Klativym krokem se pomalu blizi k psum. Nezaujima bojovou pozu. Jednoduse kraci.
„Stekne,“ rikam, „co kdybychom je nechali byt?“
Nechapu, co ma za lubem, drzim pistoli ve svesene ruce hlavni k zemi a jdu rovnobezne s nim podel kolony nakladnich automobilu. Musim si rozsirit palebnou vysec pro pripad, ze by se spinave zluty proud znenadani otocil proti nam. Stekn neustale kraci, ale psi se zastavili. Couvaji, otaceji se k Steknovi bokem, jeste vic se hrbi, schovavaji ocasy pod telem, a kdyz je od nejblizsiho Stekn asi deset metru, davaji se nahle s bazlivym knucenim na utek a okamzite se spojuji s houfem.
Ale Stekn jde dal. Primo prostredkem ulice, pomalu, kolebave, jako by krizovatka, pred nim byla uplne prazdna. Zatinam zuby, naprahuji paprskovou pistoli k palbe a vracim se na prostredek ulice za Stekna. Spinave zluty proud je uz docela blizko. Z odporneho puchu (nebo ze strachu?) se mi dela nanic. Snazim se hledet primo pred sebe a rikam si: dve rany vlevo, jednu vpravo, dve rany vlevo, jednu vpravo...
A tu se najednou vzpina nad krizovatkou zoufale kvileni. Reka psu se trha a uvolnuje cestu. Psi se na sebe tlaci, lezou jeden pres druheho, kousaji se a slapou se navzajem, knuci, vyji, vrci a zenou se pryc z krizovatky. Za nekolik sekund nezustal v pricne ulici vpravo ani jeden pes, zatimco ulice vlevo je ucpana klokotajici masou hunatych tel, vzpirajicich se nohou a vycenenych tlam. Z teto masy stoupa do vyse belava pachnouci para a usi mi zalehaji tisicihlasym revem zoufalstvi a smrtelne hruzy.
Prechazime krizovatkou posetou chomacky spinave srsti, smradlave peklo mame za zady, a teprve pak se zastavuji a ohlizim. Stred krizovatky je porad jeste prazdny. Zvirata zmenila smer. Kolem kolony nakladnich automobilu se nyni od nas vzdaluji po bulvaru smerem k periferii. Knuceni a vyti ponenahlu uticha, jeste chvili — a vsechno je jako driv: je slyset pouze usilovny dusot tisicu nohou, kostene potukavani, funeni a odfrkavani. Vydechuji a zastrkuji paprskovou pistoli zpatky do pouzdra. Poradne jsem se vydesil.
Van der Hoese nam dava do tela. Dostavame dutku. Oba. Za opovazlivost a klukovinu. Celkove je Stekn dost citlivy na vytky, ale tentokrat nevim proc ani neprotestuje. Jenom bruci: „Rekni mu, ze v tom zadne riziko nebylo.“ A dodava: „Skoro...“ Diktuji hlaseni o incidentu. Nepochopil jsem, k cemu vlastne na krizovatce doslo, a je prirozene, ze Van der Hoese to chape jeste mene. Jeho vyptavani nechavam bez povsimnuti. Zduraznuji predevsim skutecnost, ze houf ted smeruje k lodi. „Kdyby dosli az k vam, zastraste je ohnem,“ uzaviram.
Van der Hoese nam jeste jednou vyslovuje svou nespokojenost a povoluje dalsi postup. Zive si predstavuji, jak si po tomto pokarani navyklym cvrnknutim nadhazuje levy knir, urovnava pravy, pak se opira v kresle a znovu napjate pozoruje kontrolni monitory v pokornem ocekavani dalsi nevyhnutelne neprijemnosti.
Dochazime na konec dvaadvacateho bloku a tady si vsimam, ze z ulice vymizela vsechna ziva havet — neni videt jedinou krysu, jedineho hada, i zaby se ztratily. Poschovavali se pred psy, uvazuji nejiste. Ale vim, ze to tak neni. To Stekn.
