizel. A stejne nedokazal Abalkin dotahnout vec do konce. Stacilo, aby uderil o dva centimetry vic doleva, a nebyl bych se probral driv nez vecer. Bud se spatne trefil, nebo se u mne v poslednim okamziku objevil obranny reflex ...
Se svistivym zasumenim se opodal snesl glyder, vyskocil z neho vyzably muz a prodiral se davem s otazkami: „Co se tady stalo? Ja jsem lekar! Co se deje?“
Najednou jsem pocitil priliv sil! Vyskocil jsem, popadl ho za rukav, pristrcil ke starsi zene, ktera mi jeste pred chvili drzela hlavu a porad jeste klecela.
„Te zene je spatne, pomozte ji...“
Jazyk se mi nechtel hybat. Za ohromeneho ticha jsem se prodral ke glyderu, prevalil se pres okraj na sedadlo a zapnul motor. Jeste jsem zaslechl udiveny, protestujici vykrik: „No dovolte!“ a v tu chvili se prede mnou otevrelo namesti Hvezda zalite jarnim sluncem.
Vsechno to bylo jako v opakovanem snu. Jako pred sesti hodinami. Utikal jsem z jednoho salu do druheho, z jedne chodby do druhe, klickoval jsem mezi stojany a vitrinami, mezi sochami a maketami pripominajicimi nesmyslne mechanismy, mezi mechanismy a pristroji, pripominajicimi obludne sochy, jedine ze nyni bylo vsechno ozareno jasnym svetlem a ja byl sam, nohy se mi podlamovaly, a nebal jsem se, ze prijdu pozde, protoze jsem byl presvedcen, ze uz je stejne pozde.
Praskl vystrel. Neprilis hlasity, suchy vystrel z pistole. Zakopl jsem na rovine. Hotovo. Konec. Z poslednich sil jsem se znovu rozbehl. Vpravo prede mnou se mezi bizarnimi tvary mihla postava v bilem plasti. Grisa Serosovin, nazyvany Voloda. Taky pozde.
Treskly jeste dva vystrely, tesne po sobe... Ljovo, zabijou vas. — To neni tak jednoducha vec.... Vrazili jsme do kabinetu Maji Glumovove soucasne — Grisa i ja. Lev Abalkin lezel uprostred kabinetu na zadech. A Admiral, obrovity, trochu nahrbeny, s pistoli v odtazene ruce, se k nemu opatrne blizil drobnymi krucky. A z druhe strany, pridrzujic se obema rukama okraje stolu, se k Abalkinovi sunula Maja Glumovova.
Mela nehybny, naprosto lhostejny oblicej, jeji oci se hrozive, neprirozene sbihaly u korene nosu.
Safranova ples a mirne povisla Admiralova tvar obracena ke mne byla poseta velkymi krupejemi potu. Vznasela se stiplava, nakysla, nemistna vune spaleneho strelneho prachu. A bylo ticho.
Lev Abalkin jeste zil. Prsty jeho prave ruky bezmocne a tvrdosijne hrabaly po podlaze, jako by se snazily dosahnout na kotouc detonatoru lezici pouze centimetr od nich. Na kotouc detonatoru oznaceny snad stylizovanym pismenem ?, snad japonskym hieroglyfem sandzu. Pristoupil jsem k Abalkinovi a usedl vedle neho na bobek. (Admiral na me varovne houkl.) Abalkin hledel skelnatyma ocima do stropu. Oblicej mel posety sedymi skvrnami, usta potrisnena krvi. Sahl Jsem mu na rameno. Zkrvavene rty se pohnuly a Abalkin pronesl: „U dveri stala zviratka mala...“
„Ljovo,“ promluvil jsem.
„U dveri stala zviratka mala,“ opakoval uminene. „U dveri stala…“
Teprve v tu chvili Maja Toivovna vykrikla.
