4. cervna 78. DISKUSE O SITUACI
Vsechno toto a jeste mnoho jineho mi vypravel Admiral, kdyz jsme se teze noci vratili z muzea k nemu do pracovny.
Uz svitalo, kdyz sve vypraveni skoncil. Odmlcel se, tezce se zvedl a sel postavit na kavu.
„Muzes se ptat,“ zabrucel.
V tu chvili me naplnoval snad jen jeden jediny pocit — obrovska, hluboka litost nad tim, ze jsem se vsechno tohle dovedel, takze se ted toho budu muset ucastnit. Samozrejme, kdyby na mem miste byl kterykoli normalni clovek, zijici normalni zivot a vykonavajici normalni praci, prijal by tuto historii jako jednu z tech fantastickych a strasidelnych pohadek, ktere vznikaji primo na rozhrani mezi skutecnem a neskutecnem, dochazeji k nam zkomoleny a maji tu senzacni vlastnost, ze byt by byly sebestrasnejsi a sebedesivejsi, nemaji k nasi jasne a teple Zemi zadny vztah a nemohou nas kazdodenni zivot nijak podstatneji ovlivnit — tohle vsechno nekdo nekde nejak vzdycky zaridil, zarizuje to i ted a zaridi to i v budoucnosti.
Ja vsak nebyl normalnim clovekem v tomto smyslu slova. Byl jsem bohuzel prave jednim z tech, jehoz povinnosti bylo zarizovat. A chapal jsem, ze s timto tajemstvim na svych bedrech budu ted chodit az do konce zivota. Ze soucasne s tajemstvim jsem prevzal dalsi zodpovednost, o kterou jsem nestal a kterou jsem skutecne nepotreboval. Ze jsem od teto chvile povinen cinit nejaka rozhodnuti, cili musim nyni do nejmensich podrobnosti pochopit nejen to, co uz lide prede mnou pochopili, ale pokud mozno jeste vic. A tudiz zabrednout do tohoto tajemstvi, odporneho jako vsechna tajemstvi a snad jeste odpornejsiho nez ta ostatni, zabrednout do neho hloubeji nez dosud. A citil jsem k Admiralovi zvlastni detskou vdecnost, ze se az do posledniho okamziku snazil udrzet me pred branou tajemstvi. A vedle toho uminenou zlost na neho za to, ze me tam nakonec stejne neudrzel. „Dotazy nemas?“ zeptal se Admiral.
Vzpamatoval jsem se. „Vy se domnivate, ze program zacal pusobit a Abalkin zabil Tristana?“
„Budeme uvazovat logicky.“ Admiral rozestavil kofliky, peclive nalil kavu a posadil se na svoje misto. „Tristan byl jeho osetrujicim lekarem. Pravidelne jednou za mesic se setkavali nekde v dzungli a Tristan provadel profylaktickou prohlidku. Udajne jako beznou kontrolu progresorova psychickeho vypeti, ale ve skutecnosti proto, aby se presvedcil, ze Abalkin zustava clovekem. Na celem Saraksi jedine Tristan znal cislo meho zvlastniho kanalu. Tricateho kvetna, nejpozdeji jedenatricateho jsem od neho mel dostat tri sedmicky, znamenajici, ze je vsechno v poradku. Ale osmadvacateho, tehoz dne, kdy ma dojit k prohlidce, Tristan hyne. A Lev Abalkin prcha na Zemi. Lev Abalkin se skryva, Lev Abalkin mi vola zvlastnim kanalem, jehoz cislo znal jedine Tristan...“ Naraz vypil kavu a odmlcel se, jen rty se mu pohybovaly. „Myslim, ze jsi nepochopil to hlavni, Maku. Ted nemame co delat s Abalkinem, ale s Poutniky. Lev Abalkin uz neexistuje. Zapomen na neho. Jde proti nam automat Poutniku.“ Znovu se na chvilku odmlcel. „Uprimne receno, neumim si predstavit silu, ktera by donutila Tristana, aby prozradil moje cislo komukoli — a tim spis Abalkinovi. Obavam se, ze nebyl jen tak obycejne zabit...“
„Vy tedy predpokladate, ze program nuti Abalkina hledat detonatory?“
„Nic jineho mi nezbyva predpokladat.“
„Ale on prece nema o detonatorech potuchy... Nebo to taky Tristan?“
„Tristan nevedel nic. Ani Abalkin. Vi to program!“
„A jak se chova Jasmaa? A ostatni?“
„Vsechno v ramci normy. Ovsem ta znaminka se u nich taky neobjevila najednou, Abalkin byl prvni.“ Z toho jasne vyplyvalo, ze v pripade ostatnich uz Admiral podnikl prislusna opatreni a ja nastesti nemusim vedet, jaka opatreni to jsou. Tohle se me netyka. Zatim. Rekl jsem:
„Chtel bych, abyste me pochopil spravne, Admirale. Nemyslete si, ze to chci nejak snizovat, zpochybnovat, bagatelizovat... Ale vy jste ho prece nevidel. A nevidel jste lidi, s nimiz se stykal... Ja to chapu: Tristanova smrt, utek, vola vasim zvlastnim kanalem, skryva se, najde si Glumovovou, u niz jsou ulozeny detonatory... Vypada to naprosto jednoznacne. Bezvadny logicky retez. Ale jsou tu i jine skutecnosti! Setka se s Glumovovou — ale ani slova o muzeu, jen detske vzpominky a laska. Setka se s ucitelem — a jen pocit krivdy, ze mu ucitel udajne pokazil zivot... Rozhovor se mnou — roztrpceni, ze jsem ho pripravil o prioritu... Mimochodem, proc se vubec setkal s ucitelem? Se mnou, no prosim, chtel si zjistit, kdo po nem patra. Ale proc s ucitelem? A ted Stekn, nesmyslna zadost o poskytnuti utociste, to uz s tim vubec neladi!“