Ve ctvrtem roce nasi znamosti jsem najednou zjistil, ze Stekn umi docela obstojne anglicky. Priblizne ve stejne dobe jsem se dovedel, ze Stekn sklada hudbu — no, samozrejme ne symfonickou, ale pisnicky, proste piskove melodie, roztomile, sluchu pozemstana docela prijatelne. A ted jsem ucinil dalsi objev.
Stekn po mne silha zlutym okem.
„Jak jsi uhodl ten ohen?“ zeptal se.
Zbystruji pozornost. Ja jsem podle neho uhodl nejaky ohen! Kdy se to asi mohlo stat?
„Podle toho jaky,“ rikam neurcite.
„Nevis, o cem mluvim? Nebo nechces odpovedet?“
Ohen, ohen, uvazuji chvatne. Citim, ze bych se mohl dovedet neco vyznamneho. Nebudu-li pospichat. Budu-li odpovidat presne. Kdy ja vlastne mluvil o ohni? Aha! Zastraste je ohnem!
„Kazde male dite vi, ze se zvirata boji ohne,“ rikam. „Proto jsem to uhodl. Copak to bylo tak tezke uhodnout?“
„Rekl bych, ze to bylo tezke“ vrci Stekn. „Celou dobu jsi na to neprisel.“
Umlka a prestava silhat okem. Rozhovor skoncil. Ale stejne je to chytra hlava. Uvedomuje si, ze jsem bud nepochopil, nebo nechci, aby nas slyseli ostatni. V obou pripadech je lepsi zavest rozhovor do vytracena... Takze ja jsem uhodl ohen. Ve skutecnosti jsem nic neuhodl. Jednoduse jsem Van der Hoesovi rekl: Zastraste je ohnem. A Stekn usoudil, ze jsem neco uhodl. Ohen, ohen... Stekn prirozene zadny ohen nemel... Ale musel mit. To jen ja jsem ho nevidel, psi ho videli. No jo, tak tohle mi jeste chybelo. I ty Stekne jeden!
„A tys je palil?“ ptam se ulisne.
„Ohen pali,“ odpovida Stekn suse.
„A tohle umi kazdy Hlavak?“
„Hlavaky nas nazyvaji jenom pozemstane. Zrudy z jihu nam rikaji upiri. A v usti Modreho Hada nas oznacuji jako pomatence. A na Archipelagu nam rikaji czechu — pro to vy nemate slovo. Znamena to obyvatel podzemi, ktery umi premahat a zabijet silou sveho ducha.“
„Rozumim,“ poznamenavam.
Pouhych pet let jsem potreboval k tomu, abych zjistil, ze muj nejlepsi pritel, pred nimz jsem ja nikdy nic neskryval, ma schopnost premahat a zabijet silou sveho ducha. Doufejme, ze jenom psiky, ale vlastne - kdopak vi... Pouhych pet let pratelstvi. Hrome, proc se me to tak nemile dotyka?
Stekn citi trpkost v mem hlase okamzite, ale vyklada si ji po svem.
„Nebud zavistivy,“ rika. „Vy zase mate spoustu veci, ktere my nemame a nikdy mit nebudeme. Vase stroje a vase veda...“
Dochazime na namesti a hned zustavame stat, protoze vidime delo. Stoji vlevo za rohem, nizke, jakoby prilepene k dlazdeni — dlouha hlaven s tlustym nastavcem ustove brzdy, nizky siroky ochranny stit pomalovany maskovacimi skvrnami, siroko roztazena trubkovita lafetova ramena, tlusta kola s pneumatikami... Z tohoto postaveni se vystrelilo nejedenkrat, ale uz davno, hodne davno. Vystrilene nabojnice pohazene okolo jsou prozrany zelenou a cervenou rzi, rydla lafetovych ramen rozparala asfalt az na hlineny podklad a ted se utapeji v huste trave, u leveho ramene dokonce stacil vyrazit maly stromek. Zrezively zaver je odklopen, zamerovac uplne chybi a vzadu za postavenim se valeji shnile, polorozpadle truhliky na strelivo, vsechny prazdne. Tady se strilelo do posledniho naboje.
