Me obavy byly zbytecne. Komarska stala na vysokem srazu primo nad vodou, ze vsech stran pristupna vetru a zadni komari tam nebyli.
Domaci pan me privital bez udivu a pomerne privetive. Usadili jsme se na verande v proutenych kreslech u ovalneho starozitneho stolku, na nemz stala miska s cerstve natrhanymi malinami, dzban s mlekem a nekolik sklenic.
Znovu jsem se omluvil za svuj vpad a znovu byly moje omluvy prijaty mlcenlivym prikyvnutim. Dival se na me v klidnem ocekavani, jakoby lhostejne, jeho oblicej byl skoro nehybny, jako ostatne u vetsiny techto starcu, kteri si i po stovce uchovavaji jasnou hlavu a fyzickou odolnost. Oblicej mel hranaty, do hneda opaleny, temer bez vrasek, s velkym hustym obocim, trcicim nad ocima jako stitky proti slunci. Legracni bylo, ze prave oboci mel cerne jako uhel, leve pak docela bile — opravdu bile, ne sedive.
Obradne jsem se predstavil a vylozil svou legendu. Byl jsem podle ni novinar, zamerenim zoopsycholog a nyni shromazduji material ke knize o kontaktech cloveka s Hlavaky. Asi budete vedet, rekl jsem, ze vas zak Lev Vjaceslavovic Abalkin sehral v techto kontaktech vyznamnou roli. Kdysi jsem se s nim take znal, ale to uz je davno, od te doby jsme styky neobnovili. Nyni jsem ho chtel vyhledat, ale v Komkonu mi rekli, ze Lev Vjaceslavovic neni na Zemi a vubec se nevi, kdy se vrati. A ja bych se tak rad dovedel co nejvic o jeho detstvi, jak to vsechno u neho zacinalo, proc prave tak a ne jinak — proste vyvoj badatelovy psychologie, to me zajima predevsim. Jeho pecovatel uz bohuzel nezije, Abalkinovy pratele neznam, zato vsak mam moznost pohovorit si s vami, jeho ucitelem. Osobne jsem presvedcen, ze v cloveku vsechno zacina v detstvi, a to v nejutlejsim detstvi, a ze v nem ma vyznamnou ulohu skola a ucitel...
Abych se priznal, celou tu dobu ve mne doutnala jiskricka nadeje, ze hned na pocatku meho lhani me Sergej Pavlovic prerusi vykrikem: Ale pockejte! Zrovna vcera u mne Lev byl! — Jenomze nikdo me neprerusoval a ja musel vsechno dopovidat az do konce, vyrikat s moudrym vyrazem svoje ukvapene soudy, ze tvurci osobnost se formuje v detstvi, prave v detstvi, nikoli v mladi nebo jinosstvi, tim mene pak ve zralem veku, a ze se doslova formuje, ne ze by se jen tak obycejne vytvarela nebo rodila... Ale nejen to, kdyz jsem byl v koncich a bezradne umlkl, starik jeste dlouhou dobu nic nerikal, nacez se me zeptal, kdo to jsou ti Hlavaci.
To me doopravdy prekvapilo. Jak videt, neobtezoval se Lev Abalkin pochlubit se uciteli svymi uspechy! Tedy to uz musi byt clovek vrcholne nesdilny a uzavreny, nepochlubi-li se svymi uspechy ani uciteli!
Ochotne jsem vysvetlil, ze Hlavaci jsou rozumna kynoidni rasa, vznikla na planete Saraks v dusledku radikalnich mutaci.
„Kynoidove? Takze psi?“
„Ano. Rozumni psoviti. Maji velike hlavy, odtud nazev Hlavaci.“
„Takze Ljova se zabyva psovitymi... Prece dosahl sveho...“
Namitl jsem, ze vubec nevim, cim se Ljova zabyva nyni, ale pred dvaceti lety se Hlavaky zabyval, a to s velkym uspechem.
