„Nevim. Predpokladam, ze ne. Stejne ti zatim nemuzu nic rict. Ostatne ani nechci.“
„Tajemstvi osobnosti?“ zeptal jsem se.
„Ano,“ odpovedel. „Tajemstvi osobnosti.“
Z HLASENI LVA ABALKINA
... Do deseti hodin se zpusob naseho postupu definitivne ustalil. Kracime prostredkem ulice — vpredu ve smeru nasi cesty Stekn, za nim a trochu vlevo ja. Puvodni zpusob postupu tesne u zdi Jsme museli zmenit, protoze chodniky jsou plne otlucene omitky, rozbitych cihel, strepu okennich tabuli, zreziveleho plechu ze strech a uz dvakrat se stalo, ze nam bez jakekoli viditelne priciny spadly ulomky rims malem na hlavu. Pocasi se nemeni, nebe je stale zahaleno mracny, v zavanech sem pronika teply vlhky vitr, honi po rozbitem dlazdeni smeti neurciteho puvodu a ceri hladinu pachnouci vody v cernych zahnivajicich kaluzich. Vrhaji se na nas, mizi a znovu se na nas vrhaji hejna komaru. Utocici vlny komaru. Cele komari smrsti. Je tu spousta krys — sramoti v haldach rumu, ve spinave rezatych houfech prebihaji ulice z jednoho vchodu do druheho nebo se jako kuzelky tyci v prazdnych otvorech oken. Jejich koralkovite oci ostrazite pobleskuji. Nechapu, cim se v teto kamenite pustine zivi. Snad jedine hady. Hadu je tu taky spousta, zejmena pri vpustich kanalu se propletaji v slozita pohybliva klubka. Cim se tu zivi hadi, to taky nechapu. Snad jedine krysami. Tihle hadi jsou vsak trochu zvadli, vubec ne agresivni, i kdyz zbabeli taky ne. Venuji se jakymsi svym zvlastnim zalezitostem a nikoho a niceho kolem si nevsimaji.
Mesto je urcite uz davno opusteno. Onen muz, ktereho jsme potkali na periferii, byl samozrejme pomateny a zabloudil sem nahodou.
Zprava od skupiny Rema Zeltuchina. Zatim vubec nikoho nepotkal. Je svym rumistem nadsen a slibuje, ze v nejblizsi dobe urci index zdejsi civilizace s presnosti na dve desetinna mista. Pokousim se predstavit si to rumiste — obrovite smetiste bez zacatku a konce, ktere zavalilo pul sveta. Zacinam mit spatnou naladu, a tak na to prestavam myslet.
Mimikrova kombineza funguje nespolehlive. Ochranna barva odpovidajici pozadi se na latce objevuje se zpozdenim peti minut, nekdy se neobjevi vubec a misto ni vznikaji neobycejne krasne a vyrazne skvrny cistych spektralnich barev. Nejspis je ve zdejsi atmosfere neco, co mate vyladeny chemicky mechanismus teto hmoty. Experti z komise pro kamuflazni techniku se vzdali nadeje, ze by se jim podarilo vyregulovat cinnost kombinezy na dalku. Radi mi, jak mam regulaci provest na miste. Poslechl jsem techto rad, takze ted uz mam kombinezu absolutne rozladenou.
Zprava od Espadovy skupiny. Podle vseho se pri pristavani v mlze zmylili o nekolik kilometru — nikde nevidi obdelavane pole ani osady, ktere pozorovali z obezne drahy. Vidi jen ocean a pobrezi, pokryte kilometr sirokym pruhem cerne slupky — nejspis vyschlym mazutem. Uz zase mam spatnou naladu.
Experti kategoricky protestuji proti Espadovu navrhu nadobro vypnout kamuflaz. Drobny, ale halasny skandalek v eteru. Stekn k tomu vrcive poznamenava:
„To je ta slavna lidska technika! K smichu...“
Nema zadnou kombinezu, nema ani tezkou helmici s konvertory, ackoli to vsechno bylo specialne pro neho pripraveno. Odmitl to, jako obvykle bez udani duvodu.
Bezi zesiroka po zasle stredove linii bulvaru, mirne vyhazuje do strany zadni nohy, jako to nekdy delavaji nasi psi, je tlusty a hunaty, ma obrovskou kulatou hlavu, jako vzdy otocenou doleva, takze pravym okem hledi prisne kupredu, zatimco levym jako by silhal po mne. Hadu si vubec nevsima stejne jako komaru, zato krysy ho zajimaji, ovsem jen z gastronomickeho hlediska. Jenze ted je syty.
Myslim, ze si ucinil svuj nazor jak na mesto, tak mozna i na celou tuto planetu. Lhostejne se vyhnul prohlidce vily, jakoby zazrakem zachovane v sedme ctvrti, vymykajici se cistotou a elegantnosti z okolnich budov s vymlacenymi okny, zpustosenych casem a zarostlych divokym brectanem. Jen stitive ocichal dvoumetrova kola vojenskeho obrneneho vozu ostre a cerstve pachnouciho benzinem, pohrbeneho napul pod rozvalinami zricene zdi, a bez nejmensi zvedavosti sledoval blaznivy tanec uboheho zdejsiho praobyvatele, ktery proti nam vybehl se zvonicimi rolnickami, pitvoril se, cely zahaleny vlajicimi ruznobarevnymi nadry nebo stuhami. Vsechny tyto zvlastnosti prijima Stekn lhostejne, nevim proc odmitl vyclenit je z vseobecneho pozadi katastrofy, trebaze na pocatku, pri prvnich kilometrech cesty, byl zjevne vzrusen, neco hledal, co chvili narusoval zpusob postupu, neco vycenichaval, odfrkoval, odplivoval a nesrozumitelne si cosi mumlal ve svem jazyce...
