Stekn se ani nezastavuje — nedbale a razne seka predni tlapou, kosoctverecna hlava odleta na chodnik a Stekn bezi dal, nechavaje za sebou klubko svijejiciho se tela bez hlavy.
A ti podivini se bali poustet me samotneho se Steknem! Prvotridni bojovnik, chytra hlava s mimoradnym cichem na nebezpeci, absolutne nebojacny, jak zadny clovek nedokaze... Ale! Samozrejme se to neobejde bez urciteho „ale“. Bude-li to nutne, budu za Stekna bojovat jako za pozemstana, jako za sebe sama. Ale co on? To prave nevim. Na Saraksi ovsem za me bojovali, bojovali a umirali, hynuli, kdyz me kryli vlastnimi tely, ale nikdy jsem se nemohl zbavit dojmu, ze to nebojovali za mne, za sveho pritele, ale za jakysi abstraktni, i kdyz jim velice drahy princip... Pratelim se se Steknem uz pet let, jeste nemel odpadle plovaci blany mezi prsty, kdyz jsme se seznamili, kdyz jsem ho ucil jazyku a ovladani zasobovaci linky. Nehnul jsem se od neho, kdyz prodelaval ty sve divne nemoci, v nichz se nasi lekari ani trochu nevyznali. Snasel jsem jeho odporne manyry, smiroval jsem se s jeho neomalenymi vyroky, promijel jsem mu to, co nepromijim nikomu na svete. A presto nevim, cim mu dneska vlastne jsem ...
Volaji z lodi. Van der Hoese oznamuje, ze Rem Zeltuchin nasel na svem rumisti pusku. Informace je to bezvyznamna, Van der Hoese jednoduse nechce, abych mlcel. Dela si starosti, dobrak stara, kdyz dlouho mlcim. Mluvime o hloupostech.
Zatimco mluvime o malichernostech, zabiha Stekn do nejblizsiho vchodu. Ozyva se odtamtud ramus, pisteni, praskot a mlaskani. Stekn se znovu objevuje ve dverich. Energicky zvyka a odhazuje si od tlamy krysi ocasky.
Kdykoli navazu radiove spojeni, zacina se chovat jako pes — bud neco zere, nebo se drbe, nebo si vykusuje blechy. Moc dobre vi, ze to nemam rad, ale dela to schvalne, jako by se mi chtel mstit za to, ze porusuji nase spolecne osameni.
Omlouva se mi a zduvodnuje svuj poklesek tim, ze mu to chutna a ze se nemohl ovladnout. Mluvim s nim suse.
Zacina drobne mrholit. Bulvar pred nami zahaluje sediva traslava mlha. Mijime sedmnacty blok (pricna ulice je dlazdena kameny), prochazime kolem proreziveleho nakladniho auta s vypustenymi pneumatikami, kolem celkem zachovale, zulou oblozene budovy s ozdobnymi mrizemi na oknech prizemku a vlevo od nas zacina park oddeleny od bulvaru nizkou kamennou zidkou.
Ve chvili, kdy prochazime kolem nachyleneho oblouku vstupni brany, vyskakuje na zidku z mokrych, bujne rozrostlych keru s hlukem a zvonenim rolnicek kriklave barevny, ohyzdne vysoky chlapik ...
Je hubeny jako kostlivec, ma zlute vpadle tvare a skelny pohled. Mokre zrzave cupriny mu trci do vsech stran, plandave, jakoby z mnoha casti skloubene ruce jsou v jednom pohybu, dlouhatanske nohy sebou neustale pocukavaji a podupavaji na miste, takze od obrovitych chodidel se do stran rozleta spadane listi a rozmokla cementova drt.
Od krku az k noham je obepnut jakymsi ruznobarevne kostkovanym trikotem — cervene, zlute, modre a zelene, bez ustani zvoni rolnicky nasite nepravidelne na rukavech a nohavicich, hlasite luskaji ve slozitem rytmu kostnate prsty. Panaca. Harlekyn. Jeho kejkle by asi byly legracni, kdyby nebyly tak strasne v tom mrtvem meste pod sedivym destovym prachem na pozadi zpustleho parku, z nehoz se stal les. Tohle je bez nejmensi pochyby silenec. Dalsi silenec.
V prvnim okamziku mam dojem, ze je to porad tyz, ten z periferie. Ale tamten mel na sobe barevne pentlicky a saskovskou cepici se zvoneckem, byl mnohem mensi a nevypadal tak ustvane. Proste byli oba pestrobarevni, oba pomateni, a zda se zcela nepravdepodobne, ze by prvni domorodci, ktere jsme na teto planete potkali, byli oba sileni klauni.
„To neni nebezpecne,“ rika Stekn.
„Musime mu pomoct,“ rikam ja.
„Jak chces. Bude nam prekazet.“
Sam dobre vim, ze nam bude prekazet, ale neda se nic delat, zacinam se priblizovat k roztancenemu panacovi a v rukavici si pripravuji prisavku s uklidnujicim prostredkem.
„Pozor zezadu!“ rika najednou Stekn.
Prudce se otacim. Ale na opacne strane ulice neni nic mimoradneho — patrova vila se zbytky jedovate fialoveho nateru, neprave pilire, ani jedna okenni tabule cela, temny otvor dveri vysoky do poloviny patra zeje prazdnotou. Dum jako ty ostatni, ale Stekn hledi prave na tento nanejvys pozorne a napjate. Prikrcil se na napjatych nohou, sehnul hlavu a naspicoval trojuhelnikove usi. Po zadech mi beha mraz - od zacatku nasi cesty Stekn jeste nikdy nezaujal takovou pozu. Za mnou zbesile drnci rolnicky a najednou je ticho. Jen dest sramoti.
