hoden takove vzacne veci. A nikdo o tom nic nevedel. Az do posledniho roku, kdy se to dozvedel jeho ucitel...
...Mel jeste spoustu jinych vlastnich veci. Cely les kolem internatu byl jeho velikym vlastnictvim. Kazdy ptak v tom lese, kazda veverka, kazda zaba v prikopu. Byval velitelem hadu, vypovidal valky a uzaviral mir mezi mravenisti, umel lecit soby a vsichni patrili jemu, krome stareho losa jmenem Rex, ktereho prohlasil za sobe rovneho, ale pak se s nim poskorpil a vyhnal ho z lesa...
...Husa, ucinena husa! Nejdriv bylo vsechno tak pekne, ale pak povyrostla a vzala si do hlavy, ze si vybojuje svobodu. Otevrene mu sdelila, ze uz nehodla byt jeho veci. Napraskal ji, ale ona byla uminena a stala na svem, husa hloupa. Tak ji narezal znovu, krute a nemilosrdne, jako mlatil sve vlky, kdyz se chteli vymanit z poslusnosti. Ale ona nebyla vlk a byla palicatejsi nez vsichni vlci dohromady. A tu vytasil od pasu nuz, ktery si vlastnorucne vybrousil z kosti nalezene v lese, a s divokym usmevem si pomalu a straslive rozparal ruku od zapesti az k lokti. Stal pred ni s onim silenym usmevem, krev mu strikala z ruky jako voda z kohoutku a on se zeptal: A co ted? A jeste nez se skacel, pochopila, ze mel pravdu. Mel vzdycky pravdu, hned od pocatku. Ale ona, husa, husa, husa, to porad nechtela uznat...
... A v poslednim roce jeho pobytu v internatu, kdyz se ona vratila z prazdnin, uz nebylo nic. Neco se stalo. Nejspis uz ho vzali do svych rukou. Dovedeli se o vsem a samozrejme se zhrozili, idioti. Proklati rozumni kreteni. Podival se skrz ni a odvratil se. A pak uz se na ni nedival. Prestala pro neho existovat stejne jako vsichni ostatni. Ztratil svou vec a smiril se se ztratou. A kdyz si na ni znovu vzpomnel, bylo uz vsechno jinak. Zivot uz davno prestal byt tajuplnym lesem, kde on, byl vladcem a ona tim nejcennejsim, co on ma. Tamti uz ho zacali predelavat, byl uz skoro progresor, v puli cesty do jineho sveta, kde je zvykem se navzajem zrazovat a mucit. A bylo videt, ze pevne vykrocil na tuto novou cestu, byl dobrym zakem, pricinlivym a talentovanym. Psal ji, ona neodpovidala. Zval ji, ona se neozyvala. Nemel ji zvat, ale prijet osobne, narezat ji jako kdysi, a pak by mozna bylo zase vsechno jako driv. Ale on uz nebyl vladcem. Stal se pouze muzem, jakych je kolem mnoho, a prestal ji psat...
...Jeho posledni dopis, jako vzdy psany rukou (uznaval totiz jedine dopisy psane rukou, zadne krystaly, zadne magneticke zaznamy), jeho posledni dopis prisel prave odtamtud, od Modreho Hada. „U dveri stala zviratka mala,“ psal ji, „strileli do nich a bylo po nich.“ Nic vic v tom poslednim dopise nebylo.
Horecnate ze sebe sypala vzpominky, vzlykala a smrkala do laboratornich ubrousku a ja najednou pochopil, ostatne za chvilku to rekla sama — vcera se s nim videla. Prave v dobe, kdy jsem ji volal domu a mluvil s pihovatym Toivem, kdyz jsem shanel Jadvigu Michajlovnu, kdyz jsem mluvil s Admiralem, i kdyz jsem pak lezel doma a studoval hlaseni o operaci Mrtvy svet — celou tu dobu byla s nim, divala se na neho, poslouchala ho a delo se mezi nimi neco takoveho, kvuli cemu si ted vyleva srdce uplne cizimu cloveku.
2. cervna 78. MAJA GLUMOVOVA A NOVINAR KAMMERER
Zmlkla, jako by se byla vzpamatovala, a ja se taky vzpamatoval — jenze ja o nekolik sekund driv. Byl jsem prece ve sluzbe. Musel jsem pracovat. Povinnost. Smysl pro povinnost. Kazdy musi plnit svou povinnost. Ta zatuchla, kostrbata slova! Po vsem, co jsem nyni slysel. Vykaslat se na povinnost a udelat vsechno, abych tuhle nestastnou zenu vytahl z jejiho nepochopitelneho zoufalstvi. Co kdyz prave tohle je moje prava povinnost?
Ale vedel jsem, ze tomu tak neni. A to z mnoha duvodu. Napriklad proto, ze neumim vytahovat lidi ze zoufalstvi. Jednoduse nevim, jak se to dela. Nevim ani, cim se pri tom zacina. Proto bych se byl v teto chvili nejradeji zvedl, omluvil se a odesel. Ale ani to samozrejme neudelam, protoze jsem povinen bezpodminecne se dozvedet, kdy se setkali a kde je nyni on...
Najednou se znovu zeptala:
„Kdo vy vlastne jste?“
Polozila mi tuto otazku nalomenym, suchym hlasem, oci uz mela suche a leskle, chorobne leskle.
