velky tvurci neuspech. Nebyl to prvni ani desaty pripad v bohate praxi doktora Goannka. To jednou... A doktor Goannek zacal chrlit pripady, jeden krasnejsi nez druhy, a nahrazoval v nich skutecna jmena ruznymi XY, Alfami, Betami... Turista Kammerer, byvaly progresor a clovek ponekud neomaleneho chovani, dost neuctive prerusil toto poucne vypraveni a prohlasil, ze pokud jde o neho, nikdy v zivote by nechtel zit v jednech laznich s poloblaznivym hercem. Byla to neuvazena poznamka a turistu Kammerera prisla hodne draho. Predevsim bylo prozkoumano slovo „poloblaznivy“, na padrt rozdrceno a smeteno jakozto vyraz z lekarskeho hlediska negramotny a navic vulgarni. Teprve pak doktor Goannek s notnou davkou jedovatosti v hlase prohlasil, ze zmineny poloblaznivy herec patrne predem vytusil vpad byvaleho progresora Kammerera a veskere potize s tim spojene, sam odmitl sdilet s nim spolecne lazne a hned rano prvnim vhodnym glyderem odletel. Pritom natolik spechal, aby se vyhnul setkani s turistou Kammererem, ze se s doktorem Goannkem nestacil ani rozloucit.
Byvaly progresor Kammerer jedovatost jako by ani nevnimal. Bral vsechno za bernou minci a vyjadril uspokojeni nad tim, ze lazne jsou prosty nervove vycerpanych umelcu, takze je nyni mozno bez prekazek a podle vlastniho vkusu si vybrat vhodne ubytovani.
„Kde bydlel ten neurastenik?“ zeptal se bez okolku a hned na vysvetlenou dodal: „To proto, abych tam zbytecne nechodil.“
Tento rozhovor probihal jiz na zaprazi se sloupkovym zabradlim. Ponekud sokovany doktor ukazal mlcky na malebnou chaloupku s velkou modrou sestkou, stojici trochu oddelene od ostatnich budov primo nad svahem.
„Vyborne,“ prohlasil turista Kammerer. „Takze tam nepujdeme. Ale vypravime se spolu nejdriv tamhle. Libi se mi, ze tam jsou jerabiny o neco hustsi...“
Bylo mimo jakoukoli pochybnost, ze mimoradne sdilny doktor Goannek ma v umyslu nabidnout a v pripade odporu vnutit svou osobu jako poradce a pruvodce po Osinku. Ovsem turista a byvaly progresor Kammerer mu ted pripadal presprilis neomaleny a hruby.
„Samosebou,“ rekl suse. „Radim vam jit po tehle pesine. Najdete si chatu cislo dvanact. Me laskave omluvte. Vite, mam ve zvyku po caji odpocivat v houpaci siti...“
Urcite by byl stacil jeden jediny litostivy pohled, aby se doktor Goannek okamzite ustrnul a porusil sve zvyklosti ve jmenu pohostinnosti. Proto si hruby a vulgarni Kammerer honem pospisil zasadit posledni ranu.
„Hr-romsky stari,“ pronesl soucitne — a bylo to.
Pln mlcenliveho poboureni zamiril doktor Goannek ke sve houpaci siti a ja vklouzl do housti jerabin, obesel lecebny pavilon a sikmo po svahu zamiril k neurastenikovu srubu.
2. cervna 78. VE SRUBU CISLO SEST
Bylo mi jasne, ze Osinka Lva Abalkina vickrat uz neuvidi, a ze v jeho docasnem obydli nenajdu nic, co by mi nejak pomohlo. Ale dve veci mi jasne nebyly. Jak se ve skutecnosti dostal Lev Abalkin do Osinky a proc? Pokud se opravdu skryva, bylo by z jeho hlediska mnohem rozumnejsi a bezpecnejsi vyhledat lekare v kteremkoli velkem meste. Treba v Moskve, ktera je odtud deset minut letu, nebo aspon ve Valdaji, kam se odtud leti dve minuty. Nejspis se tady octl naprosto nahodou — bud nevenoval pozornost hlasenim o neutrinove bouri, nebo mu bylo uplne jedno, kam se dostane. Potreboval lekare, okamzite, nalehave. Proc? A dalsi zvlastnost. Cozpak se zkuseny stolety lekar mohl natolik zmylit, aby osvedceneho progresora oznacil za nevhodneho k tomuto povolani? Sotva. Tim spis, ze s otazkou profesionalniho zamereni Lva Abalkina se nesetkavame poprve... Neco takoveho nema obdoby. Jedna vec je zaradit mezi progresory cloveka v rozporu s jeho profesionalnimi zalibami, a neco docela jineho je udelat progresora z cloveka se zcela nevhodnou nervovou soustavou. Za takove omyly se plati odvolanim z funkce, ne docasnym, ale trvalym, protoze tohle uz nezavani jen zbytecnym mrhanim lidskou energii, ale primo ztratami lidskych zivotu... Ostatne, Tristan uz zemrel... Pomyslel jsem si, ze potom, az najdu Abalkina, budu urcite muset najit lidi, z jejichz viny cela tato slamastika vznikla.
Jak jsem ocekaval, dvere docasneho pristresi Lva Abalkina nebyly zamceny. V malicke predsini bylo prazdno, na nizkem kulatem stolku pod plynovou lampou trunil vysoky vycpany medvidek panda, dulezite pokyvoval hlavou a rubinova ocka mu jiskrila.
