„Tak vidis! A v cem se podle tebe zmenil?“
„Uz ho nezajimaji problemy naroda Hlavaku.“
„No ne!“ vyhrkl jsem s nepredstiranym udivem. „A se mnou mluvil jedine o Hlavacich...“
Jeho oci se opet rude rozzarily. Vylozil jsem si to tak, ze ho moje slova znovu uvedla do rozpaku.
„Co ti rekl?“ zeptal se Stekn.
„Preli jsme se, kdo z pozemstanu udelal vic pro kontakt s narodem Hlavaku.“
„A dal?“
„Dal uz nic. Jen tohle.“
„Kdy to bylo?“
„Predevcirem. A z ceho jsi usoudil ty, ze uz ho nenajimaji problemy naroda Hlavaku?“
Stekn najednou prohlasil:
„Ztracime cas. Neklad hloupe otazky. Davej opravdove otazky.“
„Dobra. Davam opravdovou otazku. Kde je ted!?“
„Nevim.“
„Co mel v umyslu delat?“
„Nevim.“
„Co ti rikal? Pro me je dulezite kazde slovo.“
A tu Stekn zaujal podivnou, rekl bych neprirozenou pozu. Usedl na napjatych nohou, natahl krk a zdola se na mne zadival. Pak zacal rovnomerne pokyvovat tezkou hlavou zleva doprava a zretelne vyslovovat:
„Poslouchej pozorne, chapej spravne a pamatuj dlouho. Narod Zeme se nevmesuje do zalezitosti naroda Hlavaku. Narod Hlavaku se nevmesuje do zalezitosti naroda Zeme. Tak tomu bylo, tak tomu je a tak tomu bude. Vec Lva Abalkina je zalezitosti naroda Zeme. To uz je rozhodnuto. Proto nehledej to, co neni. Narod Hlavaku nikdy neposkytne utociste Lvu Abalkinovi.“
Pozdrav buh! Vyhrkl jsem:
„On zadal o utociste? Vas?“
„Rekl jsem pouze, kolik jsem rekl: narod Hlavaku nikdy neposkytne utociste Lvu Abalkinovi. Nic vic. Pochopils to?“
„Pochopil. Ale tohle me tak nezajima. Opakuji otazku: co ti rikal?“
„Odpovim. Ale napred opakuj to hlavni, co jsem ti rekl.“
„Dobre, zopakuju. Narod Hlavaku se nevmesuje do zalezitosti Abalkina a neposkytne mu utociste. Je to tak?“
„Ano. A to je to hlavni.“
„Ted odpovez na mou otazku.“
„Odpovidam. Zeptal se me, je-li rozdil mezi nim a dalsimi lidmi, s kterymi jsem pracoval. Presne stejna otazka, jakou jsi mi dal ty.“
Jen domluvil, otocil se a vklouzl do houstiny. Nepohnula se jedina vetvicka, jediny list. Zmizel.
I ty Stekne jeden!... Ucil jsem ho jazyku a ovladani zasobovaci linky. Nehnul jsem se od neho, kdyz prodelaval ty sve divne nemoci... Snasel jsem jeho odporne manyry, smiroval jsem se s jeho neomalenymi vyroky, promijel jsem mu to, co nepromijim nikomu na svete... Bude-li to nutne, budu za neho bojovat jako za pozemstana, jako za sebe sama. Ale co on? To prave nevim... No prosim, Stekn-Itrc!
3. cervna 78. ADMIRAL JE SPOKOJEN
Velice zajimave!“ rekl Admiral, kdyz jsem dokoncil hlaseni. „Dobre jsi udelal, Maku, ze jsi trval na navsteve toho zverince.“
„Nechapu,“ poznamenal jsem a vztekle jsem si odtrhaval zebracke knofliky od mokrych nohavic. „Vy v tom vidite nejaky smysl?“
„Ano.“
Vyvalil jsem na neho oci.
