Arkadij a Boris Strugacti
Brouk v mravenisti
U dveri stala
zviratka mala,
strileli do nich
a bylo po nich.
(Versiky maleho chlapce)
1. cervna 78. PRACOVNIK KOMKONU–2 MAXIM KAMMERER
Ve 13.17 si me zavolal Admiral. Nezvedl ke mne hlavu, takze jsem videl jen jeho holou lebku pokrytou bledymi stareckymi pihami — to bylo znamkou nejvyssiho rozruseni a nespokojenosti. Nastesti ne se mnou.
„Posad se.“
Usedl jsem.
„Bude nutne najit jednoho cloveka,“ rekl a najednou se odmlcel. Nadlouho. Na cele mu naskocily hnevive vrasky. Odfrkl. Vypadalo to, jako by ho vlastni slova nebyla uspokojila. Snad formou, snad obsahem. Admiral zboznuje absolutne presne informace.
„Koho konkretne?“ zeptal jsem se, abych ho vyvedl z jeho filozoficke strnulosti.
„Lva Vjaceslavovice Abalkina. Progresora. Predevcirem se vypravil na Zemi z polarni zakladny na Saraksi. Na Zemi se neprihlasil k registraci. Musis ho najit.“
Znovu se odmlcel a teprve nyni ke mne pozvedl kulate, neprirozene zelene oci. Vypadal ustarane a ja jsem pochopil, ze jde o vaznou vec.
Progresor, ktery se po navratu na Zemi neobtezuje prihlasit se k registraci, je sice — prisne vzato — narusitelem poradku, ale aby se kvuli tomu zacala jeho osobou zabyvat nase komise, navic samotny Admiral, to tedy ne. A pritom Admiral byl tak zjevne znepokojen, ze jsem cekal, ze se v nejblizsim okamziku opre o operadlo kresla, dokonce s jakousi ulevou vzdychne a zabruci: No nic, promin. Ja si to vezmu sam... I to uz se stavalo. Zridka, ale stavalo.
„Mame duvody predpokladat,“ rekl Admiral, „ze se Abalkin skryva.“
Jeste tak pred patnacti lety bych se byl dychtive zeptal: Pred kym? Ale od te doby nas deli uz patnact let a cas dychtivych otazek davno odnesla voda.
„Najdes ho a podas mi zpravu,“ pokracoval Admiral. „Rozhodne s nim nenavazuj osobni styk. Najit, zaridit sledovani a podat mi zpravu. Nic vic a nic min.“
Pokusil jsem se odbyt celou zalezitost solidnim, chapavym pokyvnutim, ale Admiral se na me dival tak uprene, ze jsem k tomu radeji pridal umyslne pomale a soustredene opakovani rozkazu.
„Mam ho objevit, zaridit sledovani a podat vam zpravu. V zadnem pripade se nepokouset ho zadrzet, neukazovat se mu na ocich, tim mene pak s nim navazovat rozhovory.“
„Ano,“ rekl Admiral. „A ted dal.“
Sahl do postranni zasuvky stolu, kde kazdy normalni pracovnik nasi komise ma informacni krystaloteku, a vytahl odtamtud jakysi rozmerny predmet, jehoz pojmenovani mi nejdriv vytanulo v chontijstine — „zakkurapija“, coz v doslovnem prekladu znamena „schranka na dokumenty“. A teprve kdyz tuto schranku polozil pred sebe na stul a zkrizil na ni dlouhe kloubnate prsty, ujelo mi:
„Desky na papiry!“
„Nerozptyluj se,“ rekl Admiral prisne. „Poslouchej pozorne. Nikdo v komisi nevi, ze se o toho cloveka zajimam. A taky to vedet nesmi. Takze pracovat budes sam. Bez pomocniku. Veleni skupiny predas Klaudiovi a zodpovidat se budes mne, jedine mne. A zadne vyjimky.“
Po pravde receno — tohle me ohromilo. Neco takoveho se jeste nestalo. Na Zemi jsem se s takovym stupnem utajenosti zatim nikdy nesetkal. A mam-li byt uprimny, nedovedl jsem si ani predstavit, ze je neco takoveho vubec mozne. Proto jsem si dovolil pomerne hloupou otazku:
„Co to znamena — zadne vyjimky?“
„Zadne — to v tomto pripade znamena zadne. Existuje jeste par lidi, kteri o tehle zalezitosti vedi, ale protoze se s nimi nikdy nesetkas, vime o ni prakticky jen my dva. Samozrejme, behem patrani budes muset mluvit s mnoha lidmi. Pokazde budes pouzivat nejake legendy. Ovsem legendy si laskave obstarej sam. Bez legendy budes mluvit jen se mnou.“
„Ano, Admirale,“ rekl jsem odevzdane.
„Dale,“ pokracoval. „Budes patrne muset zacit od jeho styku. Vsechno, co o jeho dosavadnich stycich vime, je tady.“ Zatukal prstem na desky. „Neni toho zrovna moc, ale jako zacatek to staci. Vem si to.“
Prevzal jsem desky. Ani s timhle jsem se na Zemi jeste nesetkal. Desky z matove plasticke hmoty byly sepnuty kovovym zameckem a na vrchni strane byl vyrazen karminovy napis: LEV VJACESLAVOVIC ABALKIN. A dole, neznamo proc — 07.
„Poslyste, Admirale,“ zeptal jsem se, „proc jsou v tehle podobe?“
„Protoze v jine podobe tyto materialy neexistuji,“ odpovedel odmerene. „Mimochodem, kopirovat na krystaly zakazuji. Mas jeste nejake dotazy?“
To samozrejme nebyla vyzva, abych kladl otazky. Jen drobne popichnuti. V teto fazi bych mohl mit samozrejme spoustu otazek, ale dokud se neseznamim s obsahem desek, nemelo by smysl je klast. Presto vsak jsem si dve dovolil.
„Termin?“
„Pet dni. Ne vic.“
To v zadnem pripade nestihnu, pomyslel jsem si.
„Mohu si byt jist, ze je skutecne na Zemi?“
„Muzes.“
Vstal jsem, ze odejdu, ale Admiral me jeste nepropustil. Dival se na me z kresla pronikavyma zelenyma ocima a panenky se mu zuzovaly a rozsirovaly jako kocourovi. Musel samozrejme videt, ze timto ukolem nejsem ani trochu nadsen, ze mi pripada nejen podivny, ale mirne receno hloupy. Ovsem mel zrejme duvody, pro ktere mi nemohl povedet vic, nez povedel. A pritom me nechtel propustit driv, dokud jeste aspon neco nerekne.
„Pamatujes si,“ rekl konecne, „na planete zvane Saraks se jakysi muz prezdivany Poutnik honil za cipernym holobradkem zvanym Mak...“
