„Neni ve meste,“ rekla Maja Toivovna stale zdrzenlive. „Mate k nemu dve hodiny letu...“
„Dve hodiny letu?“ Novinar Kammerer byl neprijemne prekvapen. „Nezlobte se, ale ja jsem nabyl takoveho dojmu, ze...“
„Je na Valdaji. Lazne Osinka. Na jezere Velje. A pamatujte, ze nulova transportace nefunguje.“
„Hm-m-m,“ pronesl novinar Kammerer hodne hlasite.
Dvouhodinova letecka cesta se mu rozhodne nehodila do jeho dnesnich planu. Mohlo to dokonce vypadat, ze je vubec odpurcem vzdusneho cestovani.
„Dve hodiny,“ zamumlal. „Tak-tak-tak... Predstavoval jsem si to trochu jinak... Nezlobte se, Majo Toivovno, ale mohl bych se s nim spojit odtud?“
„Asi ano,“ odpovedela Maja Toivovna hlasem uz docela skleslym. „Ale ja neznam jeho cislo... Vite co, Kammerere, nechte me samotnou. Stejne jsem vam ted k nicemu.“
Teprve v teto chvili si novinar Kammerer plne uvedomil trapnost situace, do ktere se dostal. Vyskocil a rozbehl se ke dverim. Hned se vzpamatoval a vratil se ke stolu. Zamumlal nejake nesrozumitelne omluvy. Znovu rychle zamiril ke dverim a cestou porazil kreslo. Za neustaleho omluvneho mumlani zvedl kreslo a postavil je na misto s prehnanou opatrnosti, jako by bylo z kristalu a porcelanu. Zacal se uklanet a couvat, zadkem rozrazil dvere a vyvalil se do chodby.
Opatrne jsem za sebou zavrel, chvili jsem stal za dvermi a hrbetem dlane jsem si roztiral ztvrdle svaly ve tvarich. Studem a odporem k sobe samemu se mi zvedal zaludek.
2. cervna 78. „OSINKA“. DOKTOR GOANNEK
Od vychodniho brehu vypadala Osinka jako shluk bilych a cervenych strech utopenych v rudozelenem porostu jerabin. Byl tam jeste uzky prouzek plaze a na pohled drevene pristaviste, k nemuz se primacklo stado ruznobarevnych lodicek. Na celem ozarenem svahu nebylo videt ani clovicka, jen na molu trunila, bose nohy spustene dolu, postava v bilem obleceni — kdosi zrejme chytal ryby, protoze se ani nepohnul.
Odhodil jsem saty na sedadlo a bez zbytecneho hluku jsem vstoupil do vody. V jezere Velje byla bajecna voda, cista a sladka, plavalo se v ni jedna radost.
Kdyz jsem se vyskrabal na molo a zacal po vyhratych prknech poskakovat po jedne noze, abych vytrepal vodu z ucha, muz v bilem se konecne odtrhl od splavku, pres rameno si me prohledl a zeptal se se zajmem:
„To jedete z Moskvy takhle jenom v trenyrkach?“
Zase to byl staroch ke stovce, suchy a hubeny jako bambusova udice, jenze v obliceji ne zluty, spis zahnedly, rekl bych dokonce skoro cerny. Snad pro kontrast ke svemu ciste bilemu obleceni. Ale oci mel mlade — drobounke, modrave a sibalske. Oslnive bila cepicka s obrovitym stitkem proti slunci chranila jeho bezpochyby holou lebku a dodavala mu vzezreni vyslouzileho zokeje nebo twainovskeho studenta, ktery utekl z nedelniho vyucovani.
„Pry je tady spousta ryb,“ rekl jsem a usedl vedle neho na bobek.
„Lez,“ prohlasil muz. Rekl to strucne. Padne.
„Pry se tady prijemne travi cas,“ pokracoval jsem.
„Jak komu,“ rekl muz.
„Jsou tu pry moderni lazne,“ rekl jsem.
„Byly,“ rekl on.
Nevedel jsem, jak dal. Odmlceli jsme se.
„Moderni lazne, mladiku,“ spustil muz mentorsky, „tady byly pred tremi sezonami. Ted totiz, mladiku, si lidi nedovedou predstavit dovolenou jinak nez s ledovou vodou, s komary, se syrovym masem a neprostupnymi houstinami... Znate vers: Divoka skaliska — utociste me...? No prosim... Tajmyr a Baffinova zeme, to je dneska jejich... Kosmonaut?“ zeptal se najednou. „Nebo progresor? Etnolog?“
„Kdysi,“ utrousil jsem ze skodolibosti rovnez strucne.
„Ja jsem doktor,“ rekl, na ton meho hlasu ani okem nemrkl. „Predpokladam, ze nepotrebujete lekare. Za posledni tri sezony me tu malokdo potreboval. Ovsem zkusenosti dokazuji, ze pacienti radi prichazeji v houfu. Zrovna vcera me tady potrebovali. Takze — proc ne dneska? Vite to jiste, ze me nepotrebujete?“
„Jen jako prijemneho spolecnika,“ rekl jsem uprimne.
„Prosim, i za to dik,“ odpovedel ochotne. „V tom pripade si pujdeme vypit caj.“
A sli jsme si dat caj.
