nesmirne tezke a nemilovane praci... A tak se vratil na Zemi!
Vratil se a ihned narazil na moje jmeno. A vzpomnel si, ze ja jsem byl v podstate kuratorem jeho prvni prace s Hlavaky, chtel se tedy dovedet, mam-li prsty v tom neslychanem odstraneni cloveka od oblibene prace, a dovedel se (pomoci primitivniho uskoku), ze ne, nemam — v te dobe jsem mel plnou hlavu starosti s odstranenim vysadku a o tehle zalezitosti jsem nebyl ani informovan...
Takhle nejak by se dal vysvetlit nas nedavny rozhovor. Ovsem pouze rozhovor, nic vic. Ani zahadna historie s Tristanem, ani zahadna historie s Majou Glumovovou, a uz vubec ne duvod, proc Lev Abalkin poklada za nutne se skryvat. To se touto hypotezou vysvetlit neda. K sakru, kdyby tahle moje hypoteza byla spravna, pobihal by ted Lev Abalkin po Komkonu a mlatil by hlava nehlava vsechny, co mu ukrivdili, protoze je povahy prchlive a navic ma nervovy system umelce... Ackoli neco logickeho v me domnence prece jen bylo a vyvolavalo to jiste prakticke otazky. Rozhodl jsem se polozit je Admiralovi, ale nejdriv jsem musel zavolat Sergeji Pavlovici Fedosejevovi.
Podival jsem se na hodinky — 21.51. Doufejme, ze starec jeste neni v posteli.
Nastesti se ukazalo, ze starec opravdu jeste neni v posteli. Nechapave se dival z obrazovky na novinare Kammerera, jako by ho nepoznaval. Novinar Kammerer se rozplyval v omluvach, ze vola tak pozde. Omluvy byly prijaty, vyraz nechapavosti vsak nezmizel.
„Mam na vas doslova jen par otazek, Sergeji Pavlovici,“ rekl novinar Kammerer ustarane. „Setkal jste se s Abalkinem, vidte?“
„Ano. Dal jsem mu vase cislo.“
„Nezlobte se na me, Sergeji Pavlovici... On mi zrovna volal a... mluvil se mnou nejak divne...“ Novinar Kammerer jen s namahou hledal vhodne vyrazy. „Nabyl jsem dojmu... Uvedomuji si, ze je to vsechno asi hloupost, ale stat se muze ledacos... Koneckoncu taky vas mohl spatne pochopit...“
Starec zbystril pozornost.
„Oc jde?“ zeptal se.
„Vy jste se mu o mne zminoval... No, o tom, ze jsme spolu mluvili.“
„Prirozene. Ale nerozumim vam. Copak jsem to nemel rikat?“
„Ne, to ne, o to mi nejde. Nejspis si spatne vylozil vase slova. Predstavte si, nevideli jsme se patnact let. A najednou jen se pozdravime, zacne me s nejakym ukrivdenym sarkasmem vychvalovat za to... Zkratka de facto me obvinil, ze si chci privlastnit jeho prioritu z prace s Hlavaky! Aniz k tomu ma, ujistuji vas, sebemensi duvod... Pochopte, ja v teto otazce figuruji pouze jako novinar, popularizator, nic vic...“
„Okamzik, okamzik, mladiku!“ Starec vztahl ruku. „Uklidnete se, prosim. Nic takoveho jsem mu samozrejme nerikal. Uz jenom proto, ze se v tom vubec nevyznam...“
„No... treba jste to neformuloval dost presne...“
„Nezlobte se, ale ja jsem vubec nic takoveho neformuloval! Rekl jsem mu jenom, ze o nem nejaky novinar Kammerer pise knihu a prisel si ke mne pro material. A ze ten novinar ma cislo to a to. Zavolej mu. Dost. To je vsecko, co jsem mu rekl.“
„Pak to tedy nechapu,“ rekl novinar Kammerer skoro zoufale. „Nejdriv jsem usoudil, ze vam dost dobre nerozumel, ale jestli je to takhle... pak nevim. Pak je to nejaka choroba. Nejaka manie. Tihle progresori se ve sve praci chovaji docela normalne, ale na Zemi kolikrat nevedi, co roupama delat... Povoluji jim nervy nebo co...“
Starec stahl oboci pres oci.
„No, vite... Nakonec neni vylouceno, ze mi Ljova skutecne dobre nerozumel... presneji receno... poradne me nevyslechl... Nas rozhovor byl jen letmy, pospichal jsem, byl silny vitr, borovice hucely a na vas jsem si vzpomnel na posledni chvili.“
„Ale ne, nic takoveho nechci tvrdit,“ ucouvl novinar Kammerer. „Je mozne, ze naopak ja jsem Ljovovi spatne rozumel... Vite, mimo jine me podesil jeho vzhled... Hodne se zmenil, vypada zly... Nezdal se vam, Sergeji Pavlovici?“
Ano, Sergeji Pavlovici se to taky zdalo. Podnecovany a popichovany spatne skryvanou rozmrzelosti prostoduse sdilneho novinare Kammerera vylicil prece jen postupne a chaoticky, jak se to mezi nimi odehralo. Pritom se zdalo, jako by se za sveho zaka a za jakesi svoje myslenky trochu stydel.
