tahle planeta je taky kulata, sam jsem to videl, ale tam na namesti vubec neni kulata. Tam je jako talir. A v tom taliri je dirka. A ta dirka vede z jedne prazdnoty, kde jsme my, do druhe prazdnoty, kde nejsme.
„A proc ja jsem tu dirku nevidel?“
„Protoze je zalepena. To ty nedokazes. Zalepovali ji prave pred takovymi, jako jsi ty, a ne pred takovymi, jako jsem ja...“
Pak najednou hlasi, ze se znovu objevuje nebezpeci. Male nebezpeci, obycejne. Dost dlouho nebylo zadne, a ted se zase objevilo.
Za chvili se od pruceli vpravo odtrhuje z druheho poschodi balkon a pada. Rychle se Stekna ptam, zdali se nebezpeci zmensilo. Odpovida bez rozmysleni, ze ano, zmensilo se, ale ne moc. Chci se ho zeptat, z ktere strany hrozi ted, ale vtom se mi do zad opira silny zavan husteho vzduchu, v usich huci, srst na Steknovi se jezi.
Bulvarem se zene maly uragan. Je horky, prinasi pach zeleza. Po obou stranach ulice se s hlukem riti jeste nekolik dalsich balkonu a rims. Vitr strhava strechu dlouheho prizemniho domu a tahle stara, derava, zpuchrela strecha se pomalu prevazuje, rozpada se na kousky, vznasi se nad dlazdenim a mizi v mracnu horkeho zluteho prachu.
„Co se to tam u vas deje?“ hulaka Van der Hoese.
„Nejaky pruvan,“ cedim mezi zuby. Novy napor vetru me nuti proti sve vuli se rozbehnout. Pripada mi to ponizujici.
„Abalkine! Stekne!“ hrmi Komov. „Drzte se prostredku! Dal od zdi! Profoukavam namesti, muze tam neco padat...“
A potreti se kratky horky uragan zene bulvarem, a to zrovna ve chvili, kdy se Stekn chce otocit cenichem proti vetru. Podrazi mu nohy a smyka jim po dlazdeni v urazlive spolecnosti jakesi opozdile krysy.
„Hotovo?“ pta se Stekn podrazdene, kdyz uragan uticha. Zustava lezet, ani se nepokousi postavit se na nohy.
„Hotovo,“ rika Komov. „Muzete pokracovat v postupu.“
„Ze necham mockrat dekovat,“ rika Stekn, jedovaty jako nejjedovatejsi zmije.
V eteru se kdosi neudrzel a hihna se. Nejspis Van der Hoese.
„Mockrat se omlouvam,“ rika Komov. „Potreboval jsem rozehnat mlhu“
V odpoved chrli Stekn nejdelsi a nejkvetnatejsi nadavku v jazyce Hlavaku, zveda se, zurive se otrepava a najednou v neprirozene poze znehybnuje.
„Ljovo,“ rika. „Nebezpeci uz preslo. Uplne. Je odfouknuto.“
„Aspon neco,“ odpovidam.
Informace od Espady: Neobycejne emocionalni popis hlavniho gattaucha. Vidim ho pred sebou jako ziveho — nepredstavitelne spinavy, pachnouci, liseji posety starec na pohled snad dvousetlety, ktery tvrdl, Ze je mu jedenadvacet, neustale sipa, kasle, odchrchlava a smrka, na kline porad drzi opakovaci pusku a cas od casu strili Espadovi nad hlavou panubohu do oken, na otazky odpovidat nechce, naopak stale by sam kladl otazky, pricemz odpovedi posloucha schvalne nepozorne a kazdou druhou verejne prohlasuje za lez...
Bulvar vede na dalsi namesti. Vlastne to neni namesti v pravem slova smyslu — jen na prave strane se rozklada pulkruhovity park, za nimz stoji dlouha zluta budova s vydutym prucelim, zdobenym nepravymi piliri. Pruceli je zlute, jako na zacatku podzimu, takze v prvni chvili nevidim uprostred parku dalsi „pohar“. Tentokrat je neporuseny, blysti se novotou, jako by ho tady mezi zlutymi keri teprve dnes rano postavili — valec vysoky dva metry, metr v prumeru, z polopruhledneho materialu pripominajiciho jantar. Stoji dokonale svisle a jeho ovalne dvere jsou pevne zavrene.
Na palube u Van der Hoeseho se ozyva vybuch nadseni, zato Stekn znovu demonstruje svou lhostejnost, dokonce pohrdani vuci vsem temto predmetum, ktere „jeho narod nezajimaji“. Pomalu se zacina drbat a otaci se zadkem k „poharu“.
Obchazim pohar, pak dvema prsty beru za vycnelek ovalnych dveri a nahlizim dovnitr. Staci jediny pohled a vim, na cem jsem — cely vnitrek zabira svyma obludnyma kloubovityma nohama, pred sebe naprahuje pulmetrova vroubkovana klepeta a dvema radami kalne zelenych oci na me tupe a zamracene pohlizi giganticky rakopavouk z Pandory. V plne krase.
