Bromberg. Detonatory vyndal a postavil na stul Admiral jako navnadu na Abalkina. Dal jsem poslouchal dvojnasob vnimave v nadeji, ze v zapalu hadky starici jeste neco vybreptaji a ja se konecne dozvim neco podstatneho o Lvu Abalkinovi. Ale to podstatne jsem uslysel, teprve kdyz se unavili.
4. cervna 78. LEV ABALKIN U DOKTORA BROMBERGA
A unavili se najednou, soucasne, jako by oba ve stejnou chvili vycerpali posledni zbytky energie. Zmlkli. Prestali se navzajem provrtavat ohnivymi pohledy. Bromberg s funenim vytahl kapesnik a utiral si oblicej i krk. Admiral, aniz se na neho dival, sahl do zanadri (uz jsem se lekl, ze pro pistoli), vytahl sklenenou tubicku, vysypal si na dlan bilou kulicku, polozil si ji pod jazyk a tubicku podal Brombergovi.
„Ani me nenapadne!“ prohlasil Bromberg a demonstrativne se odvratil.
Admiral zustal sedet s natazenou rukou. Bromberg ukosem jako kohout zasilhal po tubicce. Pak rekl pateticky:
„Jed nabidnuty mudrcem prijmi, z rukou hlupaka vsak neber ani balzam...“
Vzal si tubicku a take si vysypal na dlan bilou kulicku.
„Ja to nepotrebuju!“ prohlasil a hodil si kulicku do ust. „Zatim to nepotrebuju...“
„Isaaku,“ rekl Admiral a mlaskl. „Co vy budete delat, az ja umru?“
„Zatancuju si radosti,“ rekl Bromberg zachmurene. „Nemluvte hlouposti.“
„Isaaku,“ rekl Admiral. „K cemu jste doopravdy potreboval detonatory? Pockejte, nemusite zacinat od zacatku. Vubec se nechci vmesovat do vasich osobnich veci. Kdybyste o detonatory projevil zajem minuly tyden, nikdy bych vam tuhle otazku nekladl. Ale vy jste je potreboval prave dnes. Prave te noci, kdy si mel pro ne prijit docela jiny clovek. Je-li to pouze neuveritelna shoda okolnosti, reknete to a rozejdeme se. Nejak me boli hlava.“
„A kdo to mel pro ne prijit?“ zeptal se Bromberg neduverive.
„Lev Abalkin,“ rekl Admiral unavene.
„Kdo to je?“
„Vy neznate Lva Abalkina?“
„To jmeno slysim prvne,“ rekl Bromberg.
„Verim.“
„Aby taky ne!“ prohlasil Bromberg povysene.
„Vam verim,“ rekl Admiral. „Ale neverim na nahody... Poslyste, Isaaku, copak Je to tak tezke — jednoduse a bez pitvoreni povedet, proc jste pro detonatory prisel prave dnes?“
„Nelibi se mi slovo pitvoreni!“ rekl Bromberg hasterive, ale uz bez predchoziho zapalu.
„Beru ho zpatky,“ rekl Admiral.
Bromberg se znovu zacal utirat. „Ja zadne tajemstvi nemam,“ pravil durazne. „Vy vite, Rudolfe, ze nenavidim vsechna tajemstvi. To vy sam jste me zahnal do situace, kdy jsem se musel pitvorit a hrat komedii. A zatim Je to velice jednoduche. Dneska rano ke mne prisel jeden clovek... Musite vedet jmeno?“
„Ne.“
„Byl to mlady muz. O cem jsme spolu mluvili, neni podstatne, aspon doufam. Byl to rozhovor dost osobniho razu. Ale behem rozmluvy jsem si vsiml u neho tadyhle ...,“ Bromberg se prstem pichl do ohybu lokte na prave ruce, „zvlastniho materskeho znaminka. Dokonce jsem se ho zeptal: To je tetovani? — Vite prece, Rudolfe, ze tetovani je muj konicek... Ne, povidal ten mladik, to je materske znaminko. — Podobalo se nejspis pismeni ? z cyrilice nebo rekneme japonskemu hieroglyfu sandzu — tricet. Nic vam to nepripomina, Rudolfe?“
„Pripomina,“ rekl Admiral.
Mne to taky pripomnelo neco z nedavne minulosti, co mi pripadalo podivne i bezvyznamne zaroven,
„A vy — vy jste pochopil hned?“ zeptal se Bromberg se zavisti.
„Ano,“ rekl Admiral.
„Vidite, ja hned ne. Mladik uz byl davno pryc a ja porad sedel a vzpominal, kde jsem mohl takovy znak videt... A pritom ne nejaky podobny, ale presne takovy. Nakonec jsem si vzpomnel. A musel jsem si to overit, rozumite? Nemel jsem po ruce ani jednu reprodukci. Tak letim do muzea, muzeum zavreno...“
„Maku,“ rekl Admiral, „bud tak hodny a podej nam sem tu vec pod salou.“
Poslechl jsem.