„Vy vazne pripoustite, ze Lev Abalkin mohl zadat o utociste?“
„Ne, to nepripoustim.“
„Tak o jakem smyslu mluvite? Nebo je to zase kamen do krovi?“
„Mozna. Ale o to nejde. Neni dulezite, co sledoval Lev Abalkin. Dulezita je reakce Hlavaku. Mimochodem, ty si s tim nelam hlavu. Privezl jsi mi dulezitou informaci. A za tu ti dekuju. Jsem spokojen. Bud taky spokojen.“
Znovu jsem se dal do oskubavani zebrackych knofliku. Marna slava, byl skutecne spokojen. Jeho zelene oci primo svitily, bylo to videt i v poloseru kancelare. Zrovna takhle se dival kdysi davno, kdy ja jako vesely mladicek jsem mu udychane hlasil, ze Tichoslapek Prest byl konecne dopaden pri cinu a sedi dole ve voze s roubikem v ustech, schopen okamziteho pouziti. To ja jsem Tichoslapka dopadl, ale jeste jsem si neuvedomoval to, co vyborne chapal Poutnik — ze je konec sabotazim a vlaky s obilim mohou hned zitra vyrazit k hlavnimu mestu...
I nyni si nejspis jasne uvedomil neco, o cem ja nemel tuseni, ale ja na rozdil od neho nepocitoval ani nejmensi uspokojeni. Nikoho jsem nezatkl, nikdo necekal na, vyslech s roubikem v ustech, jen jakysi zahadny clovek s pokanhanym osudem pobihal po rozlehle, vlidne zemekouli, pobihal z mista na misto, pobihal jako pronasledovana zver, ale pritom sam pronasledoval vsechny, s kym se setkal, vztekem a urazkami, zrazoval a sam se staval obeti zrady...
„Pripominam ti to jeste jednou, Maku,“ rekl najednou Admiral potichu. „Je nebezpecny. O to nebezpecnejsi, ze o tom sam nevi.“
„Tak kdo to k sakru je?“ zeptal jsem se. „Pomateny android?“
„Na androida by neplatilo tajemstvi osobnosti,“ rekl Admiral. „Nerozptyluj se.“
Zastrcil jsem bodlaky do kapsy bundy a usedl rovnez.
„Ted muzes jit domu,“ rekl Admiral. „Do devatenacti nula nula mas volno. Pak se drz nekde nablizku, na uzemi mesta, a cekej, zavolam te. Neni vylouceno, ze se dnes v noci pokusi proniknout do muzea. V tom pripade ho sbalime.“
„Dobre,“ souhlasil jsem bez nejmensiho nadseni. Prejel me neskryvane hodnoticim pohledem. „Doufam, ze jsi ve forme,“ poznamenal. „Zatykat ho budeme spolu, ale ja uz jsem na takove kousky drobet stary.“
4. cervna 78. MUZEUM MIMOZEMSKYCH KULTUR. NOC
V 01.08 piskl radiovy naramek na mem zapesti a Admiraluv tlumeny hlas zadrmolil:
„Maku, muzeum, hlavni vchod, rychle...“
Pribouchl jsem poklop kabiny, aby naraz vzduchu nebyl tak silny, zapjal jsem motor na zrychleny start z mista. Glyder se prudce zvedl kolmo k nebi. Tri sekundy na krouzeni a orientaci. Na namesti Hvezda je prazdno. Pred hlavnim vchodem take nikdo. Zvlastni... Aha. Z kabiny nulove transportace na rohu muzea se vynoruje cerna hubene postava. Miri k hlavnimu vchodu. Admiral.
Glyder se nehlucne snesl pred hlavni vchod. Na ridicim pultu okamzite zaplalo signalni svetelko a sametovy hlas kybernetickeho inspektora pronesl vycitave: „Pristani glyderu na namesti Hvezda je zakazano...“ Odsunul jsem priklop a seskocil na dlazdeni. Admiral uz stal u dveri a stoural v nich magnetickym sperhakem. „Pristavani glyderu na namesti Hvezda...,“ halasil pronikave kyberneticky inspektor.
„Zacpi mu zobak!“ procedil Admiral mezi zuby, ani se neotocil.
Pribouchl jsem priklop. V te chvili se hlavni vchod otevrel.