„Tak tohle je novinka...,“ povidam. Je to neco jako kabina izolacni sprchy — valec vysoky asi dva metry o prumeru jeden metr, z polopruhledneho materialu pripominajiciho jantar. Ovalna dvirka zabirajici celou vysku jsou otevrena. Zda se, ze kdysi stala tahle kabina svisle, pak pod ni na jedne strane vsunuli naloz s vybusninou, takze je ted silne naklonena a okraj jejiho dna i s platem prilepeneho asfaltu a hliny visi nad zemi. Jinak poskozena nebyla, ostatne uvnitr se ani nemohlo nic poskodit — kabina byla prazdna jako prazdny pohar.
„Pohar,“ rika Van der Hoese. „Akorat s dvirky.“
„Ionizacni sprcha“ rikam ja. „Ale nezarizena. Nebo napriklad budka dopravniho policisty. Neco podobneho jsem videl na Saraksi, jenze tam to delali ze skla a plechu. Mimochodem ve svem jazyce tomu slangove opravdu rikali pohar.“
„A co takovy policista ridi?“ pta se Van der Hoese se zajmem.
„Silnicni dopravu na krizovatkach“ rikam.
„Ke krizovatce je dost daleko, nezda se ti?“ rika Van der Hoese.
„Takze je to tedy ionizacni sprcha,“ odpovidam.
Diktuji mu hlaseni. Prevzal je a pta se:
„Nejake otazky?“
„Existuji dve logicke otazky: proc tu vec tady postavili a komu prekazela. Podotykam — nevedou k ni zadne kabely ani draty. Stekne, mas nejake otazky?“
Stekn dava najevo vic nez lhostejnost — sedi zady ke kabine a drbe se.
„Muj narod takove predmety nezna,“ oznamuje povznesene. „Muj narod to nezajima.“ A znovu se ostentativne, primo vyzyvave drbe.
„Tak to je vsechno,“ rikam Van der Hoesovi, Stekn okamzite vstava a vydava se na dalsi cestu.
Tak vida, jeho narod to nezajima, rikam si v duchu, kdyz kracim vlevo kousek za nim. Nejradsi bych se usmal, ale to za zadnou cenu nesmim. Stekn nesnasi takove usmevy, je neuveritelne citlivy na sebemensi odstiny lidske mimiky. Odkud se asi v Hlavacich bere ta citlivost? Jejich obliceje (nebo tlamy?) prece postradaji jakoukoli mimiku — alespon lidskym okem se rozeznat neda. Kazdy obycejny pozemsky vorech ma mimiku mnohem bohatsi. A pritom pro usmev cloveka maji Hlavaci skvely postreh. Vubec se da rici, ze Hlavaci se vyznaji v lidech mnohem lepe nez lide v Hlavacich. A ja vim proc. My se stydime. Oni jsou rozumne bytosti a my se stydime je zkoumat. Ovsem oni tento trapny pocit neznaji. Kdyz jsme zili u nich v Pevnosti, kdyz nas skryvali, krmili, napajeli a chranili, mnohokrat jsem znicehonic zjistil, ze na mne provedli dalsi experiment! I Marta si Komovovi stezovala na totez, i Rowlingson, jen Komov si nikdy nestezoval — myslim, ze jednoduse proto, ze byl na tohle prilis samoliby. A Taraskonec nakonec jednoduse uprchl. Odjel na Pandoru, zabyva se svymi obludnymi tachorgy a je stasten... Proc Stekna tolik zajimala Pandora? Vsemi legalnimi i nelegalnimi prostredky oddaloval odlet. Budu si potom muset overit, je-li pravda, ze si skupina Hlavaku vyzadala dopravni prostredky k presidleni na Pandoru.
„Stekne,“ rikam, „chtel bys zit na Pandore?“
„Ne. Musim byt s tebou.“
On musi byt. Smula je v tom, ze jejich jazyk zna jen jednu modalitu. Neexistuje rozdil mezi musim, mam, chci a mohu. A kdyz Stekn mluvi po nasem, pouziva techto vyrazu nazdarbuh. Nikdy se neda presne urcit, co ma na mysli. Snad nyni chtel rict, ze me ma rad, ze se beze mne neciti dobre, ze se mu libi jen se mnou. Ale taky mozna, ze je jeho povinnosti byt se mnou, ze ma narizeno byt se mnou, a ze je odhodlan splnit svou povinnost se cti, i kdyz by se strasne rad prodiral oranzovou dzungli, dychtive naslouchal kazdemu sramotu a lacne vdechoval kazdou vuni, jichz je na Pandore habadej...
Vpravo vpredu se od spinave bileho balkonu ve druhem poschodi odlupuje plat omitky a hlucne dopada na chodnik. Krysy pobourene pisti. Z hromady smeti se vznasi sloup komaru a krouzi ve vzduchu. Napric ulici se jako ozdobna kovova stuha klikati veliky had, staci se pred Steknem do spiraly a vyhruzne vztycuje kosoctverecnou hlavu.
