nesetkali...“
„Ty se jich bojis?“
Nemam naladu resit tenhle problem. Zvlast ne ted.
„Vis, Stekne,“ rikam, „to by bylo dlouhe povidani. Mel bys radsi sledovat, co se deje kolem, mam dojem, ze jsi nejak roztrzity.“
„Vsechno sleduju. Je klid.“
„Vsiml sis, ze tady vsechno zive zmizelo?“
„To je tim, ze tady casto byvaji lide,“ usoudil Stekn rozsafne.
„Ale jdi!“ rikam. „No to jsi me uklidnil.“
„Ted tady nejsou. Skoro“
Konci dvaactyricaty blok, blizime se ke krizovatce. Stekn najednou hlasi:
„Za rohem je clovek. Sam.“
Je to vetchy starecek v dlouhem cernem kabate az na paty, v kozesinove beranici s nausniky, zavazanymi pod rozcuchanym spinavym plnovousem, v rukavicich vesele, svitive zlute barvy a velikych botach s platenymi svrsky. Pohybuje se s obrovskou namahou, sotva nohy vlece. Jsme od neho na tricet metru, ale i na takovou dalku je zretelne slyset, jak tezce, hvizdave oddychuje a obcas namahou stena.
Naklada vozik s vysokymi slabymi kolecky, pripominajici detsky kocarek. Vzdycky se odbelha do rozbite vykladni skrine, dlouhou dobu je uvnitr, pak se stejne pomalu vynoruje, opira se jednou rukou o stenu a druhou ohnutou rukou si na prsa tiskne dve nebo tri plechovky s pestrymi nalepkami. Kdykoli dojde ke svemu voziku, bezvladne si seda na skladaci trinozku, chvili nehybne odpociva a pak stejne zvolna a opatrne prendava plechovky z naruci na vozik. Pak zase odpociva, jako by vsede spal, znovu se stavi na roztresene nohy a miri k vykladni skrini — dlouhy, cerny, temer prelomeny v puli.
Stojime na rohu, skoro nekryti, protoze vime, ze starecek nic kolem sebe nevidi ani neslysi. Jak rikal Stekn, je tady docela sam, v okoli nikdo neni, snad jedine hodne daleko. Nemam nejmensi chut navazovat s nim kontakt, ale asi to budu muset udelat — kdyby pro nic jineho, tak abych mu pomohl s temi plechovkami. Ale bojim se, abych ho nevydesil. Zadam Van der Hoeseho, aby ho ukazal Espadovi a ten aby urcil, patri-li do kategorie „carodej“, „vojak“ nebo „clovek“.
Starec nalozil desatou davku plechovek a zase odpociva, prihrben na trinohe stolicce. Hlava se mu jemne chveje a klesa stale niz. Starec zrejme usina.
„Nic podobneho jsem jeste nevidel,“ rika Espada. „Promluvte s nim, Ljovo...“
„Je prilis stary,“ rika Van der Hoese s pochybnostmi.
„V momente umre.“ vrci Stekn.
„No prave,“ rikam. „Zvlast jestli se pred nim objevim v tomhle duhovem skafandru...“
Nestacim domluvit. Starec se najednou prudce naklani kupredu a pozvolna se kaci bokem na dlazdeni.
„Hotovo,“ rika Stekn. „Muzes se jit podivat, jestli te to zajima“
Starec je mrtev, nedycha, ani puls neni znatelny. Podle vseho ma rozsahly infarkt a naprosto vycerpany organismus. Ale ne z hladu. Jednoduse je strasne, nepredstavitelne sesly. Klecim u neho a divam se mu do zelenobileho kostnateho obliceje. Prvni normalni clovek v tomto meste. A mrtvy. A ja jsem bezmocny, protoze mam s sebou jen prenosnou aparaturu.
Vpichuji mu dve ampulky mikrofagu a rikam Van der Hoesemu, aby sem poslal mediky. Nehodlam se tu zdrzovat. Nema to smysl. Tenhle uz nepromluvi. A pokud ano, tak ne hned. Pred odchodem nad nim jeste chvili stojim, divam se na kocarek, do poloviny naplneny plechovkami konzerv, na prevrzenou stolicku, a napada me, ze starec patrne vsude s sebou tahal tuhle stolicku a co chvili na ni usedal k odpocinku...
Kolem seste hodiny vecerni se zacina stmivat. Podle mych poznatku zbyvaji do konce trasy jeste asi dve hodiny chuze, a tak navrhuji Steknovi, ze si odpocineme a neco snime. O odpocinek Stekn nestoji, ale jako vzdy, ani tentokrat nevynecha prilezitost neco splivnout.
