zjednava poradek na palube lodi: „Stydte se! Obtezovat skupinu v terenu... Okamzite vas vyzenu z kabiny! Vyhazim... Lumparna!“
„Bavis se?“ ptam se tise Stekna.
Mlci, jen po mne silha vykoulenym okem.
„Jsi stvac,“ rikam. „Vy Hlavaci jste vsichni stvaci a skandalisti...“
„Je tu mokro,“ odpovida Stekn bez jakekoli souvislosti. „A plno zab. Neni kam slapnout... Zase nakladni auta ...,“ oznamuje.
Z mlhy pred nami se line pronikavy pach mokreho reziveho zeleza a po chvili se ocitame uprostred obrovskeho neusporadaneho houfu nejruznejsich automobilu.
Jsou to obycejna nakladni auta, nakladaky kryte plachtou i velikanske plosinove vozy, stejne jako drobna kapkovita osobni auticka a jakesi obludne samohybne mechanismy s osmi koly vysokymi jako clovek stoji uprostred ulice i na chodnicich v hroznem neporadku, oprene do sebe narazniky, obcas navrsene pres sebe, neuveritelne prorezivele, napul rozlamane, a rozpadaji se pri sebemensim dotyku. Jsou jich stovky. Neni mozne jit rychle, musime toto pohrebiste obchazet, prolezat, prelezat a vsechna ta vozidla jsou nalozena haraburdim, ktere uz davno shnilo, zetlelo a zrezivelo k nepoznani...
Kdesi v koutku vedomi upenlive drmoli uklidneni experti, vzrusene duni Van der Hoese, ale nemam na ne naladu. S nadavkami vytahuji nohy z pachnouci brecky shnilych hadru a hned nato se s klenim propadam do utrob jakychsi ohromnych beden, kde v haldach zatuchleho papiru zoufale pisti hola krysi mladata, s novym hromovanim vylamuji ramenem jakousi prohnilou drevenou prepazku a probouravam se ven, na dest, do louze, z niz prede mnou zdesene vyskakuji zaby... Pod nohama mi praska a skripe rozbite sklo, kutaleji se nejake plechovky ci loziska, na pohled pevne niklovane zelezo se rozpada na prach, jakmile se ruka pokusi oprit se o ne, jednou dokonce bocnice kryteho automobilu, velikeho jako transkontinentalni kontejner, znicehonic se sama rozlamuje vedvi a z vnitrku se s hnilobnym rachotem vyvaluje proud nedefinovatelneho smeti v hustych oblacich odporne pachnouciho prachu...
A pak zcela necekane tento hnusny labyrint konci.
Totiz automobily jsou kolem nas porad, ale stoji ted pomerne usporadane, srovnany po obou stranach vozovky a na chodnicich, zatimco prostredek ulice je zase uvolnen.
Divam se na Stekna. Zurive se otrepava, drbe se vsemi ctyrmi tlapami najednou, olizuje si hrbet, odplivuje, chrli nadavky a zase se otrepava, drbe a olizuje.
Van der Hoese se znepokojene pta, proc jsme uhnuli z trasy a co to bylo za skladiste. Vysvetluji, ze to nebylo skladiste. Pak diskutujeme na tema: jsou-li to stopy evakuace, proc puvodni obyvatelstvo evakuovalo z periferie do centra?
„Zpatky touhle cestou nepujdu,“ prohlasuje Stekn a vzteklym placnutim srazi k dlazdeni zabu, ktera poskakovala vedle neho.
Ve dve hodiny odpoledne rozesila stab prvni souhrnne hlaseni. Ekologicka katastrofa, ale civilizace zanikla z nejakeho jineho duvodu. Obyvatelstvo zmizelo takrikajic v jedinem okamziku, ale nevyvrazdilo se ve valkach, ani neevakuovalo do vesmiru - nenasvedcuje tomu uroven technologie, ostatne planeta nepripomina hrbitov, spis smetiste. Ubohe zbytky puvodniho obyvatelstva zivori na venkove, jakztakz obdelavaji pudu, zcela pozbyly kulturnich navyku, ale skvele zachazeji s opakovacimi puskami. Z toho pry pro mne a Stekna vyplyva: mesto je urcite zcela prazdne. Mne tento zaver pripada pochybny. Steknovi taky.
Ulice se rozsiruji, domy i rady automobilu po obou stranach od nas se ztraceji v mlze a ja pred sebou citim otevrene prostranstvi. Jeste nekolik kroku a pred nami se z mlhy vynoruje ctvercova silueta. Zase obrnene vozidlo, presne stejne jako to, co se octlo pod zriceninou zdi, ale tohle je opustene uz velice davno, vlastni tihou se proborilo a jako by vrostlo do asfaltu. Vsechny vstupni otvory Jsou dokoran. Dve kratke hlavne kulometu, kdysi hrozive namirene proti kazdemu, kdo vysel na namesti, jsou ted povadle ohnute, prosakuji z nich rezive kapky a pomalu stekaji na mirne skloneny celni pancir. Cestou kolem mechanicky beru za otevrena bocni dvirka, ale jsou napevno zarezivela.
Pred sebou nevidim nic. Mlha Je na tomto namesti jakasi zvlastni, nezvykle husta, jako by tu stala dlouha leta a za tu dobu se slehla, srazila se jak mleko a vlastni tihou se slisovala.
„Pod nohy!“ narizuje najednou Stekn.