Asi v pet hodin odpoledne opustil S. P. Fedosejev na svem glyderu osadu Komarskou a zamiril na Sverdlovsk, kde mel nejake zasedani nejakeho klubu. Po patnacti minutach na neho doslova zautocil a donutil k pristani v divokem borovem haji jiny glyder, ktery se objevil neznamo odkud. Jeho pilotem byl Lev Abalkin. Na mytine mezi hucicimi borovicemi doslo mezi nimi ke kratkemu rozhovoru. Lev Abalkin ho vedl podle vzoru, ktery uz jsem znal.
Letmo pozdravil, nedovolil staremu uciteli ani otevrit usta, neztracel cas objimanim a vrhl se na starce s ironickymi projevy diku. Ustepacne podekoval staremu uciteli za ono nadlidske usili, ktere udajne musei Sergej Pavlovic vynalozit, aby rozmistovaci komisi presvedcil, ze ma abiturienta Abalkina poslat nikoli na fakultu zoopsychologie, kam se tento abiturient z hlouposti a nezkusenosti chystal zapsat, ale do skoly progresoru, kterezto usili bylo pak korunovano skvelym uspechem, protoze pripravilo Lvu Abalkinovi pro vsechna dalsi leta klidny a stastny zivot.
Ohromeny starec pochopitelne za tak drze prekrouceni pravdy vlepil svemu byvalemu zakovi pohlavek. Kdyz ho timto zpusobem patricne umlcel a ziskal jeho pozornost, klidne mu vysvetlil, ze vsechno bylo obracene. Ze prave on, S. P. Fedosejev, navrhoval Lva Abalkina na zoopsychologii, jeho prijeti projednal na fakulte a rozmistovaci komisi predlozil prislusne doporuceni. Ze prave on, S. P. Fedosejev, kdyz se dozvedel o rozhodnuti komise, ktere mu pripadalo nesmyslne, protestoval ustne i pisemne a hnal vec az na regionalni osvetovou radu. A ze prave on, S. P. Fedosejev, byl nakonec predvolan do Eurasijskeho sektoru, dostal tam do tela jako maly kluk za pokus zmarit bez dostatecnych podkladu rozhodnuti rozmistovaci komise („Predlozili mi tam zavery ctyr expertu a dokazali nad slunce jasneji, ze jsem stary idiot a ze pravdu ma predseda rozmistovaci komise doktor Serafimovic...').
Na tomto miste se starec odmlcel.
„A co on na to?“ osmelil se novinar Kammerer.
Starec smutne zazmoulal rty.
„Ten neknuba mi polibil ruku a rozbehl se ke svemu glyderu.“
Odmlcel jsem se. Pak starec dodal:
„A teprve v tu chvili jsem si vzpomnel na vas... Uprimne receno, pripadalo mi, ze uz moje slova ani nevnima... Snad jsem mu o vas mel vypravet podrobneji, ale v tu chvili jsem myslel na neco jineho... Nevim proc, ale napadlo me, ze uz ho neuvidim...“
2. cervna 78. KRATKA ROZMLUVA
Admiral byl doma. Oblecen do stroheho cerneho kimona sedel za pracovnim stolem a venoval se sve oblibene cinnosti — prohlizel si lupou jakousi zrudnou sosku.
„Admirale,“ rekl jsem, „musim vedet, setkal-li se Lev Abalkin na Zemi jeste s nekym.“
„Setkal,“ rekl Admiral a podival se na me, jak se mi zdalo, se zajmem.
„Muzu vedet s kym?“
„Muzes. Se mnou.“
Zarazil jsem se. Admiral chvilku mlcel a pak me vyzval: „Povidej!“
Povidal jsem. Oba rozhovory jsem reprodukoval doslova, svoje zavery z nich jsem nadhodil jen strucne, a nakonec jsem pripojil, ze podle mne se Abalkin v nejblizsi dobe vyda za Komovem, Rowlingsonem, Gorjacevovou a celou radou jinych lidi, kteri tak ci onak maji vztah k jeho praci s Hlavaky. A take za tim doktorem Serafimovicem, tehdejsim predsedou rozmistovaci komise. Protoze Admiral mlcel a nesklanel hlavu, dovolil jsem si otazku:
„Mohl bych se dozvedet, o cem mluvil s vami? Dost me udivuje, ze si vas nasel.“
„Tak tebe to udivuje... Me taky. Ale nemluvili jsme o nicem. Vyvedl stejny kousek, jako u tebe — nezapnul obraz. Chvili se na me dival, nejspis me poznal a odpojil se.“
„Z ceho tedy soudite, ze to byl opravdu on?“
„Protoze se se mnou spojil po kanalu, ktery znal jen jeden clovek.“
„Tak treba ten clovek...“