„V kterem okne?“ ptam se.
„Nevim,“ Stekn pomalu otaci tezkou hlavou zprava doleva. „V zadnem okne. Chces, podivame se? Ale ted uz min...“ Tezka hlava se pomalu vztycuje. „Konec. Jako vzdycky.“
„Co?“
„Jako na zacatku.
„Nebezpeci?“
„Hned na zacatku nebezpeci. Ale slabe. Ted bylo silne. Ale zase jako na zacatku“
„Lidi? Zvirata?“
„Velika zloba. Nerozumim“
Ohlizim se do parku. Blaznivy panaca nikde a v huste mokre zeleni se neda nic rozeznat.
Van der Hoese je strasne znepokojen. Diktuji hlaseni. Van der Hoese se obava, ze to byla lecka a ze panaca mel odlakat mou pozornost. Vubec nemuze pochopit, ze v takovem pripade se lecka zdarila, protoze panaca mou pozornost skutecne odlakal natolik, ze jsem krome neho nic nevidel ani neslysel. Van der Hoese nabizi, ze nam posle pomocnou skupinu, ale ja odmitam. Nas ukol je nicotny a je dost mozne, ze nas samotne zanedlouho odvolaji z trasy a poslou pomahat treba zrovna Espadovi.
Hlaseni od Espadovy skupiny — dostali se do palby. Strileli na ne strelami se stopovkou. Zrejme vystrazna palba. Espada pokracuje v postupu. My rovnez. Van der Hoese je na nejvyssi miru rozrusen, jeho hlas zni primo upenlive.
Na kapitana jsme asi stesti nemeli. Espaduv kapitan je progresor. Zeltuchinuv kapitan je progresor. A nas je Van der Hoese. Vsechno to ma samozrejme logicke duvody: Espada vede skupinu pro kontakt, Rem je hlavni dodavatel informaci, zatimco my se Steknem pouze pesi pruzkumnici v prazdnem nebezpecnem prostoru. Pomocna skupina. Ale az se neco stane, a ono se vzdycky neco stane, musime spolehat jen na sebe. Nakonec stary Van der Hoese je pouhopouhy hvezdny letec, zkuseny kosmicky vlk, kteremu natrvalo presla do krve nekdejsi instrukce 06/3: „Pri zjisteni, ze na planete existuji priznaky rozumneho zivota, okamzite startovat a pokud mozno znicit vsechny stopy sve pritomnosti...“ A tady vystrazna palba, zrejma nechut navazat kontakt, a nejenze se nikdo nechysta okamzite startovat, ale naopak vsichni pokracuji v postupu a schvalne lezou do nestesti ...
Prestava prset. Po mokrem asfaltu skakaji zaby. Ted uz je jasne, cim se tu zivi hadi. Ale cim se zivi zaby? Komary. Domy jsou stale vyssi, stale prepychovejsi. Osuntely, zplesnively prepych. Dlouhatanska kolona nakladnich automobilu ruznych typu stojici pri levem okraji silnice. Jezdilo se tu zrejme vlevo. Cetne nakladaky jsou otevrene, v korbach se vali harampadi. Vypada to jako stopy masove evakuace, jenom neni jasne, proc vsichni smerovali do stredu mesta. Ze by do pristavu?
Stekn se najednou zastavuje a z huste srsti na temeni hlavy vztycuje trojuhelnikove usi. Jsme kousek od krizovatky, krizovatka je prazdna, i bulvar za ni je prazdny, nakolik je v sedem oparu videt.
„Puch,“ rika Stekn. A po chvilce zavahani. „Zver.“ A po dalsi chvili: „Moc. Jdou sem. Zleva.“
I ja uz citim zapach, ale to je pouze pach mokre rzi na nakladnich automobilech. A najednou — dusot tisicu nohou a kostene potukavani, knuceni, tlumene vrceni, funeni a odfrkavani. Tisice nohou. Tisice hrdel. Stado. Rozhlizim se a hledam vhodny vchod, kde bych tu lavinu preckal.
„Holota,“ rika Stekn. „Psi.“
V te chvili se vyvalili z leve pricne ulice. Byli to psi. Stovky psu. Tisice. Husty cernozlutosedivy proud, dupajici, chrcici a pronikave pachnouci mokrou psinou. Celo proudu uz prebehlo krizovatku a vnorilo se do pricne ulice vpravo, reka se stale valila a valila, ale tu se nekolik zvirat oddelilo od stada a ostre zahnulo k nam — byly to velke opelichane kusy, hubene, obalene chomaci slepene srsti. Slabounce, zalostne ponafavali a blizili se k nam klusem, ale ne rovne, nybrz jakymsi dumyslnym obloukem, s nahrbenymi vypouklymi trupy a s pocukavajicimi ocasy stazenymi pod telo.
„Do baraku!“ jeci Van der Hoese. „Co stojite? Do baraku!“
Zadam ho, aby nedelal hluk. Zasouvam ruku pod okraj kombinezy a nahmatavam pazbu paprskove pistole. Stekn rika:
„Neni treba. Ja sam.“