Koukam se pod nohy a nevidim nic. Zato si najednou uvedomuji, ze uz pod podrazkami nemam asfalt, ale cosi mekkeho, pruzneho, kluzkeho jako tlusty mokry koberec. Sedam si na bobek.
„Muzes si zapnout ten reflektor,“ bruci Stekn.
Ale ja uz vidim i bez reflektoru, ze je tu asfalt pokryt temer souvislym, pomerne vysokym hnusnym skraloupem, jakousi vlhkou slisovanou hmotou bohate prorostlou ruznobarevnymi plisnemi. Vytahuji nuz, nadzvedavam plast tohoto skraloupu — od proplesnivele hmoty se odtrhuje jakysi hadrik ci kousek reminku, a pod tim reminkem se v kalne zeleni vynoruje cosi kulateho (knoflik? prezka?) a pomalu se narovnavaji jakesi dratky nebo perka ...
„Vsichni sli tudy“ rika Stekn s podivnym prizvukem.
Zvedam se a jdu dal, kracim po mekke a kluzke hmote. Snazim se krotit svou fantazii, ale nedari se mi to. Vsichni sli tudy, touhle cestou, postupne opustili ted uz nepotrebna auticka i nakladaky, statisice a miliony obyvatel se z bulvaru vlevaly na toto namesti, obtekaly obrnene vozidlo s hrozive a bezmocne namirenymi kulomety. Lide sli a odhazovali i to malo, co si chteli odnest s sebou, klopytali a pousteli veci z rukou, snad i sami padali, ale pak uz se nemohli zvednout a vsechno, co upadlo, bylo zaslapano miliony nohou. A prisahal bych, ze se to vsechno odehralo v noci — lidskou kasi ozaroval mrtvolny chvejivy pri svit, a bylo ticho jako ve snu...
„Jama,“ rika Stekn.
Zapinam reflektor. Jama nikde zadna. Kam az svetlo dosahne, jiskri rovny a hladky povrch namesti nescetnymi bledymi plaminky svetelkujici plisne a na dva kroky prede mnou se vlhce cerna velky, asi dvacet na ctyricet, obdelnik hladkeho cisteho asfaltu. Jako by byl peclive vyriznut v tom zplesnivelem trpytivem koberci.
„Schudky,“ rika Stekn nejak zoufale. „Dirkovane! Hluboko! Nevidim...“
Beha mi mraz po zadech. Jeste nikdy jsem neslysel Stekna mluvit tak podivnym hlasem. Nazdarbuh spoustim ruku, kladu prsty na velkou vydutou hlavu a citim nervozni pocukavani trojuhelnikoviteho ucha. Nebojacny Stekn ma strach. Nebojacny Stekn se mi tiskne k noze prave tak, jako se jeho predkove tiskli k noham svych panu, kdyz za prahem jeskyne vycitili neco neznameho a nebezpecneho...
„Nema to dno,“ rika odevzdane. „Neumim to pochopit. Vzdycky prece byva dno. Vsichni odesli tam, a tam neni dno, a nikdo se nevratil... Musime tam jit?“
Sedam si na bobek a beru ho kolem krku.
„Nevidim tu zadnou jamu,“ rikam mu jazykem Hlavaku. „Vidim jen rovny obdelnik asfaltu.“
Stekn namahave oddychuje. Napina vsechny svaly a cim dal vic se ke mne tiskne.
„Ty to nemuzes videt,“ rika. „Neumis to. Ctvery schody s dirkovanymi stupni. Osoupane. Blyskaji se. Stale hloubeji a hloubeji. Na konci neni nic. Nechci tam. Nenarizuj mi to.“
„Kamarade,“ rikam, „co ti je? Jak bych ti mohl neco narizovat?“
„Ani nepros,“ rika Stekn. „Nezadej. Nevybizej.“
„Pujdeme odtud pryc,“ navrhuji.
„Ano. A rychle!“
Diktuji hlaseni. Van der Hoese uz prepojil muj kanal na stab, a kdyz koncim, je uz cela expedice plne informovana. Zacina povyk. Nadhazuji se hypotezu, navrhuji se opatreni. Panuje hluk. Stekn se ponenahlu uklidnuje — posilhava zlutym okem a co chvili se olizuje. Nakonec zasahuje sam Komov. Ramus uticha. Dostavame rozkaz pokracovat v postupu a ochotne se mu podrizujeme.
Obchazime desivy obdelnik, pretiname namesti, mijime druhe obrnene vozidlo uzavirajici bulvar z druhe strany a znovu se ocitame mezi dvema kolonami opustenych automobilu. Stekn opet cile cupita vpred, je uz zase energicky, hasterivy a kurazny. V duchu se usklibam a rikam si, ze ja na jeho miste bych se ted urcite stydel za tu trapnou chvili panickeho, temer detinskeho strachu, ktery jsem tam na namesti prozil. Ale Stekna nic takoveho netrapi. Ano, mel strach a nedokazal ho skryt, ale nevidi v tom nic trapneho, za co by se mel stydet. Nyni uvazuje nahlas:
„Vsichni odesli pod zem. Kdyby tam bylo dno, ujistil bych te, ze ted vsichni ziji pod zemi, tak hluboko, ze je necitim. Ale tam zadne dno neni! Nechapu, kde tam mohou zit. Nechapu, proc tam neni dno a jak je to mozne.“
„Zkus to vysvetlit,“ rikam mu, „je to ohromne dulezite.“
Ale Stekn to vysvetlit nemuze. Je to hrozne, opakuje neustale. Planety jsou kulate, pokousi se o vysvetleni,