Hranolek byl tezky a na omak teply. Postavil jsem ho na stul pred Admirala, ten si ho pritahl bliz k sobe a ja videl, ze je to skutecne pouzdro z jakehosi dokonale hlazeneho materialu jasne jantarove barvy se sotva znatelnou, idealne rovnou linkou, ktera oddelovala mirne vypoukle viko od masivniho spodku. Admiral se pokusil viko zvednout, ale porad to neslo, prsty mu klouzaly.
„Dejte to sem,“ vyhrkl Bromberg. Odstrcil Admirala, vzal viko obema rukama, odklopil je a postavil stranou.
Tak temhle predmetum se rika detonatory! Kulate sedive plomby o prumeru asi sedmi centimetru, ulozene v rade vedle sebe do luzek. Celkem bylo tech detonatoru jedenact, dve dalsi luzka byla prazdna, takze bylo videt, ze jejich dno je vystlano belavou latkou s vlasem pripominajicim plisen a tyhle vlasky se viditelne pohybovaly, jako by byly zive — a nejspis v jistem smyslu zive byly.
Ovsem ze vseho nejvic mi do oci padly pomerne slozite hieroglyfy namalovane na povrchu detonatoru, na kazdem jeden, a kazdy jiny. Byly velke, naruzovele okrove, mirne rozplyvave, jako by byly namalovany barevnou tusi na vlhky papir. Jeden z hieroglyfu jsem poznal hned — ponekud rozmazane stylizovane pismeno ?, nebo je-li libo, japonsky hieroglyf sandzu — maly original zvetsene kopie na zadni strane prvniho listu spisu c. 07. Tento detonator byl treti odleva, z meho pohledu. Admiral na ne] namiril dlouhy ukazovak a rekl:
„Je to on?“
„Ano, ano,“ zadrmolil Bromberg a odstrcil mu ruku. „Neprekazejte. Vy to vubec nechapete...“
Zachytil nehty okraje detonatoru, opatrnymi pohyby jako by ho vysrouboval z luzka a mumlal pritom: „Tady jde o neco uplne jineho... Copak si myslite, ze jsem mohl poplest... Takovy nesmysl...“ Pak konecne vytahl detonator z luzka, opatrne ho zvedal nad pouzdrem vys a vys, az bylo videt, jak se za sedivym tlustym kotoucem tahnou jemne belave nitky, neustale se ztencuji, jedna po druhe se trha, a kdyz se pretrhla posledni, otocil Bromberg kotouc spodni stranou vzhuru a ja na ni mezi komihajicimi, napul pruhlednymi vlasky spatril tyz hieroglyf, jenomze cerny, drobny a neobycejne zretelny, jakoby razeny.
„Ano!“ prohlasil Bromberg vitezoslavne. „Je presne takovy. Ja to vedel, ze se nemuzu mylit.“
„V cem konkretne?“ zeptal se Admiral.
„Rozmer!“ rekl Bromberg. „Rozmer, detaily, proporce. Vite, to jeho materske znaminko neni jenom podobne tomuhle znaku, ono je presne stejne...“ Zadival se na Admirala uprene. „Poslyste, Rudolfe, pujcka za oplatku. To vy — vy jste je vsechny oznacili?“
„Samozrejme ne.“
„Takze to meli hned od zacatku?“ zeptal se Bromberg a tukal se pritom prstem do ohybu lokte.
„Ne. Tahle znaminka se u nich objevila ve veku deseti az dvanacti let.“
Bromberg peclive zasrouboval kotouc zpatky do luzka a s uspokojenim se svalil do kresla.
„No vida,“ pronesl. „Presne tak jsem si to predstavoval... Nuze, pane policejni prezidente, k cemu je vsechno to utajovani? Mam jeho cislo, a jakmile zlatoprsty Phoebus ozari vrcholky techto vasich architektonickych zrud, okamzite se s nim spojim a dosyta si popovidame... A nesnazte se mi to vymlouvat, Sikorski!“ vykrikl a komihal prstem Admiralovi pred ocima. „Sam ke mne prisel, a ja sam, rozumite, sam jsem se touhle starou hlavou dovtipil, koho mam pred sebou, takze ted je muj! Nestoural jsem se ve vasich prasivych tajemstvich! Troska stastne nahody, troska duvtipu...“
„Dobra, dobra,“ rekl Admiral. „Dost uz. Nemam namitek. Je vas, sejdete se, povidejte si. Ale jenom s nim, prosim. S nikym jinym.“
„Nono-o,“ protahl Bromberg s ironickym udivem.
„Ackoli — jak budete chtit,“ rekl najednou Admiral. „Tohle vsechno neni tak dulezite... Povezte mi, Isaku, o cem jste s nim mluvil?“