Usedame na okraji rozlehle vyschle fontany ve stinu jakesi kamenne mytologicke obludy s kridly a ja rozbaluji balicky s jidlem. Kolem nas kalne prosvitaji zdi mrtvych domu, panuje bezhlese ticho a cloveka blazi pomysleni, ze na tech desitkach kilometru cesty, kterou jsme prosli, uz neni pusto a mrtvo, ale ze tam pracuji lide.
Pri jidle Stekn nikdy nemluvi, ale kdyz je nasycen, rad si poklabosi.
„Ten starec,“ rika a peclive si olizuje tlapu, „toho doopravdy ozivili?“
„Ano.“
„A to je zase zivy, chodi a mluvi?“
„Mluvi asi sotva, chodit nejspis nechodi, ale zivy je.“
„Skoda“ vrci Stekn.
„Skoda?“
„Ano. Skoda ze nemluvi. Bylo by zajimave dovedet se, co je tam...“
„Kde?“
„Tam, kde byl, kdyz umrel.“
Usklibam se.
„Ty myslis, ze tam neco je?“
„Musi tam neco byt. Prece se musim nekam podit, az nebudu.“
„Kam se podeje elektricky proud, kdyz ho vypnou?“ ptam se.
„To je prave to, co jsem nikdy nemohl pochopit,“ priznava se Stekn. „Ale ty neuvazujes presne. Prosim, nevim, kam se podeje elektricky proud, kdyz ho vypnou. Ale ja nevim ani to, odkud se bere, kdyz ho zapnou. Ovsem kde jsem se vzal ja, to vim, tomu rozumim.“
„Tak kde jsi byl, dokud jsi nebyl?“ ptam se uskocne.
Pro Stekna to ovsem neni problem.
„Byl jsem v krvi svych rodicu. A predtim v krvi rodicu svych rodicu...“
„Takze az nebudes, budes v krvi svych deti...“
„A co kdyz nebudu mit deti?“
„Tak budes v zemi, v trave, ve stromech...“
„Tak to neni! V trave a stromech bude moje telo. Ale kde budu ja sam?“
„V krvi svych rodicu jsi taky nebyl sam, ale tvoje telo. Vzdyt si nepamatujes, jak ti bylo v krvi tvych rodicu...“
„Jak to ze ne?“ divi se Stekn. „Moc veci si pamatuju!“
„Aha, vidis, vlastne ano“ mumlam premozen. „Vy prece mate genetickou pamet...“
„Rikat tomu muzes, jak chces,“ vrci Stekn. „Ale ja skutecne nechapu, kam se podeju, jestli ted umru. Deti nemam...“
Rozhoduji se prerusit tento spor. Je mi jasne — nikdy nebudu umet Steknovi dokazat, ze tam nic neni. Proto beze slova zabaluji zbytek jidla, ukladam balicek do torny na zadech a pohodlne natahuji nohy pred sebe.
Stekn si svedomite olizal druhou packu, uvedl srst na licich do idealniho stavu a znovu pokracuje v debate.
„Prekvapujes me, Ljovo,“ prohlasuje. „A vsichni me prekvapujete. Copak vas to tady jeste bavi?“
„Pracujeme,“ namitam unavene.
„Proc pracovat, kdyz, to nema smysl?“
„Proc by to nemelo smysl? Sam vidis, kolik jsme se toho dovedeli za jediny den.“
„Prave proto se ptam: nac se dozvidat neco, co nema smysl? Co s tim budete delat? Porad se jenom dozvidate a dozvidate, ale abyste s tim, co se dozvite, neco delali, to ne.“
„No napriklad?“ ptam se.
Stekn je naruzivy diskuter. Pred chvilkou dosahl jednoho vitezstvi a ted evidentne touzi po dalsim.
„Napriklad jama bez dna, kterou jsem nasel. Kdo a k cemu muze potrebovat jamu bez dna?“
„To neni tak docela jama,“ rikam. „To jsou spis dvere do jineho sveta.“
„A muzete temi dvermi projit?“ informuje se Stekn.
„Ne,“ priznavam. „To nemuzeme.“
„Tak k cemu jsou vam dvere, kterymi stejne nemuzete projit?“
„Dneska nemuzeme, zitra treba budeme moct.“
„Zitra?“
„To myslim obrazne. Pozitri. Za rok...“
