jsou a za nimi se skryva neco velice duleziteho, velice sloziteho a velice tajemneho ...
Tady uz jsem nemel co delat. Sahl jsem po videofonu a vytocil Admiralovo cislo.
2. cervna 78. NECEKANA ADMIRALOVA REAKCE
Vyslechl me bez jedineho preruseni, coz uz samo o sobe bylo spatnym znamenim. Snazil jsem se utesovat predstavou, ze pricinou jeho nespokojenosti nejsem ja, ale nejake jine okolnosti, ktere se me netykaji. Jenze kdyz me vyslechl do konce, rekl zachmurene:
„S Glumovovou jsi neporidil skoro nic.“
„Byl jsem vazan legendou,“ odpovedel jsem stroze.
Nic nenamital.
„Co chces delat dal?“ zeptal se.
„Myslim, ze sem uz se nevrati.“
„Taky myslim. A ke Glumovove?“
„Tezko rict. Vlastne nemuzu rict vubec nic. Nerozumim tomu. Ale urcita nadeje samozrejme zustava.“
„Co myslis — proc se s ni vubec setkaval?“
„To je prave to, co nechapu, Admirale. Podle vseho tady slo o lasku a vzpominky. Jenomze ta laska nebyla tak docela laska, a vzpominky ne jenom obycejne vzpominky. Jinak by Glumovova nebyla v takovem stavu. Samozrejme, jestli se ozral jako prase, mohl ji urazit... Zvlast kdyz uvazime, jaky podivny vztah k sobe meli v detstvi...“
„Neprehanej,“ zahucel Admiral. „Uz davno nejsou deti. Ale odpovezme si na tohle: kdyby ji znovu pozval nebo za ni zasel sam — prijme ho, nebo ne?“
„Nevim,“ rekl jsem. „Nejspis ano. Porad jeste pro ni hodne znamena. Nemohlo by se ji zmocnit takove zoufalstvi kvuli cloveku, ke kteremu je lhostejna.“
„Literatura!“ zabrucel Admiral a najednou vybafl: „Mel ses dovedet, proc ji pozval! O cem mluvili! Co ji rikal!“
Popadla me zlost.
„Nic takoveho jsem zjistit nemohl. Mela hystericky zachvat. A kdyz se uklidnila, sedel pred ni idiotsky novinar s hrosi kuzi.“
Prerusil me.
„Budes se s ni muset setkat jeste jednou.“
„V tom pripade mi dovolte zmenit legendu.“
„Co navrhujes?“
„Napriklad tohle. Jsem z Komkonu. Na nejake planete doslo k nestesti. Lev Abalkin je svedek. Ale nestesti jim tak otraslo, ze utekl na Zemi a ted nechce nikoho videt... Je psychicky nalomeny, malem nemocny. Hledame ho, abychom se dovedeli, co se tam stalo...“
Admiral mlcel, muj navrh se mu zrejme nezamlouval. Chvili jsem se dival na jeho nespokojenou pihovatou ples, zabirajici celou obrazovku, a pak Jsem se znacnym ovladanim pokracoval:
„Pochopte, Admirale, ted uz se neda lhat jako predtim. Ona uz si stacila uvedomit, ze jsem se u ni neobjevil nahodou. Myslim, ze jsem ji zviklal, ale objevim-li se jeste jednou ve stejne roli, bude to vysmech zdravemu rozumu! Bud uverila, ze jsem novinar, a v tom pripade se mnou nema o cem mluvit a jednoduse posle toho neomaleneho idiota ke vsem certum. Nebo neuverila a posle me k nim tim spis. Ja napriklad bych to udelal. Ovsem budu-li predstavitelem Komkonu, mam pravo klast ji otazky a vynasnazim se je polozit tak, aby odpovedela.“
Podle me to znelo dost logicky. Aspon v te chvili jsem nebyl schopen vymyslet jinou cestu. A jako idiotsky novinar uz k ni rozhodne nepujdu. Koneckoncu Admiral musi vedet lip, co je dulezitejsi — najit cloveka nebo uchovat v tajnosti, ze ho hledame. Se sklopenou hlavou se zeptal:
„Proc jsi sel rano do muzea?“
Uzasl jsem.