To nebyl strach, co se ve mne vzepjalo, ale obranny reflex proti necemu absolutne neocekavanemu. Nez jsem stacil vydechnout, jiz jsem se ramenem opiral o pribouchnuta dvirka, nohama do zeme, od hlavy k pate mokry potem a kazda zilka se ve mne chvela
Stekn uz je vedle me, pripraveny k okamzitemu a rozhodnemu zapasu. Pohupuje se na napjatych nohou, vyckavave otaci velikou hlavu z jedne strany na druhou. Perletove bile zuby se mu vlhce blysti v koutcich tlamy. Tohle trva nekolik sekund, nacez se Stekn podrazdene zepta:
„Tak co se deje? Kdo ti ublizil?“
Nahmatavam pazbicku paprskove pistole, musim se donutit odtrhnout se od proklatych dveri a s pistoli pripravenou k vystrelu zacinam couvat. Stekn ustupuje spolecne se mnou a je cim dal podrazdenejsi.
„Pokud vim, tak jsem se te na neco ptal!“ prohlasuje popuzene.
„No pockej,“ mumlam mezi zuby, „copak ty porad jeste nic necitis?“
„Kde? V te boude? Tam nic neni!“
Van der Hoese a experti mi vzrusene halasi do ucha. Neposloucham je. I bez nich vim, ze se dvirka dali napriklad podeprit zvenku kladou (pokud se nejaka najde), nebo cela budka se da spalit z paprskove pistole. Ustupuji dal a nespoustim pohled z dveri „poharu“.
„V boude nic neni!“ opakuje Stekn uminene. „A nikdo tam neni. A moc let tam nikdo nebyl. Jestli chces, otevru dvere a dokazu ti, ze tam nic neni.“
„Ne,“ rikam a mam dost prace ovladnout hlasivky. „Pujdeme pryc.“
„Ja jenom otevru dvirka...“
„Stekne,“ rikam, „mylis se...“
„My se nikdy nemylime. Jdu tam. Uvidis.“
„Mylis se!“ Ted uz musim rvat. „Jestli okamzite nepujdes se mnou, nejsi muj pritel a kasles na me!“
Prudce se otacim na podpatcich (pistoli ve spustena ruce, odjistenou, regulator nastaveny na trvaly vyboj) a kracim pryc. Pripada mi, ze moje zada zabiraji celou sirku bulvaru a jsou zcela nechranena.
Stekn s priserne nespokojenym a opovrzlivym vyrazem slape kousek vlevo za mnou. Vrci a tvari se nadute. Asi po dvou stech krocich, kdyz uz se zcela uklidnuji a zacinam hledat cesty k usmireni, Stekn najednou mizi. Jen drapy nekolikrat skrably po asfaltu. A uz je u budky, je pozde utikat za nim, chytat ho za zadni nohy a odvleknout toho pitomce pryc, i moje paprskova pistole je ted k nicemu, ten hromsky Hlavak pootvira dvere a dlouho, nekonecne dlouho nahlizi do poharu ...
Potom bez jedineho zvuku dvere zase zavira a vraci se. Je zahanbeny. Je zniceny. Bez vyhrad uznava svou absolutni neschopnost a je v budoucnu ochoten snaset jakekoli zachazeni. Vraci se mi k noham, seda si bokem a sklesle nachyluje hlavu. Radeji se na neho nedivam. Hledim na pohar, citim, jak mi praminky potu na spancich vysychaji a stahuji kuzi, jak ze svalu mizi neprijemne chveni a nahrazuje je svirave, bolestne trnuti, a nejradeji bych ted procedil: P-previte! a vsi silou, s ulevnym vzlyknutim vlepil pohlavek te sklesle, uminene a blbe palici. Ale rikam pouze:
„Meli jsme stesti. Tady nevimproc neutoci...“
Zprava ze stabu: Predpoklada se, ze „Steknuv obdelnik“ je vstupem do meziprostoroveho tunelu, jimz bylo odvedeno obyvatelstvo planety. Pravdepodobne Poutniky...
Kracime nezvykle prazdnym prostorem. Nikde zadny zivot, i komari nekam zmizeli. Mne se to moc nelibi, ale Stekn neprojevuje znamky neklidu.
„Tentokrat jste prisli pozde,“ rekl.
„Ano, vypada to tak,“ pripoustim ochotne.
Je to poprve od incidentu s rakopavoukem, co Stekn promluvil. Zda se, ze ma chut promluvit si o necem vedlejsim. Tato chut neni u neho prilis casta.
„Poutnici,“ vrci. „Mockrat jsem slysel: Poutnici, Poutnici... Vy o nich nic nevite?“
„Velmi malo. Vime, ze to je supercivilizace, vime, ze jsou mnohem mocnejsi nez my. Predpokladame, ze nejsou humanoidove. Predpokladame, ze ovladli celou nasi galaxii, a to uz hodne davno. A taky predpokladame, ze nemaji domov — tedy v nasem nebo ve vasem pojeti. Proto jim rikame Poutnici...“
„Chcete se s nimi setkat?“
„Jak bych ti to rekl... Komov by za to dal nevimco. Jenze ja bych dal prednost tomu, abychom se s nimi nikdy