„Vzdycky mel rad zvirata,“ rekl Sergej Pavlovic. „Byl jsem presvedcen, ze by se mel stat zoopsychologem. Kdyz ho rozmistovaci komise poslala do skoly progresoru, protestoval jsem ze vsech sil, ale nedali na me... Ovsem tahle zalezitost byla mnohem slozitejsi. Mozna kdybych nebyl protestoval...“
Odmlcel se a nalil mi do sklenice mleko. Ovlada se, ohromne se ovlada. Zadne vykriky, zadne „Ljova! Boze! To byl bajecny chlapec!“ Je ovsem docela mozne, ze Ljova nebyl bajecny chlapec ...
„Tak co konkretne byste se chtel ode mne dovedet?“ zeptal se Sergej Pavlovic.
„Vsechno!“ odpovedel jsem rychle. „Jaky byl. Co ho zajimalo. S kym se pratelil. Cim vynikal ve skole. Vsechno, co si pamatujete.“
„Dobra,“ rekl Sergej Pavlovic bez zvlastniho nadseni. „Zkusim to.“
Lev Abalkin byl uzavreny chlapec. Od utleho detstvi. To byl prvni napadny povahovy rys. Ovsem tato uzavrenost nevyplyvala z pocitu menecennosti, z vedomi zranitelnosti nebo neviry v sebe. Spis to byla uzavrenost neustale zamestnaneho cloveka. Jako by nechtel ztracet cas s okolnimi lidmi, protoze byl neustale a hluboce zaneprazdnen vlastnim svetem. Vypadalo to, ze ten jeho svet se sklada, strucne receno, z neho samotneho a vseho ziveho kolem — s vyjimkou lidi. Mezi detmi to neni jev prilis vzacny, ale on mel k tomu primo talent. A co bylo nejprekvapivejsi — pri vsi sve uzavrenosti velmi ochotne a doslova s potesenim vystupoval ve vsech soutezich a ve skolnim divadle. Zejmena v divadle. Ovsem — vzdycky solove. Ucinkovat v hrach kategoricky odmital. Obvykle prednasel, dokonce i s nadsenim zpival, oci se mu pritom nezvykle blystely, jako by se na podiu ukazoval v prave podobe, ale jen sestoupil mezi divaky, byl opet sam sebou — vyhybavym, mlcenlivym, nepristupnym. A takovym byl nejen ve styku s ucitelem, ale i se spoluzaky, takze se nedalo urcit, v cem je pricina. Da se pouze predpokladat, ze jeho nadani pro styk s zivou prirodou natolik prevysovalo ostatni hnuti jeho duse, ze spoluzaci a vubec vsichni lide, kteri ho obklopovali, ho jednoduse nezajimali. Ve skutecnosti to ovsem bylo mnohem slozitejsi - jeho uzavrenost, jeho pohrouzenost do vlastniho sveta byla vysledkem tisice mikroudalosti, ktere zustaly ucitelovu zraku utajeny. Ucitel si vzpomnel treba na takovou scenku: po vydatnem desti chodil Ljova po pesinach parku, sbiral na nich zizaly a hazel je zpatky do travy. Klukum to pripadalo smesne a nasli se mezi nimi i takovi, kteri se dovedli nejen smat, ale i krute zesmesnovat. Ucitel se beze slova pripojil k Ljovovi a sbiral zizaly s nim...