„Ale ladi, Maku. Vsechno ladi. Program je program a vedomi je vedomi. On prece nechape, co se s nim deje. Program od neho vyzaduje protilidske konani, zatimco vedomi se snazi transformovat tento pozadavek v neco alespon trochu rozumneho... Abalkin se zmita, vyvadi prapodivne a nesmyslne kousky. Neco podobneho jsem cekal... Prave k tomuhle bylo zapotrebi tajemstvi osobnosti — mame ted aspon malou casovou rezervu... A s tim Steknem jsi to vubec nepochopil. Tam neslo o zadnou zadost o poskytnuti utociste. Hlavaci jednoduse vycitili, ze uz prestal byt clovekem, a demonstruji mu svou loajalnost. Takhle to bylo...“
Nepresvedcil me. Jeho logika byla temer dokonala, ale ja prece Abalkina videl, mluvil jsem s nim, videl jsem ucitele i Maju Toivovnu, mluvil jsem s nimi. Abalkin se zmital — to ano. Vyvadel divne kousky — to ano, ale tyto kousky nebyly nesmyslne. V jejich pozadi byl jakysi cil, jen jsem nemohl pochopit jaky. A pak Abalkin byl bezmocny, ten nemohl byt nebezpecny... Tohle vsechno vsak byla pouze ma intuice a ja vedel, jakou cenu ma intuice. V nasich zalezitostech byla bezcenna. A navic — intuice je pojem z oblasti lidskych zkusenosti, kdezto tady, at je to jak chce, se stretavame s Poutniky. „Mohl bych dostat jeste kavu?“ pozadal jsem.
Admiral se zvedl a sel pripravit dalsi porci. „Vidim, ze pochybujes,“ rekl obracen ke mne zady. „Taky bych pochyboval, kdybych na to mel pravo. Jsem stary racionalista, Maku, videl jsem uz vselicos, ale na vsechno jsem sel s rozumem a rozum me nikdy nezklamal. Prici se mi vsechny ty fantasticke paradicky, vsechny ty tajemne programy, ktere sestavil kdosi pred nejakymi ctyriceti tisici lety a ktere se zapinaji a vypinaji podle neznameho principu, vsechna ta mysticka mimoprostorova spojeni mezi zivymi dusemi a pitomymi kolecky nastrkanymi do futralu... Dela se mi z toho vseho nanic!“ Prinesl kavu a nalil do kofliku. „Kdybychom my dva byli obycejni vedci,“ pokracoval, „a zabyvali se studiem nejakeho prirodniho jevu, s ohromnym potesenim bych vsechno tohle prohlasil za snusku idiotskych nahod! Nahodou zahynul Tristan — neni prvni ani posledni. Abalkinova kamaradka z detstvi je nahodou strazkyni detonatoru. Sam Abalkin cirou nahodou vytocil cislo meho zvlastniho kanalu, ackoli chtel volat nekomu uplne jinemu... Prisaham ti, tenhle malo pravdepodobny retez malo pravdepodobnych udalosti by mi prece jen pripadal mnohem pravdepodobnejsi nez idiotska, hloupa predstava o nejakem dabelskem programu vlozenem udajne do lidskych zarodku... Vedcum je vsechno jasne — neobjevovat nove podstaty, neni-li to bezpodminecne nutne. Ale my dva nejsme vedci. Omyl vedce je nakonec jeho osobni veci. Ale my se mylit nesmime. Nam je dovoleno proslavit se jako zaostalci, mystikove nebo povercivi blazni. Ale jednu vec nam nikdo neodpusti — podcenit nebezpeci. A jestlize je u nas najednou citit pach siry, nemame jednoduse pravo poustet se do uvah o molekularni fluktuaci — jsme povinni predpokladat, ze se nekde pobliz objevil cert a podniknout prislusna opatreni vcetne zavedeni vyroby svecene vody v prumyslovem meritku. A zaplat panbuh, jestli se ukaze, ze to byla opravdu jenom fluktuace a nam se bude vysmivat cela svetova rada a vsichni skolackove.“ Podrazdene odstrcil koflik. „Nemuzu se na to kafe ani podivat a uz ctvrty den mi neleze ani sousto do krku.“
„Admirale,“ rekl jsem, „copak to povidate? Proc zrovna cert? Co vlastne spatneho muzete rict o Poutnicich? Vemte si treba operaci Mrtvy svet... At je to jak chce, oni tam zachranili obyvatelstvo cele planety! Nekolik miliard lidi!“
„To jsou tesinska jablicka!“ rekl Admiral a smutne se usklibl. „Tam prece nezachranovali obyvatelstvo. Tam zachranovali planetu pred obyvatelstvem! A se stoprocentnim uspechem... Kam se obyvatelstvo podelo, to nam neni doprano vedet...“
„Proc planetu?“ zeptal jsem se zarazene.
„A proc obyvatelstvo?“
„No dobra,“ pripustil jsem. „O to taky nejde. Dejme tomu, ze mate pravdu — program, detonatory, cert... Ale co nam muze udelat? Je prece sam.“
„Chlapce,“ rekl Admiral temer nezne, „ty nad tim uvazujes sotva pul hodiny, kdezto ja si s tim lamu hlavu uz ctyricet let. A nejen ja. A stejne jsme nic nevymysleli, to je to nejhorsi. A nikdy nic nevymyslime, protoze i ti nejchytrejsi a nejzkusenejsi z nas jsou jen a jen lidi. Nevime, co tamti chteji. Nevime, co tamti dokazou. A nikdy se
