legend, hlaseni a pokynu. Jak se dalo cekat, jedinym usnesenim porady bylo svolat hned zitra novou, rozsirenou poradu za ucasti dalsich clenu svetove rady — odborniku v oblasti socialni psychologie, pedagogiky a prostredku masovych informaci.
Po celou dobu porady Sikorski mlcel. Necitil se dost kompetentni, aby se vyjadril pro to ci ono reseni problemu. Ovsem dlouholete zkusenosti z prace v oblasti experimentalni historie, stejne jako cely souhrn znamych faktu o cinnosti Poutniku ho jednoznacne vedly k zaveru: at uz se svetova rada nakonec rozhodne jakkoli, jeji rozhodnuti, prave tak jako vsechny okolnosti pripadu, je treba na neurcitou dobu uchovat jen mezi okruhem osob s nejvyssi urovni socialni odpovednosti. V tom smyslu se take ke konci porady velmi strucne vyslovil.
„Rozhodnuti nechat vsechno v puvodnim stavu a pasivne pozorovat, to ve skutecnosti neni zadne reseni. Opravdove varianty jsou pouze dve: znicit, nebo ozivit. Neni dulezite, kdy bude nektere z techto dvou reseni prijato, zda zitra, nebo za sto let. Ale kazde z nich bude neuspokojive. Znicit sarkofag — to znamenana provest nenapravitelny cin. My vsichni, co tu jsme, zname hodnotu nenapravitelnych cinu. Ozivit — to znamena dostat se do vleku Poutniku, jejichz umysly jsou nam, mirne receno, nepochopitelne. Nic nenavrhuji a vubec se necitim opravnen hlasovat pro kterykoli navrh. Jedine, o co prosim a na cem trvam — dovolte mi podniknout opatreni proti uniku informaci. Kdyby pro nic jineho, tedy proto, aby nas nezavalil ocean nekompetentnosti.“
Tento kratky projev zapusobil silnym dojmem, povoleni bylo vydano okamzite, protoze si vsichni uvedomovali, ze by se nemelo pospichat, zatimco vytvorit podminky pro klidnou a dukladnou praci je naprosto nezbytne.
31. prosince se konala rozsirena porada. Ucastnilo se ji osmnact lidi, mezi nimi predseda svetove rady pro otazky socialni, ktereho pozval Gorbovskij. Vsichni se shodli na tom, ze sarkofag byl nalezen zcela nahodne — tudiz predcasne. Vsichni se dale shodovali, ze nez se prijme jakekoli rozhodnuti, bylo by dobre pokusit se pochopit, tedy alespon predstavit si puvodni umysl Poutniku. Bylo vysloveno nekolik vice ci mene exotickych hypotez.
Kirill Alexandrov, znamy svymi antropomorfistickymi nazory, vyjadril domnenku, ze sarkofag je schrankou genofondu Poutniku. Vsechny dukazy o nehumanoidnosti Poutniku, ktere znam, prohlasil Alexandrov, mi ve sve podstate pripadaji vedlejsi. Ve skutecnosti mohou totiz Poutnici byt genetickymi dvojniky cloveka. Tento predpoklad neodporuje zadnemu z dostupnych faktu. Na zaklade toho navrhoval Alexandrov veskery vyzkum zastavit, uvest nalez do puvodniho stavu a opustit system EN 9173.
Podle nazoru Augusta-Johanna Badera je sarkofag skutecne schrankou genofondu, to ano, nikoli vsak Poutniku, ale pozemstanu. Pred petactyriceti tisici lety pripousteli Poutnici teoretickou moznost geneticke degenerace tehdy malo pocetnych plemen druhu homo sapiens a pokusili se timto zpusobem zajistit obnoveni pozemskeho lidstva v budoucnu.
Pod tymz heslem „Nesmyslejme o Poutnicich spatne!“ vystoupil i prestarly Pak Hing. Stejne jako Bader byl presvedcen, ze jde o genofond pozemstanu, ale predpokladal, ze tu Poutnici vystupuji spis s umysly osvetovymi. Sarkofag je sveho druhu naloz konzervovaneho casu, po jejimz otevreni budou mit dnesni pozemstane moznost se na vlastni oci seznamit s charakteristickymi rysy zevnejsku, anatomie a fyziognomie svych pradavnych predku.