„Jak to — proc? Prece abych si promluvil s Glumovovou...“
Pomalu vztycil hlavu a ja spatril jeho oci. Panenky mel rozsirene pres celou duhovku. Az jsem ucouvl. Vycitil jsem, ze jsem pronesl neco hrozneho. Zablekotal jsem jako zacek:
„Ona je tam prece zamestnana... Kde jinde jsem s ni mel mluvit? Doma jsem ji nezastihl...“
„Glumovova pracuje v Muzeu mimozemskych kultur?“ zeptal se s peclivym durazem na kazdem slove.
„Ano. Co se stalo?“
„Ve zvlastnim oddeleni predmetu nevyjasneneho urceni,“ dodal tise. Byla to napul otazka, napul sdeleni. Prebehl mi mraz po zadech, kdyz jsem videl, jak se mu levy koutek uzkych rtu protahl a poklesl.
„Ano,“ zaseptal jsem.
Opet jsem nevidel jeho oci. Opet zabrala celou obrazovku blystiva ples.
„Admirale...“
„Mlc!“ vybafl. A oba jsme dlouho mlceli.
„Tak,“ pronesl konecne obvyklym hlasem. „Seber se a jdi domu. Sed tam a nikam nechod. V kteroukoli chvili te muzu potrebovat. Ale nejspis v noci. Kolik casu potrebujes na cestu?“
„Dve a pul hodiny.“
„Proc tolik?“
„Musim jeste preplavat jezero.“
„Dobre. Az dorazis domu, ohlas se mi. Chvatej.“
A obrazovka zhasla.
Z HLASENI LVA ABALKINA
Dest znovu zesiluje, mlha houstne, takze z prostredka ulice nejsou domy po leve ani po prave strane skoro videt. Mezi experty vznika panika, nabyli dojmu, ze v techto chvilich prestaly fungovat bioopticke konvertory. Uklidnuji je. Kdyz se zbavili strachu, zacinaji mit ramena a nalehaji, abych rozsvitil mlhovy reflektor. Zapinam jim reflektor. Experti uz zacinaji jasat, ale najednou si Stekn seda na ocas uprostred vozovky a prohlasuje, ze neudela ani krok dal, dokud nekdo neodstrani tu idiotskou duhu, od ktere ho boli usi a svrbi mezi prsty. On vyborne vidi i bez tech hnusnych reflektoru, a jestli experti nic nevidi, znamena to, ze nic videt nemusi, a bylo by lepsi, kdyby se venovali nejake uzitecnejsi cinnosti, napriklad by mohli k jeho, Steknovu navratu pripravit ovesnou polevku s boby. Vybuch poboureni. Ale experti se Stekna trochu boji. Kazdy pozemstan, ktery se seznamil s nejakym Hlavakem, se ho driv nebo pozdeji zacne bat. Ale pritom, byt je to paradoxni, neni tento pozemstan schopen chovat se k Hlavakovi jinak nez jako k velkemu mluvicimu psu (no, zkratka cirkus, zazraky zoopsychologie a tak)...
Jeden z expertu Steknovi nerozvazne pohrozil, ze zustane bez obeda, neprestane-li si stavet hlavu. Stekn zvysuje hlas. Z jeho slov vyplyva, ze jsme se cely zivot bajecne obesli bez expertu. A nejen to, citili jsme se tady az dosud obzvlast dobre prave proto, ze po expertech nebylo vidu ani slechu. A pokud jde konkretne o toho experta, ktery, jak se zda, ma ted v umyslu sezrat Steknovi jeho ovesnou polevku s boby... A tak dale, porad dokolecka.
Stojim v desti, ktery neustale sili, posloucham cely ten galimatyas okolo expertu a bobu a nemohu setrast jakousi ospalou ztuhlost. Pripada mi, ze jsem na nejakem neuveritelne hloupem divadelnim predstaveni bez zacatku a konce, kde vsechny postavy zapomnely sve role a blekotaji, co jim slina na jazyk prinese, v marne nadeji, ze je nejaka nahoda zachrani. Toto predstaveni jako by bylo usporadano vyhradne pro me, aby me co nejdele udrzelo na miste a nedovolilo mi postoupit ani o krok dal, zatimco za kulisami kdosi chvatne zarizuje veci tak, abych se definitivne presvedcil: nema to smysl, neda se nic delat, musime se vratit domu...
S namahou se ovladam a zhasinam zatraceny reflektor. Stekn okamzite v puli slova prerusuje dlouhatanskou, peclive promyslenou urazku a jako by se nechumelilo bezi dal. Kracim za nim a slysim, jak si Van der Hoese