Nez jsem prisel, sedela tu sama, trebaze okolo bylo plno jejich kolegu a snad i pratel, nicmene ona byla sama, mozna k ni nekdo zasel a pokousel se dat se s ni do reci, ale ona prece jen zustala sama, protoze tady nikdo nevedel a ani nemohl vedet o cloveku, ktery ji naplnil dusi tim hroznym zoufalstvim, tim palcivym, vysilujicim zklamanim a vsim ostatnim, co se v ni za tuto noc nashromazdilo, dralo se ven a nenachazelo cestu, a tu jsem se objevil ja a pronesl jmeno Lva Abalkina — a jako bych skalpelem prorizl nesnesitelny vred. V tu chvili spustila a na nejakou dobu pocitila obrovskou ulevu, konecne se dokazala vykricet, vyplakat, zbavit se bolesti, jeji rozum se uvolnil... a v tu chvili jsem prestal byt uzdravitelem a stal jsem se tim, kym jsem byl ve skutecnosti, naprosto cizim, nahodnym a neznamym clovekem. A ted ji doslo, ze neni mozne, abych byl uplne nahodnym clovekem, protoze k takovym nahodam nedochazi. Nestava se, aby se clovek pred dvaceti lety rozloucil s milovanym, dvacet let o nem nic nevedel, dvacet let neslysel jeho jmeno, a potom po dvaceti letech se s nim znovu setkal, stravil s nim noc, hroznou a trpkou, hroznejsi a trpci nez jakekoli odlouceni, a aby pak hned rano, poprve za dvacet let, slysel clovek jeho jmeno z ust docela nahodne, cizi a nezname osoby ...
„Kdo vy vlastne jste?“ zeptala se nalomenym a suchym hlasem.
„Jmenuji se Maxim Kammerer,“ odpovedel jsem potreti a tvaril jsem se krajne rozpacite. „V urcitem smyslu jsem novinar... Ale proboha... Jak se zda, prisel jsem nevhod... Vite, sbiram material ke knize o Lvu Abalkinovi...“
„Co tady dela?“
Neverila mi. Snad vycitila, ze nehledam material o Lvu Abalkinovi, ale jeho sameho. Musel jsem se prizpusobit. A to co nejrychleji. A taky jsem se prizpusobil.
„V jakem smyslu?“ zeptal se novinar Kammerer bezradne a dokonce trochu znepokojene.
„On tady dostal ukol?“
Novinar Kammerer priblble vyvalil oci. „U-kol? J-ja vam dost dobre nerozumim...“ Novinar Kammerer byl bezradny. Bezpochyby nebyl na takove setkani pripraven. Dostal se proti sve vuli do hloupe situace a vubec nevedel, jak se z ni vymotat. Nejradsi by byl utekl. „Majo Toivovno, ja prece... Proboha, jen si nemyslete... Berte to, jako ze jsem tady nic neslysel. Uz jsem na vsecko zapomnel! Vubec jsem tady nebyl. Ale jestli vam muzu nejak pomoct...“
Novinar Kammerer blekotal pate pres devate a byl rudy rozpaky. Ted uz nesedel. V jakesi usluzne a krajne nepohodlne poze se naklanel nad stul a neustale se pokousel vzit Maju Toivovnu povzbudive za loket. Byl asi na pohled desne protivny, ale zrejme naprosto neskodny a trochu pritroubly.
„Vite, muj zpusob prace uz je takovy,“ mumlal ve snaze nejak se ospravedlnit. „Je to asi sporny zpusob, nevim, ale driv jsem s tim mel vzdycky uspech... Zacinam od lesa: spolupracovnici, pratele... ucitele taky, samozrejme... A teprve potom, uz v plne zbroji, abych tak rekl, pristupuji k hlavnimu objektu zkoumani... Ptal jsem se na Komkonu a tam mi rekli, ze se Abalkin ma vratit co nevidet na Zemi... S ucitelem uz jsem mluvil... S lekarkou... Pak jsem se rozhodl promluvit s vami... ale nevybral jsem si vhodnou chvili. Prominte, jeste jednou mi prominte. Nejsem slepy, vidim, ze tady doslo k nejake velice neprijemne shode okolnosti...“
Ten neohrabany a prihlouply novinar Kammerer ji prece jen uklidnil. Oprela se v kresle a prikryla si oblicej dlani. Zmizelo podezreni, probudil se stud, do tela se vlila unava.
„Ano,“ rekla, „je to shoda okolnosti.“
Ted by mel novinar Kammerer udelat celem vzad a po spickach zmizet. Ale to by nebyl on. Nemohl prece jen tak nechat o samote utrapenou, rozrusenou zenu, ktera bezpochyby potrebuje pomocnou ruku a povzbuzeni.
„Samosebou, shoda okolnosti, nic vic,“ mumlal novinar. „A zapomeneme na to, nic nebylo... Nekdy pozdeji, az budete moci... chtit... bych s velkym potesenim, pochopitelne... Ovsem, neni to prvni pripad v me praci, ze nejdriv rozmlouvam s hlavnim objektem a teprve pak... Majo Toivovno, nemel bych nekoho zavolat? Bude to hned...“
Mlcela.
„Tak tedy ne, Jak myslite... Proc vlastne? Posedim tu s vami, pro vsechny pripady...“
Konecne sejmula ruku z oci.
„Neni treba, abyste se mnou sedel,“ rekla unavene. „Bezte si radsi za svym hlavnim objektem...“
„Nenene!“ protestoval novinar Kammerer. „Casu dost. Objekt neobjekt, ja bych vas nerad nechaval samotnou... Casu mam habadej.“ Podival se na hodinky s urcitym znepokojenim. „A objekt mi ted neutece! Ja uz si ho chytim... Doma nejspis stejne nebude Znam ty progresory na dovolene. Toula se nejspis po meste a oddava se sentimentalnim vzpominkam...“