Gennadij Komov pojimal tuto otazku v mnohem sirsich souvislostech. Podle jeho nazoru kazda civilizace, ktera dosahne urciteho stupne vyvoje, nutne se snazi o kontakt s jinym Rozumem. Avsak kontakt mezi humanoidnimi a nehumanoidnimi civilizacemi je neobycejne obtizny, ne-li zcela nemozny. Nesetkavame se nahodou s pokusem pouzit zasadne novy zpusob kontaktu — vytvorit bytost jakozto prostrednika, humanoida, v jehoz genotypu jsou zakodovany nektere podstatne charakteristicke rysy nehumanoidni psychologie? V tomto smyslu bychom meli pohlizet na nalez jako na pocatek zasadne nove etapy jak v historii pozemstanu, tak v historii nehumanoidnich Poutniku. Podle Komovova nazoru by mela byt vajicka rozhodne a bez otaleni ozivena. On, Komov, nema strach z toho, ze by nalez byl predcasny. Kdyz Poutnici odhadovali tempo vyvoje lidstva, snadno se mohli o par staleti zmylit.
Hned nato opatrnicky Magiro Sinoda, velky specialista v otazkach Poutniku, polozil zcela opravnenou otazku: Proc je vlastne vazeny Gennadij a nekteri jini pratele tak presvedcen o dobrych umyslech Poutniku vuci pozemstanum? Nemame zadne svedectvi, ze by Poutnici byli vubec schopni chovat dobre umysly vuci komukoli, humanoidy nevyjimaje. Naopak fakta (i kdyz neprilis cetna) nasvedcuji tomu, ze Poutnici jsou zcela lhostejni k jinemu Rozumu a jsou schopni chovat se k nemu jen jako k prostredku k dosazeni vlastnich cilu, nikoli jako k partnerovi. Nezda se vazenemu Gennadijovi, ze hypotezu, kterou vyslovil, je mozne rozvinout prave tak dobre opacnym smerem, totiz vychazet z toho, ze predpokladane bytosti, zmineni prostrednici, maji podle zameru Poutniku plnit ukoly z naseho hlediska spis negativni? Proc by podle logiky vazeneho Gennadije nebylo mozne predpokladat, ze sarkofag je takrikajic ideologicka casovana puma a ony bytosti, zmineni prostrednici, jsou diverzanti sveho druhu, urceni k proniknuti do nasi civilizace? Diverzanti — to je samozrejme slovo odiozni. U nas se v posledni dobe objevil novy vyraz — progresor. Pozemstan, jehoz cinnost smeruje k urychleni progresivniho vyvoje ostatnich humanoidnich civilizaci. Proc nepripustit, ze hypoteticke bytosti-prostrednici jsou obdobnymi progresory Poutniku? Co nakonec vime o nazoru Poutniku na tempo a formy vyvoje naseho, lidskeho pokroku?
Porada se razem rozstepila na dve frakce — optimisty a pesimisty. Hledisko optimistu vypadalo samozrejme mnohem pravdepodobnejsi. Bylo opravdu dost obtizne, ne-li dokonce nemozne, predstavit si vysoce vyspelou civilizaci, ktera by byla schopna nejen hrube agrese, ale i nemistneho experimentovani s mladsimi rozumnymi bratry. Ve svetle vsech existujicich predstav o zakonitostech vyvoje Rozumu vypadalo hledisko pesimistu, mirne receno, vykonstruovane, spekulativne, zastarale. Ale na druhe strane vzdycky zustava moznost, byt sebemensi, ze dojde k omylu. Mohla se mylit celkova teorie pokroku. Mohli se mylit jeji interpreti. A predevsim se mohli zmylit sami Poutnici. Dusledky takovych omylu pro osudy pozemstanu se nedaly odhadnout ani ovlivnit.