Doktor Goannek obyval rozlehly dreveny srub pobliz lecebneho pavilonu. Srub byl zarizen vsim nepostradatelnym. Bylo tu zaprazi se sloupkovym zabradlickem, vyrezavane sambrany, kohout na hrebeni strechy, ruska ultrazvukova pec s automatickym ovladanim, s samotovanou vanou a pekelcem, a navic dvoupodlazni sklep, napojeny na zasobovaci linku. Vzadu, v hustem porostu kopriv, stala kabina nulove transportace, dovedne maskovana jako dreveny zachudek.
Caj se u doktora skladal z ledove repne polevky, jahelne kase s dyni a sumiveho kvasu s rozinkami. Caj jako takovy v tom nebyl zadny. Doktor Goannek byl hluboce presvedcen, ze pozivani silneho caje podporuje tvorbu mocovych kamenu, zatimco slaby caj je kulinarsky nesmysl.
Doktor Goannek tady byl starousedlikem, vzal zdejsi praxi uz pred dvanacti sezonami. Zazil Osinku jako podprumerne laznicky, jakych jsou tisice, zil tu i v dobe jejiho fantastickeho rozmachu v dobe, kdy v balneologii docasne panoval nazor, ze jedine mirne pasmo muze rekreanta ucinit stastnym. Neopustil ji ani nyni, ve chvilich jejiho patrne definitivniho upadku.
Letosni sezona, ktera zacala jako vzdy v dubnu, privedla do Osinky pouze tri lidi.
V puli kvetna tu nejakou dobu pobyval manzelsky par absolutne zdravych asenizatoru, kteri prave dorazili ze severniho Atlantiku, kde se prohrabovali obrovskymi haldami radioaktivniho odpadu. Tato dvojice — cernoch a Malajka — si spletla polokoule a prijela si sem zalyzarit. Par dni se toulali po okolnich lesich, jedne krasne noci zmizeli neznamo kam a teprve za tyden od nich prisel telegram z Malvinskych ostrovu s prislusnymi omluvami.
A pak vcera rano se v Osince znicehonic objevil nejaky podivny mladik. Proc podivny? Predevsim je zahada, jak se sem dostal. Neprijel po zemi ani nepriletel vzduchem — na to muze doktor Goannek vzhledem ke sve nespavosti a jemnemu sluchu prisahat. Neprisel ani pesky — nevypadal jako clovek, ktery cestuje pesky. Pesi turisty doktor Goannek neomylne pozna podle vune. Zbyvala nulova transportace. Ale jak znamo, v poslednich nekolika dnech nulova spojeni zlobi v dusledku fluktuace neutrinoveho pole, takze dostat se nulovou transportaci do Osinky bylo mozne jedine omylem. Pritom se vsak vnucuje otazka: jestlize se ten mladik dostal do Osinky cirou nahodou, proc se okamzite rozbehl za doktorem Goannkem, jako by prave po nem cely zivot touzil?
Tato posledni okolnost pripadala turistovi Kammererovi cestujicimu v trenyrkach ponekud mlhava a doktor Goannek ji nevahal patricne rozvinout. Podivny mladik nepotreboval konkretne doktora Goannka osobne. Potreboval jakehokoli doktora, ale zato co nejdrive, Stezoval si totiz na nervove vycerpani, kterezto nervove vycerpani bylo u neho skutecne zjisteno, a to v takove mire, ze tak zkuseny lekar, jako je doktor Goannek, povazoval za nezbytne provest bez odkladu vsestranne a dukladne vysetreni, ktere nastesti neobjevilo zadne patologicke priznaky. Je pozoruhodne, ze tato prizniva diagnoza zapusobila na mladika vyslovene lecive. Primo pred ocima se rozzaril a jiz po dvou ci trech, hodinach prijimal navstevy, jako by se nechumelilo.
Ne, ne, ti hoste dorazili normalne — na standardnim glyderu... Vlastne ne hoste, jenom jedna navstevnice. A to je spravne. Pro mladeho muze neexistuje a nemuze existovat uzitecnejsi psychoterapie nez okouzlujici mlada zena. V bohate praxi doktora Goannka dochazelo k analogickym pripadum dosti casto. Tak napriklad... Doktor Goannek uvedl priklad cislo jedna. Nebo treba... Doktor Goannek uvedl priklad cislo dva. Ostatne i pro mlade zeny je nejlepsi psychoterapii... A doktor Goannek uvedl priklad cislo tri, ctyri, pet.
Aby se nenechal zahanbit, uvedl turista Kammerer na oplatku priklad z vlastni zkusenosti, kdy jako progresor byl jednou rovnez na pokraji nervoveho vycerpani, ale tento ubohy a nepovedeny priklad doktor Goannek pobourene odmitl. U progresoru je to totiz vsechno jinak — mnohem slozitejsi a v jistem smyslu naopak mnohem jednodussi. Tak ci onak, doktor Goannek by si nikdy nedovolil bez konzultace s odbornikem pouzit u podivneho mladika jakychkoli psychoterapeutickych prostredku, kdyby tento mladik byl progresorem...
Ovsem ten podivny mladik progresorem nebyl, samozrejme. Mezi nami, ten by se progresorem nikdy nemohl stat — nema pro to vhodnou nervovou strukturu. Ne, progresorem nebyl, spis hercem nebo malirem, ktereho postihl