„Ale obavam se, ze mi neveril. Asi sotva se mi podarilo ho presvedcit, ze mi skutecne lezi na srdci osud zizal. Mel jeste jednu pozoruhodnou vlastnost — absolutni cestnost. Nevzpominam si na jediny pripad, kdy by zalhal. Dokonce ani ve veku, kdy deti lzou ochotne a nesmyslne, kdy jim lhani prinasi ciste, nezistne poteseni. Ale on nelhal. A nejen to — pohrdal temi, kteri lhali. I kdyz lhali nezistne, jen tak pro zajimavost. Mam dojem, ze se v jeho zivote musel vyskytnout nejaky pripad, kdy poprve s hruzou a odporem pochopil, ze lide dokazou rikat nepravdu. Ale ani tento okamzik jsem nezaregistroval... Jenze tohle vy asi nepotrebujete. Pro vas bude mnohem zajimavejsi dovedet se, jak se z neho vyklubaval budouci zoopsycholog...“
A Sergej Pavlovic zacal vypravet, jak se ze Lva Abalkina vyklubaval zoopsycholog.
Kdo se dal na vojnu, musi bojovat. Naslouchal jsem, tvaril jsem se neobycejne soustredene, na patricnych mistech jsem pripojoval „Ale jdete!“, jednou jsem si dokonce dovolil vulgarni vykrik: „Hrom do toho, tohle je presne to, co potrebuju!“ Jsou momenty, kdy sve povolani nenavidim.
Pak jsem se zeptal:
„Takze pratel mel dost malo?“
„Pratele nemel zadne,“ rekl Sergej Pavlovic. „Nevidel jsem se s nim od chvile, kdy dokoncil skolu, ale ostatni zaci z jeho skupiny mi rikali, ze se s nimi taky nestyka. Neradi o tom hovori, ale vyrozumel jsem, ze on se schuzkam jednoduse vyhybal.“
A najednou to z neho vyjelo.
„Proc vas zajima zrovna Lev? Ja jsem pripravil do zivota sto dvaasedmdesat lidi. Proc z tech vsech potrebujete prave Lva? Pochopte, ja ho nepovazuju za sveho zaka! Ani nemohu! Je to muj neuspech! Jediny muj neuspech. Hned od prvniho dne a pak to trvalo deset let, jsem se snazil navazat s nim kontakt, spojit se s nim aspon slabouckou nitkou. Myslel jsem na neho desetkrat vic nez na kterehokoli jineho sveho zaka. Mohl jsem se rozkrajet, ale vsechno, doslova vsechno, co jsem podnikal, koncilo spatne...“
„Sergeji Pavlovici!“ rekl jsem. „Co to povidate? Abalkin je skvely specialista, vedec vysoke tridy, ja osobne jsem se s nim setkal...“
„Co si o nem myslite?“
„Pozoruhodny chlapec, nadsenec... To bylo prave pri prvni expedici k Hlavakum. Vsichni ho tam vysoko hodnotili, sam Komov do neho vkladal nesmirne nadeje... a ty se potvrdily, ty nadeje, nezapominejte na to!“
„Mam vyborne maliny,“ rekl ucitel. „Prvni maliny v celem kraji. Ochutnejte, prosim...“
Zarazil jsem se a vzal si od neho misku s malinami.
„Hlavaci,“ pokracoval Sergej Pavlovic trpce, „mozna, mozna. Nemyslete si, ja taky vim, ze je nadany. Jenomze na tom nemam zadnou zasluhu...“
Chvili jsme mlcky jedli maliny a zapijeli je mlekem. Vycitil jsem, ze Sergej Pavlovic v nejblizsim okamziku prevede rec na me. Zjevne uz nemel chut mluvit o Abalkinovi a obycejna zdvorilost vyzadovala, aby se prohodilo taky par slov o mne. Proto jsem rychle rekl:
„Moc vam dekuji, Sergeji Pavlovici. Poskytl jste mi spoustu zajimaveho materialu. Jenom je skoda, ze Ljova nemel zadne pratele. Moc jsem doufal, ze vyhledam nejakeho jeho kamarada.“
„Jestli chcete, muzu vam vyjmenovat jeho spoluzaky...“ Odmlcel se a pak najednou rekl: „Vite co? Zkuste najit Maju Glumovovou.“
Vyraz jeho obliceje me ohromil. Bylo vylouceno predstavit si, na co si prave nyni vzpomnel, jake asociace mu
