4. cervna 78. ISAAK BROMBERG. BITVA ZELEZNYCH DEDKU
„Zkusime promluvit si klidne,“ navrhl Admiral.
„Zkusime, zkusime,“ pridal se Bromberg radostne. „A co je to za mladika, ktery tam u dveri podepira stenu? Vy jste si poridil telesnou straz?“
Admiral neodpovedel hned. Snad se chystal poslat me pryc. Maxime, muzes jit — a ja bych byl samozrejme odesel. Ale urazilo by me to a Admiral si to pochopitelne uvedomoval. Pripoustim ovsem, ze mel jeste nejake duvody. Tak ci onak, mirne naprahl ruku ke mne a rekl:
„To je Maxim Kammerer, pracovnik Komkonu. Maxime, to je doktor Isaak Bromberg, specialista na dejiny vedy.“
Uklonil jsem se a Bromberg okamzite prohlasil:
„To se dalo cekat. No ovsem, mel jste strach, Sikorski, ze byste me sam nezvladl... Posadte se, posadte se, mlady muzi, udelejte si pohodli. Jak znam vaseho sefa, bude nas rozhovor dost dlouhy...“
„Sedni si, Maku,“ rekl Admiral.
Usedl jsem do kresla pro navstevniky.
„Cekam na vase vysvetleni, Sikorski,“ pronesl Bromberg. „Co znamena tahle lecka?“
„Jak vidim, poradne jste se vylekal.“
„Nesmysl!“ rozpalil se Bromberg okamzite. „Hloupost! Ja mam nastesti pro strach udelano! Me hned tak nekdo nedokaze vylekat, Sikorski...“
„Ale zajecel jste tak strasne a porazil jste tolik nabytku...“
„Tedy vite, kdyby vam nekdo u ucha v absolutne prazdne budove, v noci...“
„Neexistuje absolutne zadny duvod, abyste v noci chodil do absolutne prazdnych budov...“
„Tak za prve, do toho vam nic neni, Sikorski, kam a kdy ja chodim! A za druhe, kdy sem mam podle vas chodit? Ve dne me dovnitr nepusti. Pres den se tu delaji jakesi podezrele adaptace, jakesi nesmyslne premistovani exponatu... Poslyste, Sikorski, priznejte, ze je to vas napad uzavrit vstup do muzea! Musim si nalehave osvezit v pameti nektere skutecnosti. Jdu sem. Nechteji me vpustit. Mne! Clena vedecke rady tohoto muzea! Volam rediteli — co se deje? A reditel, vazeny Grant Chocikjan, v jistem smyslu muj zak... chudinka kokta, rudne studem, samotnemu je mu to trapne, a jeste kdyz jde o mne... Ale nemuze mi pomoct, dal slib! Pozadali ho ctihodni a seriozni lide, a on jim dal slib! Bylo by zajimave zjistit, kdo ho o to pozadal. Treba nejaky Rudolf Sikorski. Ale ne, to ne! Tady jmeno Rudolf Sikorski nikdo ani neslysel. Jenze ja se napalit nedam! Ja jsem pochopil hned, ci je to prace. A stejne bych chtel vedet, Sikorski, proc uz takovou dobu mlcite a neodpovidate na mou otazku. Ptam se: nac to vsechno potrebujete? Uzavreni muzea! Hanebny pokus zcizit z muzea exponaty, ktere mu patri! Nocni lecky! A kdo tady, hrome, vypnul elektriku? Nevim, co bych delal, kdybych v glyderu nevozil baterku. Palici jsem si tu natloukl, cert aby vas vzal! Neco jsem tam porazil. Doufam — chtel bych doufat! — ze to byla jenom maketa... A modlete se, Sikorski, aby to byla jenom maketa, protoze jestli je to nejaky original, donutime vas, abyste ho osobne posbiral. Do posledniho stripku! A jestli se ten posledni stripek nenajde, pohasite si to jako maly kluk na Tagoru...“
Hlas se mu zlomil, starec se bolestne zakuckal a zacal se obema pestmi busit do prsou.
„Tak dostanu nekdy odpoved na svoje otazky?“ zachrcel zurive mezi kaslem.
Sedel jsem jako v divadle a vsechno tohle vzbuzovalo ve mne spis komicky dojem, ale pak jsem pohledl na Admirala a strnul jsem.
Admiral, Poutnik, Rudolf Sikorski, ten ledovec, ten ojineny zulovy pomnik chladnokrevnosti a sebeovladani, ten spolehlivy mechanismus na ziskavani informaci — tento muz byl az po korinky vlasu krvave brunatny, tezce oddychoval, krecovite sviral a uvolnoval kostnate pihovate pesti a jeho proslule usi salaly a desive sebou pocukavaly. Porad jeste se drzel na uzde, ale asi jen on sam vedel, jake usili ho to stoji.