Divam se pres ochranny stit a vidim, kam se strilelo. Presneji receno nejprve vidim velike, brectanem zarostle diry ve stene protejsiho domu a teprve potom mi pada do oci jakasi architektonicka nehoraznost. Na upati proderaveleho domu stoji zcela nesmyslne maly matne zluty pavilon, prizemni, s rovnou strechou, a ted je mi jasne, ze odtud palili prave na nej, primou strelbou, z bezprostredni blizkosti, z nejakych padesati metru, a zejici diry ve stene domu nad nimi jsou chybne rany, ackoli minout z takove vzdalenosti se zda nemozne. Ostatne tech chybnych ran neni zase tak mnoho a clovek zasne nad pevnosti te nevzhledne zlute stavby, ktera dostala tolik primych zasahu, a presto se nerozsypala v haldu rozvalin.
Umisteni pavilonu je nesmyslne a mne se nejdriv zda, ze ho straslive udery delostreleckych naboju posunuly z puvodniho mista, odhodily dozadu, zatlacily na chodnik a jednim rohem malem zarazily do zdi domu. Samozrejme to tak neni. Naboje prorazely ve zlute fasade kulate otvory s roztavenymi a zacazenymi okraji a trhaly se uvnitr, takze siroka kridla velkych vstupnich dveri byla vyrazena ven, zkroutila se a ted visi na jakychsi neviditelnych nitkach. Uvnitr bezpochyby vznikl pozar a vsechno, co tam bylo, na prach shorelo, jazyky plamene zanechaly cerne stopy nad vchodem a nad prorazenymi dirami... Ale pavilon pochopitelne stoji tam, kde ho postavili hned na zacatku nejaci podivinsti architekti, kteri jim uplne zatarasili chodnik a cast vozovky, coz urcite muselo prekazet doprave.
Vsechno, co se tu stalo, se stalo velice davno, pred mnoha lety, davno vyprchal pach pozaru a strelby, ale zvlastnim zpusobem se tu udrzela tiziva atmosfera krute nenavisti, zurivosti a zbabelosti, v niz kdysi strileli neznami delostrelci.
Zacinam diktovat dalsi hlaseni, Stekn useda opodal, stitive ohrnuje pysk, posilhava zlutym okem a schvalne hodne nahlas bruci: „Lidi... O tom se neda pochybovat... Samozrejme lidi... Zelezo a ohen, rozvaliny, pokazde je to stejne...“ Zrejme i on citi tuhle atmosferu a patrne jeste intenzivneji nez ja. A navic si ted vzpomina na svoje rodne kraje — lesy prospikovane smrtonosnou technikou, rozlehla prostranstvi sezehnuta na popel, kde mrtve trci zuhelnatele radioaktivni kmeny stromu a kde sama zeme je prosycena nenavisti, strachem a zanikem ...
Na tomto namesti nemame uz co delat. Jedine snad vymyslet hypotezy a vybavovat si ve fantazii obrazy jeden straslivejsi nez druhy. Jdeme dal a ja si v duchu rikam, ze v epochach globalnich katastrof vyvrhuji civilizace na povrch byti vsechnu chatru, veskerou spodinu, ktera se za cela staleti nahromadila v genech spolecnosti. Formy teto sedliny jsou neobycejne mnohotvarne a da se z nich soudit, nakolik neuspesna byla dana civilizace v momentu kataklysmatu, ale velice malo se da rici o jeho podstate, protoze nejruznejsi kataklysmata — at uz globalni pandemie nebo svetova valka nebo dokonce geologicka katastrofa — vyvrhuji na povrch vzdy stejnou sedlinu:
