„Jiny svet, jiny svet“ vrci Stekn. „To snad je vam tenhle tesny?“
„Jak bych ti to rekl... Tesny je pro nasi fantazii.“
„No bodejt!“ vykrikuje Stekn jizlive. „Vzdyt vy jakmile se dostanete do jineho sveta, hned ho zacnete predelavat, aby byl jako ten vas. A samozrejme pro vasi fantazii je zase tesny, takze zacinate hledat zase jiny svet, a zase ho predelavate...“
Najednou prudce prerusuje svou filipiku a v tom okamziku citim pritomnost nekoho ciziho. Tady. Blizko. Na dva kroky od sebe. U podstavce s mytologickou obludou.
Je to docela normalni zdejsi obyvatel, podle vseho z kategorie „clovek“, silny statny muz v platenych kalhotach a platene bunde na holem tele, s opakovaci puskou, ktera mu na remeni visi pres krk. Necesana hriva vlasu mu spada do oci, tvare a bradu ma hladce vyholene. Stoji u pomniku bez jedineho pohybu, jen oci mu pomalu klouzou ze mne na Stekna a zpatky. Podle vseho vidi v seru stejne dobre jako my. Neumim si vysvetlit, jak se k nam dokazal tak nehlucne a nepozorovane priblizit.
Opatrne saham rukou dozadu a zapinam mluvici zarizeni na automatickeho tlumocnika.
„Pojd bliz a posad se, jsme pratele,“ vyslovuji neslysne pouhym pohybem rtu.
Z megafonu se s pul sekundovym zpozdenim linou hrdelni zvuky, do jiste miry dokonce prijemne. Neznamy sebou trha a ustupuje o krok. „Neboj se,“ rikam. „Jak se jmenujes? Mne rikaji Lev, on se jmenuje Stekn. Nejsme nepratele. Chceme si s tebou promluvit.“
Ba ne, z toho nic nebude. Neznamy couva o dalsi krok a zcasti se skryva za pomnikem. Jeho oblicej po celou dobu nevyjadruje nic, neni dokonce jiste, rozumi-li tomu, co se mu rika.
„Mame dobre jidlo,“ nevzdavam se. „Nemas nahodou hlad nebo zizen? Posad se s nami, s radosti ti dam z naseho...“
Najednou me napada, ze se asi zdejsi praobyvatel musi dost bat, kdyz slysi tohle „my“ a „s nami“, a tak rychle prechazim na jednotne cislo. Ale ani tohle nepomaha. Zdejsi obyvatel se zcela schovava za pomnik, takze ho nevidim ani neslysim.
„Odchazi“ vrci Stekn.
Pak ho vidim znovu, jak dlouhymi, klouzavymi, naprosto neslysnymi kroky prechazi ulici, vystupuje na protejsi chodnik a mizi v jakychsi dverich.
2. cervna 78. LEV ABALKIN OSOBNE
Asi v sest hodin odpoledne se ke mne prihrnuli bez predchoziho ohlaseni Andrej a Sandro. Schoval jsem desky do stolu a okamzite jsem oba prichozi stroze upozornil, ze s nimi nehodlam vest zadne sluzebni rozhovory, protoze ted nejsou podrizeni mne, ale Klaudiovi. A navic mam praci.
Oba se zalostne rozfnukali, ze neprisli ve sluzebni zalezitosti, ze se jim styska a ze takhle to prece nejde. Fnukat dovedou, to se jim musi nechat. Obmekcili me. Otevreli jsme bar a nejakou dobu jsme si nadsene povidali o mych kaktusech. Pak jsem cirou nahodou zjistil, ze uz nemluvime ani tak moc o kaktusech, jako spis o Klaudiovi, coz by se jeste dalo jakz takz vysvetlit, protoze Klaudius svou bambulovitosti a pichlavosti i mne pripominal kaktus, jenomze nez jsem stacil mrknout, tihle mladi provokateri neobycejne sikovne a nepozorovane zacali o bioreaktorech a kapitanu Nemovi.
Delal jsem, ze jsem si toho nevsiml, nechal jsem je prijit do raze a kdyz uz byli presvedceni, ze je jejich nacelnik dokonale zpracovan, vyzval jsem je, aby zmizeli. A byl bych je skutecne vyhnal, protoze jsem mel notny vztek na sebe i na ne, ale tu se (rovnez bez predchoziho ohlaseni) objevila Aljona. Tu mi posila osud sam, pomyslel jsem si a zamiril jsem do kuchyne. Jednak uz byl stejne cas veceret, jednak i mladi provokateri vedi, ze pred cizimi lidmi se o nasich zalezitostech nesmi mluvit.
Vecere se opravdu vydarila. Provokateri zapomneli na vsechno na svete a natrasali se pred Aljonou. Kdyz je odmrstila, natrasal jsem se ja — jen tak, aby se nereklo. Tohle kohouti naparovani skoncilo velikym sporem — kam se pujde. Sandro nalehal, abychom sli na Oktopusy, a to hned, protoze nejlepsi kousky hraji hned na zacatku. Andrej se rozhorcoval jako fundovany hudebni kritik, jeho vypady proti Oktopusum byly vasnive a otresne bezobsazne, jeho teorie moderni hudby prekvapovala novotou a spocivala v tom, ze dneska v noci je nejvhodnejsi chvile vyzkouset jeho novou jachtu Filozof. Ja navrhoval, ze si budeme davat hadanky nebo prinejhorsim hrat na fanty. Aljona z toho vycitila, ze dneska nehodlam nikam jit a navic jsem zaneprazdnen, a to ji rozcililo, takze zacala vyvadet. Oktopusy utopit! pozadovala. Plachty vztycit! Bude se radit! A tak dale...
Kdyz byla tato vymena nazoru v nejvetsim proudu, presne v 19.33, zacvrlikal videofon. Andrej, ktery sedel u aparatu nejbliz, stiskl prstem tlacitko. Obrazovka se rozsvetlila, ale neobjevil se zadny obrazek. A slyset nebylo nic, protoze Sandro hulakal jako na lesy: Ostrovy, ostrovy, ostrovy... provadel nejapne hejble a napodoboval nenapodobitelneho B. Tuarega, zatimco Aljona mu sverepe oponovala Pisni beze slov od R. Gliera (a treba taky ne od Gliera).
„Hus!“ vystekl jsem a prodiral se k videofonu.
Nastalo mensi uklidneni, ale pristroj stale mlcel, jen svitici obrazovka pomrkavala. Tohle asi sotva bude Admiral, a tak jsem se uklidnil.
„Pockejte,“ rekl jsem do svetelkujici modre, „ja si vezmu aparat vedle.“
V pracovne jsem videofon postavil na stul, zuchl do kresla a rekl:
„Tak tady je vetsi klid... Jenom upozornuju, ze vas nevidim.“
„Prominte, zapomnel jsem,“ pronesl hluboky muzsky hlas a na obrazovce se objevil oblicej — uzky, namodrale bily, s hlubokymi vraskami od konce nosu ke koutkum ust. Nizke siroke celo, cerne rovne vlasy az na ramena.
Je zajimave, ze jsem ho okamzite poznal, ale ne hned jsem si uvedomil, ze je to on.
„Budte zdrav, Maku,“ rekl. „Vy me nepoznavate?“
Potreboval jsem par sekund, abych se vzpamatoval. Byl jsem naprosto nepripraven.
„Pockejte, pockejte...,“ protahoval jsem cas a horecnate jsem uvazoval, jak se mam chovat.
„Lev Abalkin,“ pripomnel mi. „Pamatujete se? Saraks, Modry had...“
„Bozinku!“ vykrikl novinar Kammerer, drive Mak Sim, rezident Zeme na planete Saraks. „Ljova! A mne rekli, ze na Zemi nejste a ze se nevi, kdy tu budete... Nebo vy jste jeste tam?“
Usmival se.
„Ne, uz jsem tady... Ale asi jsem vas vyrusil.“
„Vy me nikdy nemuzete vyrusovat!“ procitene vykrikl novinar Kammerer. Ne ten novinar Kammerer, ktery navstivil Maju Glumovovou, ale spis ten, co navstivil ucitele. „Ja vas potrebuju. Pisu knihu o Hlavacich...“
„Ano, vim,“ nenechal me domluvit. „Proto vam volam. Ovsem, Maku, ja uz davno nemam s Hlavaky nic spolecneho.“
„Na tom vubec nezalezi,“ namitl novinar Kammerer. „Dulezite je, ze jste byl prvni, kdo s nimi pracoval.“
„Prvni jste byl spis vy...“
„Ba ne, ja jsem je jenom objevil, to je vsechno. Ostatne o sobe uz jsem psal. A material o nejnovejsich Komovovych pracich uz mam taky pohromade. Jak vidite, prolog a epilog mam, chybi jen malickost — hlavni obsah... Poslyste, Ljovo, my se bezpodminecne musime sejit. Zdrzite se na Zemi dlouho?“
„Moc ne,“ odpovedel. „Ale urcite se sejdeme. Ovsem — dneska bych nechtel...“
„No, mne by se to dneska taky moc nehodilo,“ pripojil se rychle novinar Kammerer. „A co takhle zitra?“
Chvili me mlcky sledoval. Najednou jsem si uvedomil, ze nedokazu odhadnout barvu jeho oci — sedely prilis hluboko pod hustym obocim.
„Neuveritelne,“ pronesl Abalkin. „Vy jste se vubec nezmenil. A ja?“
„Opravdu?“ zeptal se novinar Kammerer, aby aspon neco rekl.
Lev Abalkin se znovu usmal.
„Ano,“ potvrdil. „A to uteklo dvacet let. Vite, Maku, vzpominam na tu dobu jako na nejstastnejsi leta. Vsechno bylo pred nami, vsechno teprve zacinalo... A verte mi, kdyz ted vzpominam na ty casy, rikam si: Mel jsem z pekla stesti, ze me v zacatcich vedli takovi lide, jako Komov a jako vy, Maku...“
„No, no, Ljovo, neprehanejte,“ rekl novinar Kammerer. „Co ja s tim mam spolecneho?“
„Jak to myslite? Komov ridil, Rowlingson a ja jsme byli vykonavateli, ale hlavni koordinaci jste provadel