„Chtel bych vedet, Brombergu,“ pronesl priskrcene, „nac jste potreboval detonatory.“
„A, tak tohle byste chtel vedet!“ zaseptal doktor Bromberg jizlive, naklonil se kupredu a zadival se Admiralovi do oci tak zblizka, ze jeho dlouhy nos malem zajel memu sefovi mezi zuby. „A co jeste byste chtel o mne vedet? Nezajima vas nahodou moje zidle? Nebo napriklad o cem jsem si nedavno povidal s Pilgujem?“
Zminka o Pilgujovi v teto souvislosti se mi nelibila. Pilguj se zabyval biogeneratory a moje oddeleni se uz druhy mesic zabyvalo Pilgujem. Ostatne Admiral pustil Pilguje kolem usi. Sam se nahnul kupredu, ale tak prudce, ze Bromberg az v poslednim okamziku stacil ucouvnout.
„O svou zidli se racte zajimat sam!“ rozkrikl se. „Ja bych chtel vedet, jak je mozne, ze si dovolujete vloupat se do muzea a proc vztahujete pracky po detonatorech, ackoli vam bylo jasne receno, ze pro nejblizsich nekolik dni...“
„Tak vy budete kritizovat moje jednani? Cha! Kdo? Sikorski! Mne! A obvinovat z vloupani! Zajimalo by me, jak jste se do muzea dostal vy! No? Odpovezte!“
„To s veci nesouvisi, Brombergu!“
„Lupic jste vy, Sikorski!“ prohlasil Bromberg a namiril na Admirala dlouhy zakrouceny prst. „Vy jste to dopracoval k vloupani!“
„K vloupani jste to dopracoval vy, Brombergu!“ rozerval se Admiral. „Vy! Vam bylo naprosto jasne a jednoznacne receno, ze pristup do muzea byl uzavren! Kazdy normalni clovek na vasem miste...“
„Kdyz se normalni clovek stretne s dalsim aktem tajne cinnosti, je jeho povinnosti...“
„Jeho povinnosti je aspon drobatko myslet, Brombergu! Jeho povinnosti je uvedomit si, ze nezije ve stredoveku. Jestlize se stretne s tajemstvim, s necim utajenym, mel by vedet, ze to neni cisi rozmar nebo zla vule...“
„Ano, neni to rozmar ani zla vule, ale vase ohromujici sebejistota, Sikorski, vase smesne, skutecne stredoveke, idiotsky fantasticke presvedceni, ze prave vam prislusi rozhodovat, co ma byt tajne a co ne! Jste vetchy starec, Sikorski, ale stejne jste nepochopil, ze je to predevsim amoralni!“
„Je mi k smichu mluvit o moralce s clovekem, ktery pro ukojeni sve detinske touhy po protestu spacha vloupani! Vy nejste jenom starec, Brombergu, vy jste ubohy infantilni dedous...“
„Vyborne!“ rekl Bromberg a najednou se zase uklidnil. Sahl do kapsy bileho plaste, vytahl z ni jakysi blystivy predmet a s cvaknutim ho polozil na stul pred Admirala. „Tady je muj klic. Jako kazdy spolupracovnik tohoto muzea i ja mam k dispozici klic od sluzebniho vchodu a take jsem ho pouzil...“
„Uprostred temne noci a pres zakaz reditele muzea?“ Admiral klic nemel, mel magneticky sperhak, a tak mu nezbyvalo nez utocit.
„Uprostred temne noci, ale nicmene s klicem! Kde je vas klic, Sikorski? Ukazte mi laskave svuj klic!“
„Ja klic nemam! Nepotrebuju ho! Jsem tady z povinnosti, a ne proto, ze mi neco prelitlo pres nos, vy stary hystericky hlupaku!“
A ted to zacalo! Jsem presvedcen, ze jeste nikdy neslysely steny tohoto skromneho kabinetu takove vybuchy chraptiveho revu promiseneho skrehotavymi vykriky. A takova epiteta! Takove gejziry emoci. Takove absurdni duvody a jeste absurdnejsi protiduvody. Ale co steny! Nakonec to byly jen steny tiche akademicke budovy vzdalene lidskym vasnim. Ale ja, clovek taky ne uz zrovna mlady, ktery urcite ledacos zazil, dokonce ani ja jsem nikdy a nikde neco podobneho neslysel — tedy prinejmensim od Admirala ne.
Co chvili se bojiste zatahovalo hustym dymem, v nemz se ztracel predmet sporu, jen jako rozzhavene delove koule litaly obema smery nejruznejsi vyrazy jako nezodpovedni zvanilove, feudalni rytiri mece a krize, verejni provokateri, plesati agenti tajne sluzby, skleroticti demagogove a zakukleni zalarnici myslenek. A pak take mene exoticti stari oslove, prtavi jedudedkove a marasmatikove vsech druhu — to vse se jako krupobiti srapnelu sypalo na obe strany...
Avsak obcas se dym rozplyval a v takovych okamzicich se memu prekvapenemu a okouzlenemu pohleda oteviraly vskutku podivuhodne retrospektivy. A ja si uvedomoval, ze bitva, jejimz nahodnym svedkem jsem, byla jen jednim z nescetnych, svetu neviditelnych boju neme valky, propuknuvsi jiz v dobach, kdy moji rodice teprve koncili skolu.
Dost rychle jsem si vzpomnel, kdo to je tenhle Isaak Bromberg. Samozrejme, slysel jsem o nem driv, snad uz v letech, kdy jsem jako zelenac pracoval ve skupine svobodneho patrani. Jednu z jeho knih — „Jak to bylo ve