A prave tehdy poprve vyvstal ve fantazii Rudolfa Sikorskeho apokalypticky obraz bytosti, ktera se anatomicky ani fyziologicky od cloveka nelisi, navic se od cloveka neodlisuje ani psychicky — logikou, citovosti ci zivotnim pocitem, zije uprostred lidstva a nosi v sobe neznamy, strasny program. A nejhorsi je skutecnost, ze tato bytost sama nic o tomto programu nevi a nic se o nem nedozvi ani v onom okamziku, kdy tento program konecne zacne pusobit, znici v ni pozemstana a zavede ji... kam? K jakemu cili? A jiz tehdy bylo Rudolfu Sikorskemu k zoufani jasne, ze nikdo, a predevsim on sam, nema pravo konejsit se poukazovanim na nepatrnou pravdepodobnost a obludnou fantasticnost takove domnenky.
V prubehu porady predali Gennadiji Komovovi dalsi sifrovany radiogram od Fokina. Procetl jej, zbledl a nalomenym hlasem oznamil: „Je to zle — Fokin a van Blairkom oznamuji, ze vsech trinact zarodku zacalo zit.“
Byl to osklivy Novy rok pro vsechny zasvecene. Od casneho rana 1. ledna do vecera 3. ledna roku 38 trvalo prakticky nepretrzite zasedani spontanne vznikla komise pro inkubator. Sarkofagu se nyni rikalo inkubator a v podstate se resila jedina otazka — jak s prihlednutim ke vsem okolnostem usmernit osud trinacti budoucich novych obcanu planety Zeme.
Navrh znicit inkubator uz se neprojednaval, ackoli vsichni clenove komise, mezi nimi i ti, kteri puvodne bojovali za oziveni vajicek, se necitili zrovna ve sve kuzi. Neopoustel je mlhavy neklid, pripadalo jim, ze jedenatricateho prosince v jistem smyslu prizil o moznost samostatneho rozhodovani a ted jsou nuceni prizpusobovat se planu vnucenemu jim zvenci. Nicmene projednavani se neslo v konstruktivnim duchu.
Jiz v techto dnech byly v hrubych rysech zformulovany zasady pro vychovny rezim budoucich novorozencu, urceny jejich vychovatelky, osetrujici lekari, ucitele, pripadni pecovatele, jakoz i hlavni smery antropologickych, fyziologickych a psychologickych vyzkumu. Byli vybrani a ihned odeslani za Fokinem specialiste v oboru xenotechnologie vubec a xenotechniky Poutniku zvlaste — k co nejpeclivejsimu prozkoumani sarkofagu-inkubatoru, aby se predeslo „nedomyslenemu zachazeni“, a zejmena v nadeji, ze se podari objevit nejake detaily tohoto mechanismu, ktere pozdeji pomohou upresnit a zkonkretizovat program budouci prace s „nalezenci“. Byly dokonce vypracovany ruzne varianty usmernovani verejneho mineni pro pripad, ze by se uskutecnila nektera z vyslovenych variant o cilech Poutniku ...
Rudolf Sikorski se diskuse nezucastnil. Poslouchal na pul ucha a veskerou pozornost soustredoval na to, aby si zapamatoval kazdeho, kdo se ucastni rozvijejicich se udalosti. Seznam narustal desivou rychlosti, ale Sikorski dobre vedel, ze se zatim neda nic delat, ze v kazdem pripade bude v teto podivne a nebezpecne historii zapleteno mnoho lidi.
3. ledna na zaverecnem zasedani, kdy byly shrnuty vysledky a zivelne vznikle subkomise byly organizacne potvrzeny, se prihlasil o slovo a rekl priblizne toto: Udelali jsme tady velky kus prace a vicemene jsme se pripravili na mozny vyvoj udalosti — pokud je to mozne pri nasi dnesni informovanosti a v te, rekneme si to primo, mizerne situaci, v niz jsme se octli proti sve vuli, z vule Poutniku. Dohodli jsme se, ze se vystrihame nenapravitelnych cinu — a v tom je vlastne podstata vsech nasich rozhodnuti. Ale! Jako vedouci Komkonu-2, organizace odpovidajici za bezpecnost pozemske civilizace jako celku, predkladam vam nektere pozadavky, ktere ve sve budouci cinnosti musime bezvyhradne plnit.
