to nedozvime. Jedinou nadeji zustava, ze pri svych blaznivych, chaotickych krocich budeme delat veci, s nimiz tamti nepocitali. Nemohli prece predvidat vsechno. To nemuze nikdo. A presto se pokazde, kdyz se k nejakemu cinu rozhoduji, pristihnu pri myslence, ze asi prave tohle ode mne cekali, takze bych to v zadnem pripade nemel udelat. Dospel jsem tak daleko, ze se ja, stary pitomec, raduju, ze jsme ten proklety sarkofag neznicili hned prvni den... Tagorci ho znicili — a podivej se ted na ne! Uvizli v desive slepe ulicce... Snad je to prave nasledek toho pry nejrozumnejsiho, nejracionalnejsiho cinu, ktereho se dopustili pred sto padesati lety... A kdyz to vezmu z druhe strany, oni sami si ve slepe ulicce nepripadaji! To je slepa ulicka z naseho, lidskeho hlediska! Zatimco oni ze sveho hlediska se vsestranne rozvijeji, ziji si blaze a urcite se domnivaji, ze za to vdeci onomu vcasnemu radikalnimu rozhodnuti... Nebo si vem tohle: rozhodli jsme se nepustit rozkurazeneho Abalkina k detonatorum. Ale co kdyz prave tohle od nas cekali?“ Polozil si holou lebku do dlani a zavrtel hlavou.
„Jsme vsichni unaveni, Maku,“ pronesl pomalu. „Boze, jak my jsme unaveni! Uz na tohle tema nedokazeme ani uvazovat. Unava v nas probouzi lehkomyslnost, takze si stale casteji rikame: Ale, nejak to dopadne... Driv byl Gorbovskij v mensine, ale ted uz sedmdesat procent lidi z komise prevzalo jeho domnenku: Brouk v mravenisti... Ach, to by byla nadhera! Jak rad bych tomu veril! Moudri strejcove z ciste vedecke zvedavosti vstrci do mraveniste brouka a s obrovskou svedomitosti zaznamenavaji vsechny nuance mravenci psychologie, vsechny detaily jejich socialni struktury... A mravenci jsou vydeseni, mravenci litaji sem a tam, hrozne si to berou, jsou ochotni polozit zivoty za rodnou hromadu a netusi chudackove, ze brouk nakonec sleze z mraveniste a pujde si dal svou cestou a nikomu z nich ani trochu neublizi... Chapes to, Maku? Ani trochu! Neblaznete, mravenci! Vsechno dobre dopadne... Ale co kdyz tohle neni brouk v mravenisti, ale tchor v kurniku? Vis, co to je, Maku — tchor v kurniku?“
A najednou vybuchl. Prastil pestmi do stolu, zabodl se do me zurivyma zelenyma ocima a zarval:
„Lumpove! Vzali mi ctyricet let zivota! Ctyricet let ze mne delaji mravence. Nemuzu myslet na nic jineho. Udelali ze mne zbabelce! Uskakuju pred vlastnim stinem, neverim vlastni omezene palici... No, co na me vyvalujes bulvy? Za ctyricet let budes zrovna takovy, a mozna driv, protoze udalosti se daji do pohybu! A poleti tak, jak jsme my starci vubec nepredpokladali, takze vsichni do jednoho pujdeme do penze, protoze to nezvladneme. A vsechno to padne na vas! Jenze vy to taky nezvladnete! Protoze vy...“
Odmlcel se. Nedival se na me, ale pres mou hlavu. A zacal pomalu vstavat od stolu. Otocil jsem se.
Na prahu, v otevrenych dverich, stal Lev Abalkin.
4. cervna 78. LEV ABALKIN IN NATURA
„Ljovo!“ pronesl Admiral prekvapene a dojate. „Kamarade! A my si muzeme nohy ubehat, jak vas hledame!“
Lev Abalkin ucinil lehky pohyb a v mziku stal u stolu. Byl to bez debaty pravy progresor nove skoly, profesional, a urcite patril mezi nejlepsi — musel jsem vynakladat vsechno usili, abych ho stacil sledovat.
„Vy jste Rudolf Sikorski, nacelnik Komkonu-2,“ rekl tichym, prekvapive bezbarvym hlasem.
„Ano,“ odpovedel Admiral a prijemne se usmival. „Ale proc tak oficialne? Sednete si, Ljovo...“
„Budu mluvit vstoje,“ rekl Lev Abalkin.
„Dejte pokoj, Ljovo, nac ty ceremonie? Sednete si, prosim, ceka nas dlouhy rozhovor, neni-liz pravda?“
„To neni,“ rekl Abalkin. Na me se ani nepodival. „Neceka nas dlouhy rozhovor. Nechci s vami mluvit.“
Admiral byl ohromen. „Jak to — nechcete?“ zeptal se nechapave. „Jste ve sluzbe, drahy, Jste povinen podavat hlaseni. Zatim porad nevime, co se stalo s Tristanem...“
„Jsem jednim z trinacti?“
„Ten Bromberg...,“ ulevil si Admiral rozmrzele. „Ano, Ljovo. Bohuzel, jste jednim z trinacti.“
„Je mi zakazano zdrzovat se na Zemi? Musim cely zivot zustat pod dohledem?“
„Ano, Ljovo. Je to tak.“
Abalkin se umel bajecne ovladat. Jeho oblicej byl naprosto nehybny, oci privrene, jako by vstoje drimal. Ale ja citil, ze pred nami stoji clovek v nejvyssi fazi zurivosti.
