nenavist, zvireci egoismus, krutost, ktera se tvari jako opravnena, ale ve skutecnosti zadne opravneni nema ...
Zprava od Espady: navazal kontakt. Komovuv rozkaz: vsechny skupiny pripravi translatery k prijmu lingvisticke informace. Saham si rukou za zada a po hmatu zapinam packu prenosneho tlumocnickeho zarizeni ...
2. cervna 78. MAJA GLUMOVOVA, PRITELKYNE LVA ABALKINA
Neupozornoval jsem Maju Glumovovou predem na svou navstevu a v devet hodin rano jsem se vypravil rovnou na namesti Hvezda.
Na usvitu trochu sprchlo a obrovska krychle muzea z nehlazeneho mramoru ve slunecnich paprscich vlhce jiskrila. Jiz z dalky jsem pred hlavnim vchodem videl pocetny pestry dav, a kdyz jsem dosel bliz, zaslechl jsem nespokojene a zklamane vykriky. Dovedel jsem se, ze od vcerejska je muzeum pro navstevniky uzavreno, protoze se pripravuje nejaka nova expozice. Dav se skladal prevazne z turistu, ale nejvetsi rozcarovani projevovali vedecti pracovnici, kteri si vybrali prave dnesni rano k praci na exponatech. Nova expozice je ani trochu nezajimala. Melo se jim vcas dat vedet, ze se chystaji tyhle administrativni zasahy. Takhle ztratili den... Zmatek zvysovali kyberneticti uklizeci, kterym zrejme zapomneli zmenit program, takze ted nesmyslne bloumali v davu, pletli se lidem pod nohy, uskakovali pred podrazdenymi kopanci a co chvili vyvolavali vybuchy skodolibeho smichu, kdyz se tupe snazili projit dovnitr zavrenymi dvermi.
Obhledl jsem situaci a nezdrzoval jsem se tu. Byl jsem v tomto muzeu uz nekolikrat, takze jsem vedel, kde je sluzebni vchod. Obesel jsem budovu a stinnou aleji jsem dosel k nizkym dvirkum, ktera byla za souvislou stenou jakychsi popinavych rostlin sotva znatelna. Tato dvirka z plastiku, se vzorkem moreneho dubu, byla rovnez zavrena. U prahu preslapoval dalsi kyberneticky uklizec. Tvaril se beznadejne sklesle — behem noci chudinka urcite ztratil znacnou cast napeti a tady ve stinu nemel valnou nadeji, ze si energii zase doplni.
Odstrcil jsem ho nohou a zlostne zaklepal. Ozval se zahrobni hlas:
„Muzeum mimozemskych kultur je docasne uzavreno vzhledem k adaptaci ustrednich salu pro novou expozici. Prosime o prominuti, prijdte k nam za tyden.“
„Massaraks!“ zaklel jsem nahlas a v rozpacich jsem se rozhledl.
Nablizku samozrejme nikdo nebyl, jen robot mi starostlive cvrkal u nohou. Zaujaly ho nejspise moje strevice.
Znovu jsem ho odkopl a zabusil jsem pesti na dvere.
„Muzeum mimozemskych kultur...,“ rozeznel se opet zahrobni hlas, ale najednou ztichl.
Dvere se otevrely.
„Je to dost,“ prohlasil jsem a vstoupil dovnitr.
Robot zustal pred prahem.
„No?“ rekl jsem mu. „Tak pojd.“
Robot ucouvl, jako by se nemohl rozhodnout, a v tu chvili se dvere znovu zabouchly.
V chodbach se vznasela neprilis silna, ale specificka vune. Uz davno jsem si vsiml, ze kazde muzeum ma svou charakteristickou vuni. Zvlast pronikava byva v muzeich zoologickych, ale i tady to bylo dost citit. Nejspis mimozemskymi kulturami.
Nakoukl jsem do prvni mistnosti, ktera byla po ruce, a objevil jsem tam dve mladicke divenky, ktere se s molekularnimi pajeckami v rukou vrtaly v utrobach jakehosi mechanismu, pripominajiciho nejspis velike klubko ostnateho dratu. Zeptal jsem se, kde najdu Maju Toivovnu, dostal jsem podrobne pokyny a vydal jsem se po chodbach zvlastniho oddeleni predmetu materialni kultury nevyjasneneho urceni. Tady jsem nepotkal nikoho. Siroke masy pracovniku se nejspis zdrzovaly v ustrednich salech, kde se zabyvaly novou expozici, zatimco tady nebyl nikdo a nic krome predmetu nevyjasneneho urceni. Zato jich jsem tu cestou videl habadej a dosel jsem k presvedceni, ze jak bylo jejich urceni vzdycky nevyjasnene, tak nevyjasnene zustane na veky vekuv, amen.
Maju Toivovnu jsem nasel v jejim kabinete. Kdyz jsem vstoupil, pozvedla ke mne oblicej. Byla to krasna, dokonce velice krasna zena s nadhernymi kastanovymi vlasy, velkyma sedyma ocima, mirne zvednutym nosem, silnyma obnazenyma rukama s dlouhymi prsty, oblecena do volne modre bluzy bez rukavu s podelnymi cernobilymi prouzky. Puvabna zena. Nad pravym obocim mela male cerne materske znaminko.