Nahledl jsem vpravo do loznice. Sem samozrejme nejmene dva, mozna tri roky nikdo nevkrocil — nebyla sem zavedena ani osvetlovaci automatika a nad zastlanou posteli se v rohu cernaly houstiny pavucin s mrtvymi pavouky. Okolo stolku jsem zasel do kuchyne. Ta pouzivana byla. Na odkladaci desce lezely spinave talire, okenko zasobovaci linky bylo otevreno a v odebiracim prostoru lezel nevyzvednuty balicek se svazkem bananu. Tam, v Ostrovni risi, na stabu „C“, byl Lev Abalkin zvykly mit sluhu. Nebo je taky mozne, ze nevedel, jak se zapina kyberneticky uklizec...
Kuchyne me trochu pripravila na to, co potom uvidim v obyvacim pokoji. Ale opravdu jen malo. Cela podlaha tu byla poseta drobnymi utrzky papiru. Siroka pohovka byla rozhazena — kvetovane polstarky se povalovaly halabala, jeden lezel dokonce ve vzdalenem koute mistnosti. Kreslo u stolu bylo prevrzene, na stole neusporadane staly misky se zaschlymi pokrmy, zase spinave talire a mezi tim vsim se tycila nedopita lahev vina. Dalsi lahev, ktera za sebou zanechala na koberci lepkavou stopu, se odkutalela ke stene. Pohar se zbytkem vina tu byl neznamo proc pouze jeden, ale protoze zaclony byly strzeny a visely na poslednich nitkach, hned me napadlo, ze druhy pohar asi vyletel otevrenym oknem ven.
Zmuchlane papiry se valely vsude, nejen na podlaze, ale ne vsechny byly zmuchlane. Nekolik listku se belalo na pohovce, nektere utrzky zapadly do misek s jidlem. Vsechny misky a talire byly trochu odstrceny stranou a na uvolnenem miste na desce stolu lezela hranicka papiru.
Ucinil jsem nekolik opatrnych kroku a hned se mi cosi tvrdeho zapichlo do boseho chodidla. Byl to kousek jantaru, tvarem pripominajici stolicku se dvema koreny. Byl provrtan. Sedl jsem si na bobek, rozhledl se a objevil jeste nekolik takovych jantaru, zbytek nahrdelniku se pak valel pod stolem primo u pohovky.
Vsede jsem zvedl nejblizsi kousek papiru a rozlozil ho na koberci. Byla to pulka archu obycejneho kancelarskeho papiru, na niz kdosi fixkou nakreslil lidskou tvar. Detskou tvar. Jakehosi naducaneho, asi dvanactileteho kluka. Ja bych ho typoval na zalobnicka. Kresba byla provedena nekolika presnymi tahy. Pekna, moc pekna kresbicka. Najednou me napadlo, ze se treba mylim, ze tenhle chaos tady vubec nezanechal Lev Abalkin, ale opravdu nejaky profesionalni malir, ktereho potkal neuspech.
Posbiral jsem vsechny rozhazene papiry, postavil kreslo a uvelebil se v nem.
A zase to vsechno vypadalo dost podivne. Kdosi rychle a s jistotou kreslil na papirech jakesi obliceje — vetsinou detske, jakasi zviratka — zrejme pozemska, jakesi stavby, krajinky, rekl bych i oblaka. Bylo tam nekolik planku a nacrtku nahozenych rukou profesionalniho topografa — hajky, potoky, mocaly, krizovatky cest, a hned primo uprostred lakonickych topografickych znacek najednou drobounke lidske postavicky, sedici, lezici, bezici, i titerne obrazky zvirat — snad jelenu, mozna losu ci vlku nebo psu — a neznamo proc byly nektere z techto figurek preskrtnuty.
Bylo to vsechno nepochopitelne a v zadnem pripade to neslo dohromady s chaosem v mistnosti a s predstavou risskeho stabniho dustojnika, ktery neprodelal reaklimatizaci. Na jednom z listku jsem objevil bajecny portret Maji Glumovove a ohromil me vyraz jakesi rozpacitosti ci nechapavosti, neobycejne dovedne vystizeny na jejim usmevnem a jinak docela veselem obliceji. Byla tu jeste karikatura ucitele Sergeje Pavlovice Fedosejeva, ale karikatura mistrovska — presne takovy byl nejspis Sergej Pavlovic pred ctvrt stoletim. Pri spatreni teto karikatury jsem si konecne uvedomil, jake budovy to na obrazcich jsou — pred ctvrt stoletim takhle vypadala typizovana architektura eurasijskych internatnich skol... Vsechno to bylo kresleno rychle, presne, s jistotou, a okamzite nato trhano, muchlano, zahazovano.
Odsunul jsem papiry a znovu se rozhledl po pokoji. Mou pozornost upoutal modry hadrik lezici pod stolem. Zvedl jsem jej. Byl to pomuchlany a potrhany damsky kapesnicek. Samozrejme jsem si hned vzpomnel na Akutagavovo vypraveni a zive jsem si predstavil, jak Maja Toivovna sedela v kresle pred Lvem Abalkinem, divala se na neho, poslouchala ho, po jejim obliceji tekal usmev, pod nimz jen jako slaby stin prosvital vyraz jakesi rozpacitosti ci nechapavosti, jak pod stolem jeji ruce nemilosrdne muchlaly a trhaly kapesnicek...
Maju Glumovovou jsem videl zretelne, ale za zadnou cenu jsem si neumel predstavit, co tu videla a slysela. To vsechno zpusobily tyhle kresbicky. Nebyt jich, snadno bych si predstavil na tehle rozorane pohovce obycejneho risskeho dustojnika, ktery pred kratkou dobou opustil kasarna a nyni uziva zaslouzeneho odpocinku. Ale kresbicky tu