„Prisel jsem vam sdelit,“ prohlasil Abalkin stale tymz bezbarvym hlasem, „ze jste se k nam zachovali hnusne a hloupe. Znicili jste mi zivot a stejne jste niceho nedosahli. Prosim, abyste si uvedomil, ze ani vas dohled nestrpim a budu se ho nemilosrdne zbavovat.“
„Jako Tristana?“ zeptal se Admiral mimochodem.
Abalkin jako by tato slova neslysel. „Ja jsem vas varoval,“ rekl. „Takze si nestezujte. Mam v umyslu zit ted podle sveho a zadam, abyste se mi dal do zivota nevmesovali.“
„Dobra, nebudeme se vmesovat. Ale povezte mi, Ljovo, vam se vase prace nelibila?“
„Ted si budu praci vybirat sam.“
„Vyborne. Bajecne. A kdyz budete mit nejakou volnou chvilku, racte se laskave trochu zamyslet a zkuste si predstavit sebe na nasem miste. Jak byste to s nalezenci zaridil vy?“
Na nehybnem obliceji Lva Abalkina se mihlo cosi jako usmesek. „Tady neni o cem uvazovat,“ poznamenal. „Vsechno je jasne. Meli jste mi to rict a udelat ze mne sveho svedomiteho spojence...“
„A vy byste nam za par mesicu spachal sebevrazdu. Ono je to totiz strasne, Ljovo, uvedomovat si, ze jsem nebezpecim pro lidstvo, to hned tak kazdy neunese...“
„Nesmysl. Tohle vsechno jsou zvasty vasich psychologu. Ja jsem pozemstan! Kdyz jsem se dovedel, Ze je mi zakazano zit na Zemi, malem jsem se pomatl! Jen androidum je prece zakazano zit na Zemi. Pobihal jsem jako silenec, hledal dukazy, ze nejsem android, ze jsem mel detstvi, ze jsem pracoval s Hlavaky. Bali jste se, abyste mi nepomatli hlavu? Malem se vam to podarilo!“
„A kdo rekl, ze je vam zakazano zit na Zemi?“
„Neni to snad pravda?“ zeptal se Abalkin. „Je mi snad dovoleno tady zit?“
„Ted... nevim. Snad ano. Ale posudte sam, Ljovo. Na celem Saraksi vedel jediny Tristan, ze se nesmite vratit na Zemi. Jenze ten vam to rici nemohl... Nebo snad prece jen rekl?“
Abalkin mlcel. Jeho oblicej stale zustaval nehybny, ale na matne bilych tvarich vystoupily sede skvrny jako stopy stareho liseje — najednou se podobal pandejskemu dervicovi.
„No dobra,“ rekl po chvilce mlceni Admiral. S predstiranym soustredenim si prohlizel nehty. „Dejme tomu, ze vam to Tristan prece jen prozradil. Nevim sice, proc to udelal, ale dejme tomu. Proc vam tedy nerekl taky vsechno ostatni? Proc vam nerekl, ze jste nalezenec? Proc vam nevysvetlil duvody toho zakazu? Duvody totiz byly, a to velice vazne...“
Po Abalkinove sedem obliceji prebehlo pomale krecovite zachveni, cely oblicej jakoby zmekl — usta se pootevrela, oci se dosiroka rozevrely jako v udivu a ja jsem poprve zaslechl jeho dech.
„Nechci o tom mluvit...,“ prohlasil Abalkin hlasite a chraptive.
„To je velka skoda,“ rekl Admiral. „Pro nas je to totiz velice dulezite.“
„Pro me je dulezite jenom jedno,“ odsekl Abalkin. „Abyste me nechali na pokoji.“ Jeho oblicej opet ztvrdl, vicka poklesla, z tvari pomalu mizely sede skvrny. Admiral pokracoval docela jinym tonem:
„Ljovo, my vas samozrejme nechame na pokoji, ale snazne vas prosim, kdybyste najednou v sobe citil neco nezvykleho, nejaky neobvykly pocit... nejake divne myslenky... zkratka, kdybyste mel dojem, ze jste nemocen... snazne vas prosim, oznamte mi to. Nebo treba ne mne. Gorbovskemu. Nebo Komovovi. Koneckoncu i Brombergovi...“
Tu se k nemu Abalkin otocil zady a vykrocil ke dverim. Admiral za nim natahoval ruku a malem kricel:
„Ale okamzite! Dokud jste jeste pozemstan! Ja jsem se treba na vas provinil, ale Zeme za nic nemuze.“
„Oznamim, oznamim,“ rekl Abalkin pres rameno. „Vam osobne.“ Prosel dvermi a peclive za sebou zavrel.
Par sekund Admiral mlcel, obema rukama krecovite sviral operadlo kresla a napjate poslouchal. Pak polohlasne zavelel:
„Za nim. V zadnem pripade nespoustet z oci. Spojeni prostrednictvim naramku. Budu v muzeu.“