Divala se na me roztrzite, dokonce ne na mne, ale jakoby skrze mne, divala se a mlcela. Na stole pred ni bylo prazdno, jen obe jeji ruce spocivaly na desce, jako by si je tam polozila a zapomnela na ne.
„Prosim o prominuti,“ rekl jsem. „Jmenuji se Maxim Kammerer.“
„Ano. Posloucham vas.“
I hlas mela roztrzity a nemluvila pravdu — neposlouchala me. Vubec me neslysela ani nevidela. A zrejme na me dneska nemela ani trochu naladu. Kazdy slusny clovek na mem miste by se omluvil a odesel. Ale ja jsem si nemohl dovolit byt slusnym clovekem. Byl jsem pracovnikem Komkonu-2 ve sluzbe. Proto jsem se ani neomlouval, tim mene jsem neodchazel, jednoduse jsem se posadil do nejblizsiho kresla, zatvaril jsem se mile a prostoduse a zeptal jsem se:
„Co to mate dneska s muzeem? Nikoho nepousteji dovnitr...“
Vypadalo to, jako by se trochu podivila.
„Nepousteji? Vazne?“
„Vzdyt vam to rikam! Jen taktak me pustili sluzebnim vchodem.“
„Aha, ano... Prominte, kdo ze jste? Vy ode mne neco potrebujete?“
Opakoval jsem, ze jsem Maxim Kammerer a zacal jsem vykladat svou legendu.
A tu se stalo neco podivuhodneho. Jakmile jsem pronesl jmeno Lva Abalkina, jako by se probudila. Z jejiho obliceje zmizela roztrzitost, cela zaplala a doslova se do mne vpila svyma sedyma ocima. Nepronesla vsak ani slovo a vyslechla me do konce. Jen pomalu zvedla ze stolu bezvladne lezici ruce, propletla si dlouhe prsty a oprela si o ne bradu.
„Vy jste ho znal osobne?“ zeptala se.
Vypravel jsem o expedici v usti Modreho Hada.
„Samosebou,“ ujistil jsem ji. „Ale to je malo.“
„Malo — k cemu?“ zeptala se.
Na obliceji se ji objevil zvlastni vyraz — jako by s obtizemi premahala smich. I oci ji zablystely.
„Rozumejte,“ zacal jsem znovu, „chtel bych ukazat, jak se Abalkin postupne staval vyznamnym specialistou ve svem oboru. Na rozhrani mezi zoopsychologii a sociopsychologii ucinil neco jako...“
„Ale on se nestal specialistou ve svem oboru,“ rekla Glumovova. „Oni ho udelali progresorem. Oni ho... Oni...“
Ne, to nepremahala smich, ale slzy. A ted prestala. Slozila hlavu do dlani a rozvzlykala se. Boze na nebi! Zenske slzy jsou vubec hruza a tady jsem navic nicemu nerozumel. Vzlykala bourlive, odevzdane jako dite, cela se otrasala a ja sedel jako pitomec a nevedel, co mam delat. V takovych pripadech se vzdycky podava sklenice vody, ale tady v kabinete nebyla zadna sklenice ani voda, ani neco trochu podobneho — jen same regaly plne predmetu nevyjasneneho urceni.
A ona stale plakala, slzy ji v pramincich protekaly mezi prsty a kapaly na stul, Glumovova krecovite vzdychala, zajikala se a porad si drzela ruce pred oblicejem; najednou se rozhovorila a mluvila tak, jako by uvazovala nahlas — sama sebe prerusovala, rikala cosi pate pres devate, bez koncepce a cile.
... Ten se ji natrapil, och — a jak! Jen trochu projevila vlastni vuli, uz ji mlatil. Nedbal na to, ze je holcicka o tri roky mladsi nez on — patrila mu a basta. Byla jeho veci, jeho vlastnictvim. A stala se jim snad od prvniho dne, co ji spatril. Ji bylo pet, jemu osm. Behal kolem ni dokolecka a vykrikoval rikanku, kterou sam vymyslel: U dveri stala zviratka mala, strileli do nich a bylo po nich! Desetkrat, dvacetkrat za sebou. Dala se tomu do smichu — a tehdy ji narezal poprve ...
... Bylo to nadherne — byt jeho veci, protoze ji miloval. Jinak nikdy nikoho nemiloval. Pouze ji. Vsichni ostatni mu byli lhostejni. Nic nechapali a neumeli pochopit. A on vystupoval na scenu, zpival pisnicky a recitoval — pro ni. Taky to tak rikal: To je pro tebe. Libilo se ti to? A skakal do vysky — pro ni. A potapel se do hloubky dvaatriceti metru — pro ni. A po nocich psal verse — taky pro ni. Neobycejne si ji vazil, tehle sve veci, a neustale se snazil byt
